Když média lžou, je povinností ukázat pravdu. To si řekl známý spisovatel a bývalý vysoce postavený slovenský politik Jozef Banáš a na vlastní pěst navštívil ruský Krym. Poloostrov projel křížem krážem, ale nenarazil ani na protiruský odpor, ani na hlad nebo ruský koncentrák. (Foto: CC BY-SA 3.0 / Luděk Kovář / Slovak politician and writer Jozef Banáš during inauguration of his new book in Czech capital Prague)
Když o své zkušenosti s Krymem chtěl napsat do předních slovenských médií, jeho reportáž byla bez omluvy a jakékoli reakce odmítnuta. Mainstreamu pravda nezapadá do notiček.
Sputnik si s panem Banášem pohovořil o jeho návštěvě Krymu, ale také o tom, jak fungují média hlavního proudu v Česku a na Slovensku.
Proč jste se rozhodl navštívit Krym? Česká a slovenská média poloostrov líčí jako zakázané území?
Česká a slovenská média především o životě na Krymu mlčí. A když něco říkají, tak neustále opakují tezi o anexi a ruské agresi. Dalajláma mi kdysi řekl, že hlavní úlohou spisovatele je hledat pravdu. Proto se snažím pravdu hledat, nebýt jejím majitelem. Očekával jsem, že když obyvatelé Krymu nesouhlasí s „anexí“ (definice anexe hovoří o přisvojení si území proti vůli jeho obyvatel), budou proti tomu bojovat, přinejmenším protestovat.
Nechtělo se mi věřit, že by za pět let naše protirusky orientovaná média hlavního proudu nepřinesla zprávu o protiruském odporu, pokud by tam nějaký byl. Tak jsem se s přítelem rozhodl jet na Krym a přesvědčit se, jak tam lidé žijí.
Jaká místa jste na Krymu navštívil?
Automobilem jsme projeli Simferopol, Bachčisaraj, Sevastopol, Balaklavu, Jaltu, Livadiji, Aluštu, Feodosiji, Koktebel a Kerč. Stavěli jsme, kde jsme chtěli. Nikdo nás nekontroloval. Dokonce jsme jeli přes Krymský most. Chtěl jsem vidět místa, která navštívili slavní spisovatelé jako Tolstoj, Čechov, Puškin, Vološin, a obzvlášť jsem chtěl navštívit Koktebel, odkud Jevtušenko napsal protestní telegram Brežněvovi proti tehdejší invazi do Československa v roce 1968. Píši o tom ve svém románu Zóna nadšení, který vyšel i v Rusku v nakladatelství MIK Moskva v roce 2016.
Jaký na vás Krym udělal dojem? Viděl jste to, co média hlavního proudu popisují – bídu, ukrajinský odpor, ruský koncentrák?
Pochopil jsem, proč naše média o Krymu nepíšou. Musela by totiž psát pravdu o tom, že lidé jsou spokojení, že si žijí svůj každodenní život s běžnými lidskými problémy a radostmi. Hovořil jsem s Rusy, Ukrajinci, Tatary. Byli velmi otevření a upřímní. Měli kritické komentáře k výši platů v porovnání s cenami, k výši důchodů a k jiným problémům. Ale ani jednou jsem si nevšiml nějakého protiruského odporu či projevu nespokojenosti s tím, že poloostrov je součástí Ruska.
Nezpochybňovali to ani Ukrajinci. U Tatarů jsem cítil pocit křivdy za někdejší poválečné vystěhování na Stalinův příkaz. Avšak už se nezmiňovali o spolupráci Tatarů s německými okupanty Krymu. Nejsem natolik zběhlý v dějinách vztahů Tatarů a Rusů, abych mohl soudit.
O své návštěvě Krymu jste napsal reportáže. O čem jsou?
Napsal jsem jednu rozsáhlou reportáž o tom, co jsem viděl, pocítil, zažil. Naštěstí hovořím celkem dobře rusky a jsem člověk zvídavý, tak jsem oslovil asi třicet lidí, se kterými jsem se potkal. Jako Slováky a Čechy nás přivítali velmi srdečně. Zaznamenal jsem ale také zklamání z toho, že světová média a politici (včetně českých a slovenských) o nich lžou.
Viděl jsem plné obchody kvalitních potravin, výborně vybavené hotely, restaurační služby na velmi dobré úrovni, a zejména jsem měl pocit bezpečí. Jalta se velmi podobá francouzskému Nice. Rozdíl je však v tom, že v Nice jsem viděl mnoho policistů, na Jaltě ani jednoho. Samozřejmě je pro nás Slovany velkou výhodou, že i ten, kdo neumí rusky, se dokáže bez problémů domluvit.
Proč vaše články nechtěla zveřejnit přední slovenská média? Co stojí za touto cenzurou?
Vymývání mozků a mediální manipulace jsou nevyhnutelnou součástí vyvolání napětí, které mocní potřebují k tomu, aby mohli vládnout. Sám jsem byl čtyři roky poslancem slovenského parlamentu a mám bohaté zkušenosti s novinami. Tvrdím, že dvě nejmocnější, ale zároveň nejnesvobodnější povolání, jsou politik a novinář.
Samozřejmě, míra nesvobody záleží na osobním charakteru. Někteří novináři lžou proto, že musí prostě za něco žít, ale sami se za to alespoň stydí. Jiní píší lži pragmaticky, pro peníze a bez hanby. A jsou i tací, kteří už dosáhli té „nejvyšší úrovně“ – lež se pro ně stala pravdou, aby se jim lépe žilo.
Jakmile dnes novinář napíše větu: „Rusko se přibližuje k hranicím NATO“, tak je podle mne zralý na psychiatrické vyšetření. To, že jsem nedostal odpověď na zásadní otázku, proč za pět let nebyl ani jeden náš novinář na Krymu, hovoří samo o sobě. Když u nás napíšete něco pozitivního o Rusku, tak vás automaticky označí za rusofila nebo agenta Kremlu. Už jsem si na to zvykl a z kamenů, které po mě hází, si stavím dům.
Proč se média tak bojí pravdy?
Ujišťuji vás, že novináři velmi dobře ví, jaká je skutečná pravda. Protože mít podíl na moci, ovlivňovat lidi, nebo jim dokonce vládnout, je fascinující. A navíc jste nadstandardně placeni. Nyní jsou u moci ti, kteří prosadili protiruský trend, a tak se k tomu mnozí z pragmatických důvodů přidali. Svědomí každého má však svou cenu. V politice a v médiích je velmi těžké zachovat si osobní integritu.
Položil jsem nedávno jednomu významnému politikovi nepříjemnou otázku a on mi odpověděl: „Proč mi kladeš takovou otázku? Sám jsi byl v politice. Za tři roky jdu do důchodu, přijď za mnou a povím ti, co si o tom skutečně myslím.“
Mainstreamoví, nebo chcete-li prorežimní novináři, jsou součástí moci. Moc si udržíte tehdy, když budete držet lidi ve strachu. A toho dosáhnete tak, že vyrobíte nepřítele. Komunismus padl, a to byla pro mocné na Západě vlastně morová rána, neboť přišli o nepřítele. Tak ho museli vymyslet. A proto se vymyslel nový nepřítel – Rusko. Když nemáte nepřítele, tak se vás občané mohou ptát na nepříjemné věci. Když existuje nepřítel, tak mlčí a spoléhají na své mocné, že je před nepřítelem, který fakticky neexistuje, ochrání. Je to čistý Orwell.
Když máte nepřítele, tak se musí zbrojit. To je zase parádní byznys. Většině novinářů a politikům je úplně jedno jakým myšlenkám slouží. Podstatné pro ně je, aby byli u moci a měli peníze. A tak se novináři a politici navzájem podporují.
Oni se nebojí jen pravdy o Krymu. Oni se bojí pravdy jako takové. Všemohoucí dal člověku obrovský dar – možnost svobodné volby. Jak dlouho budeme na Zemi, budeme-li rodiči nebo ne, budeme-li zdraví nebo ne, to vše můžeme ovlivnit jen částečně. Avšak rozhodnutí, jestli se přidáme na stranu dobra nebo zla, pravdy nebo lži, je výlučně v našich rukách. Stejně jako je v našich rukách zodpovědnost za naše rozhodnutí.
Osobně mi je nesmírně líto, že se někomu třetímu daří (alespoň se to tak zdá) neustále rozdělovat Slovany. Poštvávat proti sobě dva velké slovanské národy, Rusy a Ukrajince. Pravda je jako korek. Můžete ji držet pod vodou, jak dlouho chcete. Ruka se však jednoho dne unaví a pravda vyplave na hladinu. Bible praví: „Sluhové lži se vezou na koních a velmoži pravdy mlčky kráčí vedle nich.“ Jel jsem na Krym i proto, aby velmoži pravdy co nejdřív opět usedli tam, kam patří.
