Vedoucí finanční deník The Financial Times objevil pozoruhodný fenomén. Světové centrální banky postupně, ale důsledně snižují množství dolaru ve svých zlatých a valutových rezervách. Tyto údaje nesouhlasí s tvrzením o vítězné a nenahraditelné americké měně, které rádi opakují někteří američtí ekonomové. (Foto: Depositephoto)
„Americký dolar už dávno vyniká nad světovými trhy a financemi. V této budově se ale objevily trhliny. Vynikající úloha dolaru ve státních fondech a v mezinárodním obchodu je velmi značná a sotva rychle zmizí. Nejnovější údaje MMF o rezervách centrálních bank však ukazují nepatrný posun směrem od dolaru, který může podle názoru analytiků svědčit o přešetření politického rizika spojeného s americkými aktivy,“ píše list.
Aby pochopili původ tohoto procesu, který můžeme právem označit za „plíživou dedolarizaci“, obrátili se finanční novináři na odborníka jedné z největších evropských bank – Deutsche Bank, který jejich podezření potvrdil a navrhl hned ryze politickou verzi, která odůvodňuje jednání světových centrálních bank.
„Centrální banky uškubávají drobty od ‚nesmírného privilegia‘ dolaru,“ řekl Alan Ruskin, vedoucí oddělení mezinárodní strategie Deutsche Bank v New Yorku. „Politika začíná mít takový vliv, který může ohrozit dominanci dolaru.“
Je třeba ocenit odvahu pana Ruskina, který porovnal také snížení dolarových valutových rezerv s jistým „vyslovením nedůvěry americké výlučnosti“. Je třeba uznat, že v tomto pohledu na situaci je racionální jádro – je to skutečně vyslovení nedůvěry, sotva ale v tom smyslu, jak ho pochopil stratég Deutsche Banku. Je sice těžké uvěřit, že lidé řídící zlaté a valutové rezervy různých zemí se skutečně snaží dát Američanům nějaké znamení. Museli bychom vycházet z předpokladu, že Američané jsou ochotni někoho uslyšet a poslouchat, a o to určitě nejde. Pravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že dochází ke „hlasování nohama“ – tedy ke snížení dolarového rizika ze strany těch, kdo se může každou chvíli ocitnout pod americkými sankcemi.
Neměli bychom se domnívat, že se tohoto procesu účastní jen Rusko. Například 40procentní růst jüanových rezerv centrálních bank v roce 2019 připadá na Brazílii a Chile, tedy země, s nimiž mají USA zdánlivě dobré vztahy, ale které si nicméně také hledají způsoby valutové diverzifikace a snížení závislosti na americkém dolaru.
Západní novináři právem poukazují na faktory omezující použití hlavních konkurentů USD: eura a jüanu. Mnohé státní obligace zemí eurozóny mají nyní zápornou výnosnost, a to je velký problém pro centrální banky, které by chtěly na jedné straně mít více eur ve svých rezervách, ale na straně druhé by nechtěly systematicky ztrácet peníze investované do obligací, které místo aby přinášely zisky, budou jen způsobovat ztráty. Jüan má jiný problém: nehledě na úsilí Pekingu pro liberalizaci měnového regulování se čínská měna nevyrovnává svým západním konkurentům v jednoduchosti a svobodě použití. Na tomto pozadí vypadá velmi dobře zlato, což je pro mnohé odborníky nemilým překvapením. Zlatý prut nemá žádné politické riziko, zabavit a zablokovat se dá jen za použití fyzické síly, a transakce se zlatem je možné provádět mimo systém SWIFT. Na pozadí záporných úrokových sazeb (které už jsou v eurozóně, a o jejichž zavedení pro dolar usiluje prezident USA Donald Trump) skutečnost, že předpokládaná „výnosnost“ zlata se rovná nule procent (hmotnost zlatého prutu se totiž podle zákonů fyziky časem nezvyšuje ani nezmenšuje), z něho kupodivu dělá vysoce příjmový nástroj. Je příznačné, že západní články o dedolarizaci světového finančního systému (dokonce i tak důkladné, jako je tento příspěvek The Financial Times) nevěnují dostatečnou pozornost dedolarizaci toho nejdůležitějšího prvku světového obchodu – trhu energetických médií. Ve svém interview pro FT ministr ekonomiky Ruska Maxim Oreškin fakticky poukázal na to, že v ropném a plynovém sektoru může dedolarizace znamenat přechod k obchodu s ropou a plynem za ruble. „Chceme mít možnost v jistém okamžiku provádět transakce s ropou a plynem v rublech. Otázka je v tom, aby to nezpůsobilo větší útraty, avšak… když dokážeme vytvořit finanční infrastrukturu, a budou-li počáteční výdaje nízké, tak proč ne?“ řekl ministr.
Je třeba poznamenat, že při jakémkoli pokusu „protlačit“ rubl na velmi omezený seznam měn užívaných v obchodu s energetickými nosiči (USD a v mnohém menší míře euro a jüan), vystupuje na mediální scénu hned družný sbor zahraničních a ruských odborníků, kteří prohlašují, že tato myšlenka je od začátku beznadějná a že ruble nikdo ve světě nepotřebuje. Ve většině případů mají kritici na mysli „absenci likvidního trhu rublových finančních nástrojů“, čili narážejí na to, že ruble nemáme kam investovat.
Neústupná statistika ale říká, že podobná hodnocení prostě neodpovídají skutečnosti. V posledních letech si zahraniční investoři rádi kupují státní obligace Ruské federace, přičemž k růstu popularity ruských rublových dluhopisů došlo nehledě na sankce proti Rusku a na informační kampaň zaměřenou na diskreditaci Ruska. Podle odhadů Ruské banky činí podíl investic nerezidentů do ruských rublových obligací 29 %, takže ten zájem určitě je – a zahraniční investoři si sami kupují ruble, aby mohli pak kupovat tyto nástroje. Bude-li možné v budoucnu kupovat za ruble ropu, plyn a lákavé obligace, nelze vyloučit scénář, v němž se bude rubl moci zúčastnit rozdělení „koláče dedolarizace“.
Čas nehraje na straně americké měny, má to ale také záporné následky. Washington může totiž chtít „zamávat dolarovým obuškem na rozloučenou“. Ostatně v dlouhodobé perspektivě to sotva přinese USA i ten sebemenší zisk.
