Na povrchu to vypadá, jako by se euro-krize uklidnila. Trhy už od léta jedou, a abychom si vypůjčili frázi od Herberta Hoovera, „prosperita je už za rohem.“ Ale vnějším vzhledem vypadá Evropa jako Potěmkinova vesnice. Za těmi dobře vykartáčovanými fasádami je totiž Jižní Evropa ve spirále smrti. Kdokoliv přesvědčený, že Evropská měnová unie vyšla z krize silnější, je obětí té nejrafinovanější propagandistické kampaně v historii. Řekněme to velice jasně: kvůli tomuhle euro upekli. Destrukce ne-německé průmyslové základny se odehrála ve spolupachatelství s evropskými technokraty.
Ti si neuvědomili ani to, že např. už i Francie, druhá největší ekonomika EMU, se tím stává beznadějně nekonkurenceschopnou.
Pojďme o krok dále. Podle oficiálních statistik HDP si francouzská ekonomika od počátku experimentu s eurem vedle stejně dobře jako německá ekonomika:
Všimněte si ale, že použijeme-li poměr těch dvou výrobních ukazatelů, vidíme, že francouzská ekonomika byla „za výkonem“ ekonomiky německé o 20% pozadu.
Ta ztráta průmyslové výkonnosti Francie, Itálie a Španělska probíhala v soukromé části ekonomiky. Důsledek je takový, že podíl průmyslového sektoru v ekonomice musel v Itálii a Francii poklesnout a vzrůst v Německu. Aby se kompenzoval úbytek soukromého sektoru, je „řešením“ dobré Keynesiánské logiky samozřejmě nárůst veřejného sektoru.
Ta červená čára na grafu níže zobrazuje realitu; ta modrá čára Keynesiánskou pohádku. Francouzský dluh vyletěl střechou, aby zaplatil za ohromný nárůst vládních výdajů jako procenta HDP.
Netřeba říkat, že to samé se dělo v Řecku, Španělsku, Itálii, Portugalsku atd., kde kolaps soukromého sektoru substituoval vzestup vládních výdajů financovaný ve vzrůstající míře novým zadlužením. V čem jsme se to octli? Máme tu kupu rychle de-industrializovaných zemí, které vydávaly tuny „bezrizikových papírů“, aby zamaskovaly ten fakt, že jsou ve velice vážné depresi.
To je velice dobře vidět na dalším grafu (viz níže). Index průmyslové produkce eurolandu od roku 1998 STAGNUJE s tím, že německý index povyskočil o 30%, francouzský poklesl o -10%, Italský a Španělsky každý spadl o -20%.
Tohle je hra s nulovým součtem, pokud někdy taková existovala, s tím, že Německo je hlavním vítězem a další tři ekonomiky ohromně prohrály. Ten euro-projekt, místo aby vedl ke konvergenci, vedl k obrovité divergenci s tím, že ti silní ještě posílili a slabí zeslábli.
Abychom tyto trendy změnili, potřebovali bychom radikální změnu. Nemluvíme o pošoupnutí věku odchodu do důchodu o rok jako v jedné zemi nebo o pravidlech vyhazování lidí z práce liberalizovanějších o špetku víc než jinde. Potřebovali bychom vidět propouštění z těch přebujelých státních aparátů o 20% až 40% úředníků a propad podílu vládních výdajů na HDP; propad ceny práce nejméně o -20% v poměru k nákladům na práci v Německu; návrat investičního kapitálu na Evropský jih, aby se hnuly s ROIC ne jen nad úrovní v Německu, ale i ve Východní Evropě. Je však nulová šance, že by k těmto typům reforem mohlo dojít.
Což znamená, že logickým koncem experimentu s eurem je tudíž to, že budeme mít všechny evropské továrny v Německu nebo v jeho pobočkách na Východě, ale žádnou na Jihu Evropy, kde jsou náklady příliš vysoké a zůstanou příliš vysoké v téměř jakémkoliv scénáři. Jsme teprve na části této cesty, kterou jsem plně předpokládal, když jsem v roce 2000 psal, že euro určitě povede k „příliš velkému počtu domů ve Španělsku, příliš mnoha úředníkům ve Francii a příliš mnoha továrnám v Německu.“
Tou strašnou pravdou je to, že nelze udržet fixní směnný kurz mezi zeměmi, které mají různé vnitřní rychlosti růstu produktivity, různé sociální systémy a různé politické uspořádání. Tuhle skutečnost nepůjde nikdy změnit.
Závěr
ECB prozatím vrhla na trh dost peněz, aby srazila náklady půjček a umožnila vzrůst cen podílových papírů (bohužel to tedy udělalo i euro, a to ohrožuje export). Tímto si sice kupují čas – ale tyhle akce nestačí, aby vyřešily ty strukturální problémy vytvořené eurem. V Jižní Evropě se soukromý sektor smrsknul, když vlády utrácely a dluh se kupil. Když tu máme Francii, Itálii a Španělsko, které dohromady vstupují do dluhově-deflační dluhové pasti, tak je krize zdaleka příliš obrovitá i na Německo, aby to zvládlo: a kdyby k tomu došlo před německými spolkovými volbami (nebudou dříve než v říjnu), tak bychom mohli evropskou politickou krizi vidět jak znovu v plné síle vyvstane. Nevěřte potěmkinovské fasádě eura. Nešlo by mít fixní příjem v žádné zemi euro-landu, zvláště ne, když je euro takhle silné. Pouze o podílových aktivech v nejsvobodnějších částech této ekonomiky by šlo jako o takových uvažovat.
Abyste se dověděli mnohem více nejen o vnější devalvaci – např. s fixním režimem směnných kurzů – o tom, že evropská periferie je odsouzená k zatracení, kdy zažije 30-50% pokles mezd, než se všechno rozpadne podívejte se na "Next Up For A "Recovering" Europe: A 30-50% Collapse In Wages In Spain, Italy And… France". – Český překlad tohoto článku.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
