Čína s radostí navazuje přátelské a obchodní vztahy se zeměmi všech regionů, zvláště regionů Eurasie, které se jeví slibně jako výhodní ekonomičtí partneři. (Foto: Flickr)

Není tedy divu, že se zajímá o Střední východ, který disponuje velkými zdroji pro ekonomickou spolupráci, ale jeho bohatství ještě plně neodpovídá stupeň jeho rozvinutosti, takže tam je v ohromném měřítku do čeho investovat a kam jako k bohatým zákazníkům prodávat.

Je to dost možná taková ekonomická zlatá žíla, ale její využití chce velkou prozíravost a obezřetnost. Jde o region zamořený do krajnosti vybičovanou rivalitou jak mezi různými státy a seskupeními států, tak i uvnitř jednotlivých společností. Je to taková manipulace s výbušnou hořlavinou, a tak se k tomu zatím stavěla dost opatrně. V takovém prostředí se velice těžko uplatňuje zásada mít vyvážené vztahy se všemi stranami, když jde o vzájemně zatrpklé nepřátele, a zároveň se uchránit před zabřednutím do jejich konfliktů.

Přesto se jí to začíná dařit. Krásně je to vidět na tom, jak uzavřela čínsko-íránský pakt s obrovskou účastí na budování a rozvoji této země spolu s tím, že se stává jejím nejprominentnějším odběratelem ropy, kdy ve hře je jistě postupné zapojení Íránu do Inciativy pásu a cesty ke snadnějšímu propojení východní a střední Asie se Středomořím.

Jenže zároveň nabídla úzkou ekonomickou spolupráci Saúdské Arábii, tj. zavilému rivalovi Íránu v této oblasti. V žádné ze zemí se nechce vměšovat do jejích záležitostí včetně jejích sporů s jejím druhým partnerem a vyhýbá se i jakékoliv zprostředkovatelské roli pro jejich usmiřování. Ani nevyžaduje od těchto zemí mír, jako předběžnou podmínku investic do nich. Přísně vše staví na ekonomickém rozvoji s naprostým vyloučením politických a ideologických sporů, aby se nenechala do žádných zdejších třenic vtáhnout.

Takovýmto úspěšným postupem nepochybně dost rozčiluje USA, které zde už generace hrají své mocenské hry, kdy se zdejších rivalit snaží využívat jako manipulativní páky a nástroje pro strategii rozděl a panuj. Ale ač si USA vybraly region Xinjiang, tj. oblast obývanou převážně muslimy, aby ji líčily jako údajné peklo lidských práv, kde Čína krutě utlačuje zdejší etnické a náboženské skupiny asi právě kvůli nalákání muslimů do proti-čínských manipulativních her, tak se jim to moc nedaří. Muslimové jsou velice citliví na jakékoliv proti-muslimské počínání všude ve světě a v poslední době jsou v hořkém sporu s různými evropskými zeměmi, zejména s Francií, které se holedbají, jaké jsou bašty lidských práv a respektu k etnickým a náboženským menšinám. Islámské země současně ale na povídání o utlačovaných Ujgurech v Číně pohlíží jako na průhlednou báchorku pro extrémní naivky.

Když se tedy před několika dny čínský ministr zahraničí Wang při své cestě po Středním východě sešel s faktickým vládcem Saúdské Arábie korunním princem Mohammedem bin Salman bin Abdulazizem Al Saudem, tak si krásně notovali, jak jsou obě strany rozhodně proti vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. A tvrdý zastánce muslimů a jejich práv po celém světě Mohammed výslovně prohlásil, že Saúdská Arábie pevně podporuje legitimní čínský postoj v záležitostech týkajících se Xinjiangu a Hong Kongu, kdy se staví proti vměšování do vnitřních záležitostí Číny pod jakoukoliv záminkou a odmítá pokusy určitých stran zasívat rozkol mezi Čínou a islámským světem.“

Nicméně je také pravdou, že zrovna tak, jako USA v podstatě Írán nahnaly Číně do náruče, když se ho pokouší šikanovat sankcemi apod., takže Číně se v Íránu podařilo uzavřít kontrakty za extrémně výhodných podmínek, tak podobně tlačí do sblížení s Čínou i rivala Íránu Saúdskou Arábii – tj. dlouhodobého úzkého spojence USA, když si Bidenova administrativa začala hrát na boha a na Muhammada bin Salmana vytáhla obvinění za smrt novináře Jamala Khashoggiho aj. nátlakové páky. Saúdská Arábie si tedy uvědomila, že si potřebuje poněkud diverzifikovat portfolio svých přátel a nepouštět si Ameriku už tak moc k tělu, aby ji to nelákalo chovat se k Saúdům jako k vazalovi.

Hezky se tedy ukazuje, že zdejší země včetně těch, co měly dosud s Amerikou úzké vztahy, pohlíží na všechnu tu politiku ušlechtilých hodnot jako lidská práva, svobody aj. jako na nástroj k imperiálnímu vměšování do záležitostí jiných a více oceňují partnery, kteří se spíše od místních sporů snaží odstínit a na spasitele představujícího univerzální hodnoty, jimiž se musí všichni podřídit, si nehrají.

Uvedený přístup Číny ke Střednímu východu vychází z postojů formulovaných prezidentem Xim, když roku 2016 promlouval k Arabské lize, kdy říkal, že Čína na Středním východě nechce žádné sféry vlivu nebo získávání geopolitických zástupců. Že chce pokrok budovat čistě na ekonomickém růstu i s tvrzením, že ta vřava ve zdejší oblasti pramení z nedostatečného rozvoje.“

Čína se hlásí k tomu, že hraje svoji roli v prosazování dlouhodobého míru a stability v tomto regionu, ale všichni ostatní, co se k tomu hlásí, jako USA a Rusko, jsou zapojeni na nějaké straně místních sporů. Čína se však do těchto sporů nechce nechat vtáhnout a řešit je, naopak se snaží zabránit všem eskalacím. Konec konců, když má všude své business zájmy, tak jakýkoliv spor, ať v něm zvítězí kdokoliv, její zájmy poškodí.

Kvůli tomu ani Saúdům nevadí, že se Čína zapojuje do jaderné úmluvy s Íránem a že s Íránem navazuje ekonomické vztahy za spoustu miliard dolarů, protože ví, že tam nebude podněcovat žádnou konfliktnost, spíše naopak. Rijád naopak s Pekingem uzavřel smlouvu o ekonomické spolupráci obnášející 28 miliard $.

V současnosti má jak Saúdská Arábie, tak i ostatní království ze Zálivu určité obavy ze zvýšené pánovitosti USA hrajících si pod Bidenovou administrativou na vůdce světa, a tak hledají ekonomické partnery, jejichž pomocí by se z nadměrné závislosti na tradičních spojencích v Západním světě vymanily. Také chtějí výrazněji diverzifikovat své ekonomiky, aby nebyly závislé výhradně na produkci ropy. A USA už dávno nejsou hlavním světovým investorem do rozvoje různých zemí. Zato Čína je právě takovým investorem, který různé země svými investicemi přetváří na rozvinutější, a to největším na světě.

Přitom jak království ze Zálivu, tak Írán, když nechtějí přijít o přízeň Číny jako ekonomického partnera a investora, tak si musí dávat pozor, aby se příliš nezapletly do eskalovaných konfliktů a nepřestaly se Číně vyplácet. Dost možná je to tedy nejúčinnější strategie útlumu středovýchodních konfliktů. Daří se jí tedy to, co se v celé poválečné éře žádné supervelmoci nikdy nedařilo.