Mohlo by se zdát, že když ruský prezident Vladimir Putin v rámci své návštěvy Bělehradu přislíbil, že v případě potřeby zabezpečí ruským palivem všechny evropské exportní destinace, včetně ukrajinských plynovodů, bude to Kyjev považovat přinejmenším za signál k zahájení jednání. (Foto: Nordstream)
Důvody k tomu totiž jsou. Ruský Gazprom v minulém roce již potřetí za sebou dosáhl rekordu, a to v objemu ročního exportu své produkce do evropských zemí a do Turecka. V průběhu roku 2018 bylo dodáno přes 200 miliard kubíků zemního plynu a trendy jsou tak zcela očividné. Ruský plynový gigant má možnost ještě více zvýšit svůj podíl na evropském trhu.
Za prvé, samotná evropská těžba klesá. Norská naleziště, kromě jedné výjimky, už mají nejlepší časy za sebou a produkce se tak snižuje. Danou výjimku tvoří naleziště Troll, které je sice bohaté, ale z hlediska logistiky dosti složité. Norské ropné ředitelství muselo dokonce dne 10. ledna snížit své prognózy týkající se exportu plynu. Problémy má také nizozemské naleziště Groningen, které je pro západoevropské trhy stěžejní. Kvůli bezohledné těžbě společností Shell a ExxonMobil se v oblasti prudce zvýšila seizmická aktivita. Výsledkem byla dvě zemětřesení — první v roce 2012 a poté v roce 2018. V souvislosti s tím nizozemská vláda vydala nařízení o snížení těžby. Nejprve se má jednat o snížení na 12 miliard kubíků do roku 2022, ale v budoucnu se hovoří o úplném zastavení těžby. Nutno připomenout, že v roce 2013 činila rekordní těžba v Groningenu celkem 53,8 miliard kubíků.
Před snížením exportu do jihozápadní Evropy varovalo také Alžírsko. A to vše se děje na pozadí zvyšující se poptávky.
A tak by bylo zcela logické, kdyby ukrajinští plynaři poté, co provedou nezbytné analytické práce a prognózy, střízlivě zhodnotili nové možnosti a začali hledat své místo na nově se otevírajících trzích. Dochází však k pravému opaku. Tato tranzitní země totiž stále více komplikuje vztahy s jedinou možnou dodavatelskou zemí, což samozřejmě nemá zcela předvídatelný výsledek.
Ukrajinská strana se ale dál, se záviděníhodnou vytrvalostí, nesnaží domluvit s prodejcem, nýbrž ho chce fakticky donutit k prodeji. A samozřejmě, že výhradně za svých vlastních podmínek, které jsou pro dodavatele nepřijatelné.
Občas dokonce vzniká dojem, že Ukrajina nejedná, ale spíše diktuje podmínky kapitulace. Minulý pátek ukrajinská společnost Naftogaz prohlásila, že doufá, že Rumunsko, které nyní předsedá Radě Evropy, předloží Evropskému parlamentu k projednání novelu Směrnice EU o zemním plynu. Ta by podle nich mohla zastavit stavbu Severního proudu 2 a prodloužit Turecký proud do evropských zemí.
Ve skutečnosti ale tranzitní problémy Ukrajiny nespočívají v rusko-evropských tocích, nýbrž ve ztrátě vlastní svrchovanosti. A pak se stalo to, co se stalo.
Mimochodem, ukrajinský systém přepravy plynu (GTS) měl původně podle plánů kurátorů zaniknout — a bojuje se jen o to, kdo nahradí objemy. Rusové a Evropané si mysleli, a myslí si to i nadále, že to dokáží jejich společné nové plynové proudy. A Američané, kteří nyní reálně kontrolují víceméně vše živé na degradujícím území, si zase myslí, že to dokáže jejich LNG. A pokud budou tyto proudy přece jen dostavěny, čemuž teď jen stěží někdo zabrání, pak to jen urychlí zánik ukrajinského potrubí.
Přitom se zdá, že situace s „evropskými plynovými koridory" je už tak napjatá, že to začínají chápat i na Ukrajině. Šéf ukrajinského Naftogazu, Andrij Kobolev, minulý pátek na briefingu prohlásil, že jeho společnost vůbec nevylučuje, že Gazprom úplně zastaví tranzit plynu přes Ukrajinu, a to od 1. ledna 2020. V ten den totiž skončí platnost nynější smlouvy.
