Již několik týdnů se vedou diskuse na téma začátku druhé světové války. Hledají se vinící jejího rozpoutání, trochu se zapomíná na některé její oběti, píše v komentáři sociolog Václav Vondráček. (Foto: Pixabay)

Svěží jsou spektakulární ilustrace – v TV vidíme bourání pomníků, plané řečnění, někde možná dojde i na pochodňové průvody.

Ti, co dějiny už přetvořili, ve strachu stvrzují svůj špinavý na lži založený čin deklaracemi – viz prohlášení ministrů zahraničí z nových zemí (kromě Polska a Česka jde o státy, které se účastnily agrese a vyhlazovací války), nebo zlotřilými silnými a pro ně neodvolatelnými činy – bořením pomníků, výkřiky o „vlasovcích“ a stavěním pomníků vojákům bojujícím proti spojeneckým armádám.  A pak k zdůraznění vlastního významu fabulují příběhy o pronásledování, jedech a  projímadlech a nestydí se používat slovník poražené mocnosti – kdo nazýval a nazývá Rusko „mocností stojící na hliněných nohou“?

V akademické obci se našlo jen pár statečných, kteří jdou proti tomuto kanálnímu veletoku.

Přehledně kroky („deset kroků“) evropských západních států vedoucí k likvidací Československa a k druhé . světové válce  uvedla v sobotních Lidových novinách (9.května 2020) Eva Hahnová. Tyto kroky na cestě k válce se ale mohou vykládat jako důsledek chybného uvažování, odraz nešťastného výběru elit atd. Tento výklad ale nepřijímejme!

Domnívám se, že je nutné tyto body (a úvahy všeobecně) oprostit od historického a především od vysokého tzv. demokratického (?!) sebehodnocení mocností.

Státy, které nasměrovaly Evropu k válce byly především skutečné nebo potenciální  imperiální velmoci a tento axiom je nutné uvést jako preambuli ke všem úvahám o evropských resp. světových dějinách 20.století.

Ti všichni se domnívali, že svět jim byl dán k exploataci, k získání území a lidských zdrojů, a aby to bylo snadné,  tak to bylo ornamentalizováno ideou rasovou, civilizační, volného obchodu, náboženskou…doplnit můžeme cokoli! Třeba – ve jménu Boha milostivého, milosrdného a spravedlivého!

Kreslení map – tedy vyznačování si záborů,  map jako součástí finančních operací, obchodu a politicko-vojenských  paktů, bylo a je stále jejich „legitimním“ nástrojem ovládání. Ať již jde o rozbití osmanské říše, narýsování hranic nových států po plánovaném prvním nebo druhém předpokládaném úspěchu intervence v Rusku, plány na rozbití Velké Sýrie od dob plukovníka Lawrence do současnosti, atd. V Mnichově tyto koloniální mocnosti  jen stvrdily svými podpisy pravidla jednání v oblastech, kde pro ně byli jen lvi.

Německo bylo přijato mezi imperiální mocnosti a byly mu nabídnuty oblasti na východě Evropy…

Že to znamenalo poslat nejprve Rakušany, ale pak Němce z Říše a později i z tzv.Sudet do koncentráků, a pak Čechy a ostatní někde tam na Východě pěkně a metodicky a po řadě, o tom se v jejich smlouvách nepsalo. Jen se to předpokládalo. A zvolily společný postup,  který stvrdily svými podpisy.

Zní to tak, jako že  expanse, válka a zabíjení je nutnou součástí moderního západního světa.

Takže nešlo o zradu, nešlo o odklad začátku války z důvodu nepřipravenosti, šlo o imperiální zájmy a proto dodnes někteří historici popisují začátek druhé světové války jako válku imperialistickou.

Je třeba zdůraznit, v roce 1941 nestačilo  přejmenovat tuto válku na Velkou vlasteneckou. Střet impérií pokračoval i v následujících letech, o kterých říkáme, že to byla léta poválečná.  A zapomínáme se ptát, zda si totéž myslí i lidé v Řecku, Číně, Indii, Indonésii, na Korejském poloostrově, v Alžíru a Vietnamu, a to připomínáme jen země, ve kterých se počet obětí počítá na miliony.

Po všech těchto válkách  byli jejich  vítězové plni křesťanské lítosti, mj. i proto, že přišli o Východní Evropu. A že válka byla bojem za svobodu světa? Ano, ale nejen to. Hned několik amerických prezidentů na sebe vzalo odpovědnost za boj za svobodu, lidská práva.  Ale Charles de Gaulle bojoval také za záchranu impéria, taktéž Churchill, a Vietnamci, Alžířani a všichni ostatní, včetně vězňů v Abu Graib, byli překvapení co to je svoboda a lidská důstojnost a jejich imperiálním designu.

Vládcové těchto impérií si byli vědomi „prostoru“ na Východě Evropy, a dodnes si myslí, že jej obývá něco méněcenného, tak jak si to mysleli v letech před druhou světovou válkou.

Často cituji časopis Širým světem, kde jeho redaktor  Nikolau už v třicátých letech obhajuje italský vpád do Habeše a japonský vpád do Číny a tvrdí, že to to není agrese, ani válka, ale oprávněný koloniální boj o zdroje surovin a životní prostor… Nikolau byl vlajkař a oprávněně opovrhovaný fašista – ale výslovně a poctivě uvádí argumenty, které druzí nemají odvahu vyslovit.

A nakonec – dnes je to skoro  již jen žertovná poznámka. Zástupci světových impérií při jednání ve Versailles prý odmítli požadavek japonské delegace dát do závěrečného protokolu prohlášení o rovnosti žluté rasy s bílou. V evropských metropolích bývalých kolonií se pak dodnes diví, že japonská expanze na Dálném východu a v jihovýchodní Asii byla zpočátku tak populární.

P.S. Jaký má v tomto kontextu smysl  potlačování významu hrdinství Sovětské armády na osvobození Evropy se ukáže až za pár let. To se mi honilo hlavou, když jsem pomáhal při restaurování pomníků obětí druhé světové války a padlých v květnových dnech na Zelené lišce a v Podolí. Nejsou to jen pamětní desky padlých – osmileté děvčátko přece 8.května nepadlo, ale bylo zavražděno. Koronavirová doba je těžká, neumožňuje ani v dialogu hospodském vysvětlit si své postoje a společně přemýšlet o své budoucnosti.

Zdroj: pz.cz