V pátek se z iniciativy americké strany konal telefonní rozhovor ruského a amerického prezidenta. Národní lídři projednali velký počet otázek, počínaje Venezuelou a konče jaderným odzbrojením. (Foto: Pixabay)
Připomeneme, že naposledy mluvili Putin a Trump před téměř půlrokem, na summitu G20 v Argentině. Američané tenkrát zrušili schůzku pár dní před plánovanými a dohodnutými jednáními. Příčinou zrušení byl rusko-ukrajinský incident v Černém moři. V důsledku se konal pouze krátký rozhovor dvou prezidentů v kuloárech summitu.
A najednou telefonát z Washingtonu do Moskvy. Přitom nedošlo k žádným mimořádným událostem, jež by si vyžádaly neodkladný kontakt dvou lídrů: všechny procesy, jež se v posledních týdnech, měsících a dokonce letech staly obvyklými ve světové politice, se rozvíjejí beze změn.
Není divu, že všechny nejvíc zaujala otázka: proč Trump vůbec zavolal Putinovi? Odpověď je ale celkem jasná: protože může. Konečně. Dá se říct, že americký prezident oslavil tímto telefonátem vlastní osvobození od „ruské kauzy“.
Prezident Ruské Federace Vladimir Putin a prezident USA Donald Trump před pracovním setkáním lídrů ekonomik fóra Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC).
Nedávno zveřejněná zpráva zvláštního prokurátora Roberta Moellera odvolala všechna podezření ze spiknutí s Kremlem během prezidentských voleb v USA roku 2016 a do značné míry americkému prezidentovi uvolnila ruce, jež měl předtím pevně svázané v jakýchkoli stycích s Moskvou.
Nejde ostatně jenom o úředně potvrzenou neopodstatněnost obvinění proti Trumpovi. Má co oslavovat také ve vnitřní politice.
Několik hodin před rozhovorem s Putinem dostal totiž velice pozitivní čerstvé statistické údaje: nezaměstnanost v USA klesla na 3,6 %, což je minimální ukazatel za skoro půlstoletí (od prosince 1969). Počet pracovních míst v nezemědělských odvětvích se zvýšil o 263 tisíc, což je téměř 1,5krát víc než činila prognóza expertů.
Není tedy divu, že se vztah americké veřejnosti k prezidentovi značně zlepšil. Harvardský ústav amerických politických průzkumů a Harris Insights and Analytics zveřejnily výsledky průzkumu veřejného mínění, podle kterého se dvě třetiny Američanů (65 %) vyslovilo proti impeachmentu Trumpa.
Někteří radikální odpůrci prezidenta USA pokračují ale v urputném „dojení krávy“, která byla oficiálně uznána za jalovou. Opravdovou hysterii rozpoutali, například, novináři CNN, kteří považovali fakt, že Trump nenastolil v rozhovoru s Putinem téma „ruského zasahování do voleb“, za důkaz toho, že si lídři „z toho dělají legraci“. Člen sněmovny reprezentantů Mark Pocan prohlásil, že se telefonní rozhovor s ruským prezidentem dá přirovnat k vlastizradě. S ohledem na veškeré okolnosti dodává podobná posedlost Trumpových odpůrců americkému prezidentovi spíš na popularitě, než aby ho vážně poškozovala.
Avšak, dá-li se Trumpovi skutečně blahopřát k vážnému posílení vnitropolitického postavení, pak na zahraničněpolitickém směru je to mnohem složitější, což potvrdil rozhovor s Putinem.
Nehledě na velký počet projednaných otázek, věnovali národní lídři hlavní pozornost třem tématům: Venezuela, KLDR a strategická stabilita ve sféře zbrojení (včetně návrhu Trumpa na uzavření nové třístranné jaderné dohody mezi Ruskem, Čínou a USA).
Není těžké si všimnout, že na všech těchto třech tématech pracuje administrativa USA velmi aktivně, avšak nemůže se pochlubit zvláštními úspěchy.
Nedávný summit s Pchjongjangem byl fakticky zmařen. Zdroje tvrdily, že se americká strana rozhodla pozměnit předcházející úmluvy a přímo během schůzky s Kim Čong-unem krajně zpřísnila požadavky, v důsledku čehož jednání zkrachovala. Ve Venezuele nedokážou Američané dosud dosáhnout změny vlády, přičemž na svržení Madura vsadili příliš moc, než aby mohli nyní ustoupit.
V obou těchto tématech je přítomnost Moskvy dost tichá, ale jasná, přičemž mnohem víc účinná. Týká se to jak nedávné návštěvy severokorejského vůdce v Rusku, tak i aktivní rusko-venezuelské spolupráce, ve které USA vidí div ne hlavní faktor fenomenální (podle latinskoamerického měřítka) stability Caracasu.
Pokud jde o novou jadernou dohodu, tady je zjevné chytračení Washingtonu, který si přeje, aby dva hlavní konkurenti, Rusko a Čína, sami odzbrojili. Vzhledem k tomu, že Trumpova administrativa chce nedvojsmyslně „potopit“ jiné smlouvy v oblasti kontroly zbrojení, jež zatím platí, zejména START-3 a Dohodu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), vypadají šance na to, že Moskva a Peking uposlechnou Washington na vlastní úkor, téměř nulově. Takže obraz, který dnes vzniká, je dost protichůdný.
Jak se dají sloučit působivé výsledky Trumpovy činnosti ve vnitřní politice s překvapivým fiaskem na mezinárodní aréně, můžeme jenom předpokládat.
Má zřejmě smysl hledat rozluštění této záhady v předvolebním programu amerického prezidenta, který nejednou prohlásil, že si USA nemohou nyní dovolit status supervelmoci, která všude zasahuje. A je-li to tak, může být pro Trumpa postavení globálního hegemona celkem vhodnou kartou ve hře, kde hlavním cílem je „udělat Ameriku znovu velikou“.
