Trudeau a Scholz uzavřeli „bizarní“ energetický pakt

V srpnu vedl německý kancléř Olaf Scholz delegaci vysokých politických a obchodních představitelů na cestě do Kanady. (Foto: Flickr)

Scholz, který zoufale touží po každém joulu primární energie, měl za úkol především prosit kanadského premiéra Justina Trudeaua, aby zvážil urychlené schválení nových zařízení na vývoz zkapalněného zemního plynu (LNG) na kanadském pobřeží Atlantiku, což Trudeau trvale nerad zvažuje.

Navzdory historickým rozdílům mezi cenou zemního plynu v Severní Americe a ve zbytku světa se tento dramatický učitel, který se stal premiérem, přiznal, že pro tento návrh nedokáže najít přesvědčivé obchodní argumenty (i když si nechal otevřené dveře pro další úvahy). V Trudeauově vizi budoucnosti bez fosilních paliv budou takové mnohamiliardové investice zastaralé dříve, než by mohly přinést ekonomickou návratnost. Jak trapné muselo být pro příslušníky evropské elity podřizovat se rozmarům konečného „dědictví“ přijetí na politickou scénu.

Místo toho obě země uzavřely bizarní dohodu o vytvoření „transatlantického dodavatelského řetězce vodíku“ (důraz přidán v celém textu):

„Kanada a Německo tvrdí, že nový vodíkový pakt odstartuje transatlantický vodíkový dodavatelský řetězec, jehož první dodávky se očekávají již za tři roky. Ministr přírodních zdrojů Jonathan Wilkinson a německý vicekancléř Robert Habeck podepsali dohodu v úterý v přístavním městě Stephenville ve státě New York, kde se spolu s premiérem Justinem Trudeauem a kancléřem Olafem Scholzem zúčastnili vodíkového veletrhu.

Pětistránková dohoda je „prohlášením o záměru“ vytvořit vodíkovou alianci mezi oběma zeměmi. „Svět bude v nadcházejících desetiletích potřebovat energii,“ řekl Trudeau. ‚Bude také potřebovat zajistit, aby tato energie byla čistě nulová‘.“

Když jsme viděli tyto titulky, trochu nás to zarazilo. Určitě to musí být vtip? Bohužel, stejně jako většina toho, co vyzařuje z úst současných západních lídrů, se zdá, že obě země mají stejně vážné úmysly jako neseriózní chápání. I když bychom mohli napsat celý článek, ve kterém bychom ukázali, proč je tato snaha odsouzena k tomu, aby se stala jen další mnohamiliardovou blamáží, raději se těchto podrobností rychle zbavíme a místo toho navrhneme praktickou a přitom lepší alternativu pro Německo. Pojďme se do toho pustit.

Abychom pochopili, proč je vodíkové spojenectví mezi Kanadou a Německem téměř jisté, že bude velkým propadákem, který spálí všechny dotace, jež byly na tuto iniciativu poskytnuty, musíme nejprve pochopit, co se vlastně navrhuje. Ačkoli mnoho důležitých detailů zůstává nejasných, z veřejně dostupných informací vyplývají čtyři etapy, v nichž by se měla tato centrálně plánovaná utopie zelené energie uskutečnit.

Nejprve plán počítá s masivním rozmístěním nových větrných elektráren podél západního pobřeží ostrova Newfoundland. Tato oblast je ideální pro získávání energie z intenzivních západovýchodních větrů vanoucích od Atlantského oceánu – Newfoundland je největrnější oblastí Kanady a tryskové proudění prochází přímo nad ostrovem. Za druhé, takto vyrobená elektřina má být přenášena do centralizovaných uzlů, což si vyžádá značné investice do nové infrastruktury. Jakmile budou větrné elektrárny zprovozněny a bude možné získávat elektřinu, bude třetím krokem masová výroba vodíku pomocí elektrolýzy. Zde Německo přispívá významnými technologickými znalostmi. Strojírenské giganty jako Siemens AG investují velké částky do zdokonalení této technologie a jsou nepochybně na špičce.

Nyní však přichází ta nejtěžší část.

I za předpokladu, že výše uvedené schéma bude vyrábět vodík za celosvětově konkurenceschopnou cenu (k tomu jsme skeptičtí), jakým způsobem se mají velké objemy vodíku dopravovat z Newfoundlandu do Evropy? Určitě ne přímo, ačkoli to mnohé zprávy a tiskové zprávy naznačují a mylně předpokládají, že přeprava vodíku bude stejně „jednoduchá“ jako přeprava zkapalněného zemního plynu – což také není snadný úkol. Podle zprávy z Austrálie je přímá přeprava vodíku a zemního plynu vzhledem k jejich rozdílům nesmírně náročná a lze pouze očekávat, že „přeprava vodíku ve velkém po moři bude komerčně životaschopná někdy v roce 2030“.

Jiní jsou ještě pesimističtější. Zakladatel Bloomberg New Energy Finance Michael Liebreich nevidí žádný scénář, kdy by mělo ekonomický smysl, aby se po mořích plavila plavidla s vodíkovým pohonem:

„Pokud budeme vodík přepravovat na velké vzdálenosti, bude to potrubím. A pokud to nepůjde potrubím, tak to dělat nebudeme.

Nižší objemová energetická hustota vodíku ve srovnání s kapalnými uhlovodíkovými palivy znamená, že vodík má nižší objemovou hustotu.“

Zdroj: doomberg.substack.com