Satelity ukázaly dvě záhadné ‚černé díry‘ z vírů v jižním Atlantickém oceánu – ultra-mocné „násosky“, které nasávají vodu do hlubin. (Foto: GIM)

Tyto víry – nikdo před tím nespatřil – ty by nasály lodě, trosky a dokonce i živé tvory, neboť strhávají 1,3 milionu kubických metrů vody za sekundu. Dvě z těch černých děr – čili „maelstromů“ – byly spatřeny během tří měsíců fyziky z Zurichu a z Miami. Tyto mocné vířivé proudy popsali jako ‚maelstromy‘ a jsou ‚matematickým analogem‘ černých děr – neboť se o nich říká, že dělají přesně to samé s vodou, co dělají černé díry se světlem.

Tyto objevy by mohly poskytnout nový vhled do toho, jak oceánské proudy přenáší trosky a mohly by dokonce mít důsledky pro studie klimatických změn.

Astronomické černé díry ohýbají časoprostor do trvale se hroutících vírů. Samotné světlo se kolem nich ohýbá, což astronomům umožňuje rozpoznat jejich existenci.

Podobně i tyto oceánské maelstromy ženou proudy do téměř trvalých spirál, čímž strhávají trosky, ropu a potenciálně i živé tvory do takovéhoto vodního tělesa. Těžko z toho něco unikne.

Vědci, aby svůj objev popsali, použili povídku Edgara Allena Poa z roku 1841 ‚Sestup do Maelstromu‘:

„Okraj víru představoval široký pás lesknoucí se tříšti; žádná částice z toho ale nesklouzla do chřtánu strašlivé výlevky…“

Schopnost uplatnit ty samé matematické principy na vodní proudy na zemi jako na černé díry ve vesmíru je neočekávaným vedlejším účinkem obecné teorie relativity.

Tento jev byl pozorován v Jižním Atlantiku a v jihozápadním Indickém oceáně, když použili satelitní zobrazování navržené, aby sledovalo vodní ekvivalent proudů černých děr. Podle vědců v této oblasti jsou maesltromy výrazné díky na jih směřujícímu Agulhaskému proudu v Indickém oceánu.

Během období tří měsíců byly nalezeny dvě perfektní shody napodobující chování černé díry: „Našli jsme výjimečně koherentní proudy materiálu v Jižním Atlantiku vyplněné analogy z fotonosféry kolem černých děr,“ řekli George Haller ze Švýcarského spolkového technologického institutu v Zürichu a Francisco Beron-Vera z University of Miami na Floridě, kteří na této studii pracovali.

Výraz ‚fotonosféra‘ mluví o světle zachyceném kolem astronomických černých děr, a z tohoto hlediska je to srovnatelné s kruhy trosek, které se formují kolem těchto oceánských maelstromů. Jak uvádí Haller a Beron-Vera, ‚tyto víry zachytí a pohltí okolní pasivně plující trosky.‘

Ve svých výzkumných zjištěních Haller a Beron-Vera vyjadřují své překvapení z nalezení příkladů v reálném světě, které se chovají tak blízce teoretickým rovnicím. „Víry v turbulencích jsou často předjímány jako rotující tělesa kapaliny, cestující jako koherentní ostrovy v jinak nehoherentním okolním proudu. Tohle… hledisko je lákavě jednoduché, leč náročné na uplatnění při skutečném zjišťování vírů.‘

Tyto maelstromy jsou zjištěny podle svých rotujících okrajů, které vědci zjistili jako spolehlivý indikátor, že uvnitř je vír, na základě pionýrského výzkumu provedeného Stephenem Hawkingem o černých děrách: ‚Člověk intuitivně předpokládá, že nějaký … vír tekutiny musí ve svém nitru obsahovat takovou singularitu, zrovna tak jako se předpokládá, že černé díry obsahují Penrose-Hawkingovy singularity. Tato očekávání se ukázala být správná.‘

Takovéto singularity, jak je označili, vydrží po čas celých měsíců, pohybují se napříč oceány, aniž by interferovaly s jinými proudy.

Mohou tudíž transportovat vodu o odlišných teplotách a jiné salinitě do jiných oblastí oceánu, čímž potenciálně ovlivní i regionální klima.

Haller a Beron-Vera zjistil, že tyto víry transportují vodu severozápadním směrem o 30% rychleji, než bylo před tím spočteno – rychlostí odpovídající 1,3 milionům kubických metrů vody za sekundu.

Tyto maelstromy byla navíc zjištěny, že se objevují i čtyřnásobně hlouběji v oceánu, než bylo před tím odhadnuto; studie je zjistila příklady v hloubkách až 2000 m pod povrchem.

Zdroj: uk.news.yahoo.com