Jone Gautsen je (byl) normální 14letý kluk, žijící se svou matkou a třemi sourozenci. Vždy chodil čistě oblékaný, s rodinou sportoval a jezdili často na výlety a dovolené. (Foto: Youtube)
Spokojené dětství, ale před rokem ukončil pracovník zvráceného sociálního systému, když usoudil, že hoch trpí hyperaktivitou a bude lepší, když bude vyrůstat v pěstounské péči.
Od chvíle, kdy Jona odvedli poprvé, se mu podařilo několikrát utéct zpět k matce a svým třem sourozencům. Pokaždé byl ale doslova odvlečen a to těmi nejdrsnějšími policejními způsoby.
Video 1
Na videu je též vidět, jak policie vede hocha bosého. Dveře od auta pak policie zavírá tak neomaleně, že uhodí Jonovu sestru, zatímco hoch celou dobu křičí, matka bezmocně běží za ním a nese mu alespoň boty. Ani ty jí ale policie nepovoluje předat svému synovi.
Video 2
Video 3 – tady je Jone sražen k zemi a opět mu nasazují pouta
Rodinný soud zvaný Fylkesnemda, rozhodl, že se Jone s matkou bude vídat 8x ročně na 4 hodiny.
S tím se ale chlapec nedokáže smířit a z ústavní péče stále prchá. Neustále opakuje, že nenávidí, to místo, kde je. Nechápe, proč se mu to děje a chce domů.
Jone s matkou Annou Christine
Norsko se tváří, jako sofistikovaná země, která dává každému šanci na plnohodnotný život. Norové mají nejpropracovanější a nejhumánnější vězeňský systém, kde má i nejhorší zločinec nárok na kvalitní život. Masový vrah Breivik dokonce i studuje a před časem obletěla svět fotografie jeho vězeňského pokoje, který se dá snadno zaměnit za hotelový.
Jonova sestra využívá k boji za vrácení bratra i pouliční prodej.
Co je tedy v norském systému za problém, když je s malým klukem zacházeno, hůře, než s vrahem?
Barnevernet je v Norsku prezentován, jako státní sociální organizace na ochranu dětí, která vždy jedná v nejlepším zájmu dítěte. Odebrání od rodičů, je prý vždy až tím posledním krokem. Proč tedy známe už stovky případů, kdy tomu tak nebylo? Kdo za to může? Emocionálně zdegenerovaní pracovníci barnevernetu? Tak velká touha po dobrém výkonu, že odeberou rodičům i dítě, které se má naprosto dobře? Nebo je to zaslepená potřeba pomáhat i tam, kde to není třeba? Bezohlednost a bezcitnost, nulový smysl pro empatii?
Jone se sourozenci a kamrády
A tato zvrácená státní instutuce, vlastně i celý stát je nám předkládán, jako vzor. Norská ambasáda v Praze si vesele zveřejňuje na sociálních sítích pozvánky na festivaly a severskou kulturu. To vše bez většího povšimnutí organizací na ochranu lidských práv, jako je Člověk v tísni nebo zahraniční Human Rights Watch, která tak ráda poukazuje na „problémy“východoevropských zemí.
Po zveřejnění prvního videa s chlapcem v poutech jsem se opět setkala s nevěřícností a severskou sofistikovaností omámenými jedinci. Někteří lidé, jsou schopni se do poslední chvíle dohadovat, že to není v Norsku. Trvdí, že uniformy norských policistů vypadají jinak. Nechápou to a nechtějí uvěřit.
Další stránkou věci, jsou politici a vláda. Proč dalšé ministr zahraničí stále nic nedělá v případu Evy Michalákové, které Norové vzali dvě děti? Proč se nezajímají ombudsmani a další ochránci lidských práv?
Je to jednoduché. Velkou roli hraje lenost a nezájem, ale ještě větší hrají – peníze. Z norských fondů k nám totiž proudí stamilióny, kterými jsou dotovány právě tyto organizace. Neziskové i státní.
Jsou to legální úplatky, které nás mají umlčet.
Uznávám, že je to nepříjemné a k neuvěření, že se tohle děje v zemi, tak blízko nás. Že dva čeští kluci, odebraní před 8 lety Evě Michalákové, opravdu nejsou v té nejlepší péči.
Jen pro úplnost, o Denisovi a Davidovi Michálákových nemá jejich matka stále žádné informace. Neví, kde žijí, u koho žijí, zda se vídají, zda jsou zdraví, zda vůbec žijí.
