Před několika týdny Evropa oficiálně vstoupila do druhého ponoru do recese a na základě různých sekundárních ekonomických ukazatelů je i primární lokomotiva její ekonomické síly Německo na pokraji negativního růstu. Důvody pro bědný makroekonomický stav jsou četné, ale žhaví to ty dva primární: (1) strašlivá vnější nerovnováha mezi národy Eurozóny (vzpomeňte jen na bobtnající zadlužení periferie) spojená s neschopností devalvovat společnou měnu, protože by to znamenalo selhání a zhroucení unijní společné měny, (2) zoufalá potřeba periferie získat cenovou konkurenceschopnost (přes mzdy a cenu práce) vůči Německu, aby to fixovalo a srazilo nezaměstnanost (obecně, ale zvláště u mládeže), o níž se ani ti nejoptimističtější učenci neodváží prohlásit, že je udržitelná.

Jinými slovy, většina evropských zemí (včetně Francie) se potýká se zoufalou potřebou externí devalvace, která v rámci monetární unie není možná, čímž jako možnost zůstává jen vnitřní devalvace. A právě z toho pochází ten převážně zhoubný koncept zbídačování: z makroekonomického hlediska, není zbídačování ani tak moc úsilí o zmírnění tempa zadlužování (ani Španělsko ani Itálie nesnížila tempo zvyšování zadlužení), ale spíše to pozvolna zdvihá cenovou konkurenceschopnost s Německem: což je klíčový výstup, který bude Eurozóna potřebovat, aby měla nějakou šanci na přežití, např. na snížení té nezničitelné míry nezaměstnanosti, jejíž výše je téměř zajištěním sociálních „nepokojů“ během nadcházejících měsíců a let.

A v tom je ten háček: protože zatímco protesty proti „zbídačování“ (které jak jsme nedávno zjistili, nebylo ještě v Evropě doopravdy realizováno a určitě ne v Portugalsku či Španělsku) jsou v zemích PIIGS na denním pořádku, „zatím jsme nic neviděli.“ Důvod: aby se dosáhlo nevyhnutelného nového vyvážení makroekonomiky a aby spadl ten rozestup mezi nárůstem nákladů práce na periferii a nákladů práce v Německu (viz graf níže), tak bude spousta zemí v Evropě potřebovat zažít kolaps mezd, někdo i kolem 30% až 50%, aby se kompenzovala chybějící možnost devalvovat měnu jednotlivého státu. A ano, do toho patří i Francie.

Goldmanův Léčitel vysvětluje tu děsivou budoucnost, jíž čelí pracující periferie Evropy:

Klademe následující otázku: V zájmu zemí euro-oblasti, jak velké znehodnocení reálného směnného kurzu je zapotřebí (což připomínáme, že v monetární unii v prvním přiblížení znamená relativní snížení mezd), aby se ustanovila trvale udržitelná pozice k vnějšímu světu?

…

Výsledky našeho cvičení se ukazují níže. Předvádí, že spoléhat výlučně na vnitřní znehodnocení, aby se upravily existující nerovnováhy, znamená potřebu velice ohromných úprav mezd a nákladů. Pro malé a zranitelné země periferie (Řecko a Portugalsko) bychom potřebovali propad mezd přinejmenším o 50% oproti Německu (z jejich úrovně na počátku roku 2011), pokud by tu vnější udržitelnost měl ustanovit tento mechanismus pouze sám. A i u větších a bohatších zemí, jako Španělsko a Francie, by byla zapotřebí relativní redukce mezd o 30% i více (oproti srovnávací základně).

To nám vnucuje otázku: jak budou ti už dlouho trpící pracující Řecka, Španělska a Itálie (a také Francie), kteří věří, že se už během uplynulých 4 let dostali do 9. kruhu pekla, reagovat, až si uvědomí, že žádná z potřebných vnitřních devalvací ve skutečnosti ještě neproběhla?

Jinými slovy, co se stane, až španělské mzdy spadnou o dalších 30%, jak musí, pokud má EUR a Eurozóna přežít? Pokud na druhou stranu nedojde ke krácení nákladů práce, kolik dalších roků budou muset na periferii vytrpět vzestup nezaměstnanost tempem 1% měsíčně, než si uvědomí, že chronická 25% a vyšší nezaměstnanost tu už zůstane, jelikož je Evropská deprese. Co je nejsmutnější, je to, že nám ekonomická realita přes „všechny ty čistky“ v ukazatelích centrálními bankami manipulovaných trhů říká, že ekonomické nerovnováhy se nadále rychlým tempem zhoršují.

A paradoxem je, že pokud tržní indikátory neblikají červeně, tak žádný politik nenaléhá na spuštění kritických zákonů potřebných k nápravě za tím ležících problémů, jelikož ty samé nápravy povedou k okamžitému ukončení politických kariér těch, co to vyřknou.

Netřeba říkat, a ani Goldman si nemyslí to, že by zdvořilá prosba řeckých a španělských pracujících, aby přijali 30-50% krácení platů, fungovala, a že by vedla by k něčemu, v čem by snad mohla chybět revoluce, (a na druhou stranu: požádat Německo, aby přijalo nárůst mezd a dívalo se, jak roste německá inflace, je úplně stejně směšné):

Vidíme relativní krácení mezd v tomto rozsahu jako neprůchodné: je těžké si představit, jak Francie přijímá pokles životní úrovně o jednu třetinu oproti Německu. Samozřejmě člověk by mohl spoléhat na Německo, že zvedne mzdy tak, aby upravilo rozestup v konkurenceschopnosti na druhou stranu. Ale nakonec by takový přístup znamenal, že Německo přijme vyšší míry inflace, řekněme nad 4% ročně alespoň deset let či déle, s předpokladem, že ECB splní svůj cíl udržet inflaci v celé oblasti blízko 2%. Pochybujeme, že německá veřejnost by skousla takovouto možnost …

Znamená to snad, že i přes veškeré nejlepší úsilí, když se podíváte na to, co je za tou každodenní prázdnou rétorikou prýštící z Bruselu, a zaměříte na jednoduchou ekonomiku toho všeho, tak že je Eurozóna ztracená? Náš pesimistický názor na životaschopnost toho zmetkovitého Evropského projektu je sice dobře známý, ale ani Goldman nemůže přinést mnoho povzbudivých slov:

Abychom zodpověděli tuto otázku, potřebujeme prozkoumat důsledky toho, co přijde, když upustíme od předpokladů, které vymezují výše popsaný příklad. Zaprvé bychom mohli realizovat nezbytné úpravy vzájemných poměrů mezd pomocí změn nominálních směnných kurzů. Ale kdyby se měly měnit směnné kurzy, to by znamenalo odchod z Euro oblasti a znovuzavedení národních měn. Zavedení tohoto mechanismu znamená uznání nepraktičnosti eura, místo aby se hledaly cesty, jak jej lze zachránit.

Zadruhé nekonkurenceschopné ekonomiky by mohly potlačit domácí poptávku, aby omezily dovozy a fungovat trvale s masovou nezaměstnaností. Z našeho hlediska tohle ale není politicky průchodné. Britská zkušenost z konce 20. let (následně po rozhodnutí Winstona Churchilla vrátit do Británie Zlatý standard na jeho paritě z doby před První světovou válkou) to ukazuje dost dobře. Vysoká nezaměstnanost, podmínky recese a ztráta exportních trhů byly spíše předzvěstí opuštění zlata než mechanismem k udržení britské podpory zlatu. Člověk by mohl očekávat to samé u periferie Euro-oblasti: až se masová nezaměstnanost stane trvalou a endemickou, mohla by nakonec vyvolat odchod z eura.

Zatřetí nekonkurenceschopné země periferie by mohly být trvale dotovány těmi konkurenceschopnějšími zeměmi s přebytkem, např. přes systém fiskálních transferů ze severu na jih, který by mohl uzavřít současný deficit účtu a odstranit existující nerovnováhy. Takovéto mechanismy jsou v kontinentálních měnových uniích docela normální: jsme toho svědky u transferů z bohatého New Yorku do chudší Západní Virginie přes federální vládu Spojených států.

Ale takový institucionální mechanismus a politická podpora pro takovou redistribuci přes celou oblast pořád ještě v Euro-oblasti chybí.

Stojí za to upozornit, že tahle transferová unie už ad hoc a do velké míry až dosud také neformálně fungovala, primárně protože se financovala relativně chudá řecká ekonomika – nicméně ale šance Merkelové na znovuzvolení budou daleko menší, pokud Německý lid pochopí, co se v Evropě opravdu děje. Ovšem i obyčejní Němci chápou, že tvrzení Bundesbanky o udržování makroekonomických cílů TARGET2 nejsou nic jiného než implicitní mechanismus fiskálních transferů z Německa do zbytku Evropy (některé z nich shodou okolností pomáhají německým vývozcům: např. systémy transferů z veřejného do soukromého sektoru) a ty bobtnají do desítek miliard každý měsíc.

Buďte si jisti, že všechny tyhle nedefinované ad hoc pokusy o zdržování příchodu dne „rovnosti nákladů práce“ počítající s využitím improvizovaných a polovičatých fiskálních transferů z Německa ke všem ostatním jednoho dne selžou, až rostoucí nacionalistické strany po celé Evropě prostě řeknou „nein“ na vzdávání se suverenity vůči Německu, které bude nakonec požadovat, aby se mu celá Evropa klaněla výměnou za plnocennou fiskální unii a iniciativu Eurobondů, v níž se německé „dočasné“ břemeno nákladů momentální finanční nerovnováhy stane oficiálně „trvalým“ tím, že se to posune od makroekonomických cílů TARGET2 na úplnou Německem financovanou fiskální unii. Tento „nemyslitelný scénář“ je docela dobře pro mnohé myslitelný, zvláště pak pro Evropu, ale v tomto případě určitě pro Goldmana:

Četné z možností uvedených výše jsou průchodné pro menší periferní země. Jelikož mohutnost strukturální změny vyžadovaná pro jejich trvalou udržitelnost je tak obrovská (a institucionální schopnosti takovéto změny realizovat jsou otevřenou otázkou), je pravděpodobné, že spatříme vleklé období jak masové nezaměstnanosti, tak dotací, pokud mají v Euro-oblasti zůstat. Zažívali jsme to až dosud. Opravdu na nedávnou diskusi o podmínkách finanční podpory Řecka v Bruselu lze nahlížet jako na uzákonění toho, jak se v takovém případě budou dotace udílet.

Současně bychom neměli ignorovat možnost odchodu: pokud si zbytek Euro-oblasti vyvine dostatečnou robustnost ke zvládnutí té transformace, tak si lze snadno představit Euro bez Řecka a Kypru.

Ale u velkých zemí jsou možnosti daleko omezenější. Není myslitelné mít Euro-oblast bez Francie; v takovém případě by nebyla ničím více než poněkud větší zónou Německé marky. Ty politiky trvalé masové nezaměstnanosti jsou také zrovna tak neprůchodné jako u malých zemí na periferii. A Francie a Španělsko jsou jednoduše příliš veliké, aby se trvale dotovaly. Takže není jiné alternativy než realizovat restrukturalizaci ekonomiky tak, aby se omezila potřeba skutečné devalvace na průchodnou úroveň. Avšak povahu té restrukturace je třeba střihnout pro každou jednotlivou zemi přesně na míru.

Až dosud je jedinou dobrou zprávou, lze-li to tak nazvat, že Španělsko už učinilo pár umírněných kroků, aby zařídilo vnitřní devalvaci. Ovšem bývalý spolehlivý držitel AAA ratingu a nyní bašta obrody socialismu Francie, to neučinila. A je tomu tak, že ti, kdo se cítí uraženi nedávným vydáním The Economist s tikající časovanou výbušnou bagetou na obálce, by tomu měli věnovat pozornost.

Španělská ekonomika je v současnosti slabá a zranitelná. Ale ač by to pro ty v současnosti nezaměstnané přinese jen málo útěchy, existuje stříbrná nit, co vede k této slabosti: a ta je spojena s nezbytnou restrukturalizací, jež teprve nabízí naději pro vyváženější a konkurenceschopnější španělskou ekonomiku budoucnosti.

Bohužel co se týče vývoje ve Francii, jsou tu důvody k větší opatrnosti. Francie podobně jako Španělsko také potřebuje posun zdrojů k obchodovatelnějším sektorům, aby snížila svůj chronických a zhoršující se makroekonomický deficit běžného účtu. Problémem Francie ale není zaměřenost na stavební sektor jako ve Španělsku, nýbrž spíš přebujelý veřejný sektor. Veřejné výdaje ve Francii činí 56% HDP v porovnání s 47% v Německu: z podstaty domácky orientovaná povaha vládních výdajů způsobuje, že Francie v porovnání s Německem produkuje příliš málo obchodovatelného zboží.

Ve Španělsku převážně spontánní prasknutí bubliny s domy spustilo nezbytnou restrukturalizaci ekonomiky. Ale aby se dosáhlo restrukturalizace ve Francii, je třeba vědomého politického rozhodnutí o zmenšení státu. A politické překážky tomuto rozhodnutí jsou vysoké. Ač francouzské úřady čím dál víc uznávají potřebu zvýšit francouzskou konkurenceschopnost, rozvoj pochopení, že to znamená hlubší restrukturalizaci ekonomiky, jak ukazuje nedávná diskuse o industriální politice, zůstává přinejmenším na politické úrovni iluzí.

A pak je tu další divoká karta: Británie. Chris Wood z CLSA v posledním vydání Fear and Greed (Strach a hrabivost) píše:

V Evropě se cesta vpřed pro Eurozónu krystalicky čistě vyjasnila s plánem, co ve středu odhalil president Evropské komise Jose Manuel Barroso nastiňující potřebu přestavby institucí Eurozóny dláždící cestu ke kolektivnímu zadlužování. To se týká základního tématu Strachu a hrabivosti; zvláště když se Eurozóna vydává k „dluhovému kolchozu“, což je proces, který nakonec vede k fiskální unii. „Dohoda“ o Řecku z tohoto týdne s prodloužením doby splatnosti a snížením úroků je dalším projevem politického odhodlání udržet Eurozónu v provozu v její současné podobě a neochoty zvažovat tlaky na odchod Řecka.

Výše uvedené je také důvodem, proč se to skutečné politické napětí vyvolané směrem, jímž se teď Eurozóna vydala, ukáže v Británii, nikoliv ve Španělsku či Řecku. Je tomu tak, protože v Británii je k Eurozóně skutečný antagonismus, zatímco v Řecku a Španělsku pořád ještě ze svých problémů neobviňují euro. Proto je možné, že Eurozóna udělá deflační úpravu, jak se ukazuje u zemí na periferii, tak to vylepší rovnováhu běžného účtu. Také proto je to britský svěže vyhlížející ministerský předseda David Cameron, kdo má politický problém.

Všechno výše uvedené je správně: těmi evropskými národy, co se teď budou kroutit, po tomto posuvu už nebudou PIIGS nýbrž Francie a Británie, zabere ale ještě nějakou dobu, než to bude evidentní. To, co je nejasné, je otázka načasování. A s tím pekelným evropským odklonem od skutečného řešení reálných příčin, z nichž vyplývá stav trvalé recese, místo pouhých útoků proti symptomům (šířící se nárůsty požadovaných výnosů z dluhů, potápějící se trhy s podílovými aktivy, propadající se kurzy EUR FX) je možno si být jist, že se nebude dít nic, dokud bude ECB budit dojem, že evropská nerovnováha je pod kontrolou díky zarážce výkupů vládních dluhopisů, který bude dříve nebo později spuštěn, a v tom okamžiku se zrealizují i tyto hrozby, a podobně jako věčné tištění peněz to vyčerpá veškerý potenciál.

A jenom potom bude mít Evropa určitou naději nakonec řešit to, co je skutečným kořenem její neudržitelnosti: mezinárodní nerovnováhu, kterou lze při absenci měnových korekcí řešit jen přes zhroucení ceny práce a mezd.

Ovšem říci kontinentu, který ve svém zoufalství doufá a věří, že to nejhorší je za ním (jak jeho prolhaní politici neopomenou při každé příležitosti tvrdit), že ten nejbolestivější kolaps životní úrovně ještě přijde, je krajní krutostí a nedělá se to. Takže budeme jen držet pusu zavřenou a ať si tuhle depresivní zprávu svým lidem přinesou evropští politici. Věříme, že reakce bude více než úctyhodná.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: zerohedge.com

]]>