V roce 2022 třetí nejbohatší muž Norska Kjell Inge Røkke v otevřeném dopise akcionářům oznámil, že se stěhuje do švýcarského Lugana. (Foto: Flickr)

„Můj kapitál bude i nadále pracovat v Norsku,“ napsal rybářský magnát, který se stal průmyslníkem a který své impérium založil před čtyřmi desetiletími na 69stopém trawleru, který si koupil, když šetřil peníze prací na lodích u pobřeží Aljašky.

Røkke, jehož jmění odhaduje Forbes na 5,1 miliardy dolarů, bude norskou vládu svým odchodem stát odhadem 175 000 000 korun ročně (zhruba 16 milionů dolarů). To možná nezní jako mnoho peněz, ale Røkke není jediným bohatým podnikatelem, který Norsko opouští, poznamenává The Guardian.

„Podle průzkumu deníku Dagens Naeringsliv opustilo Norsko v roce 2022 více než 30 norských miliardářů a multimilionářů,“ uvádí zpravodaj o bohatství Rupert Neate. „To je více než celkový počet superbohatých lidí, kteří zemi opustili během předchozích 13 let, dodává [list].“

Zachytili jste to? V roce 2022 opustilo Norsko více „superbohatých“ Norů než během předchozích 13 let dohromady. Důvod, proč bohatí Norové ze země utíkají, není tajemstvím.

Strana práce severské země po svém volebním vítězství v roce 2021 splnila svůj slib, že bohaté odírá. Norsko je jednou z mála zemí OECD, které stále zdaňují čisté bohatství, a Strana práce zvýšila daň z bohatství v zemi na 1,1 % navzdory varováním, že takový krok „vyvolá odliv kapitálu a ohrozí tvorbu pracovních míst“.

Přesně to se stalo a norská vláda má díky tomu nižší příjmy.

Emeritní profesor norské obchodní školy Ole Gjems-Onstad odhadl, že bohatí Norové si při svém odchodu odnesli majetek v celkové hodnotě 54 miliard dolarů. To znamená, že daň z bohatství, která měla zvýšit příjmy o téměř 150 milionů dolarů ročně, bude mít za následek přibližně o 40 % nižší příjmy, než jaké v současnosti generuje. Luca Dellanna, poradce v oblasti managementu a autor, upozorňuje, že Norsko v roce 2019 vybralo na dani z bohatství přibližně 1,46 miliardy dolarů. Odchod bohatých však bude mít za následek ztrátu příjmů ve výši odhadem 594 milionů dolarů.

Ti, kdo se snaží pochopit, jak se norská politika může tak špatně vymstít, by se měli podívat na práci zesnulého nositele Nobelovy ceny za ekonomii Roberta Lucase. Lucas, dlouholetý profesor na Chicagské univerzitě, obdržel nejvyšší cenu za ekonomii za výzkum, který se stal známým jako Lucasova kritika a který odhalil různé problémy makroekonomického modelování.

Lucas věřil, že pro předvídání výsledků politiky je nezbytné nejprve pochopit, že veškeré jednání je individuálním chováním a lidé jsou racionální bytosti, které budou na politiku reagovat racionálním způsobem – dokonce i na politiku, která je má oklamat.

„Mikroekonomie předpokládala, že lidé jsou racionální,“ upozornil ekonom David R. Henderson v nedávném článku pro Wall Street Journal, který následoval po Lucasově smrti. „Proč by stejný předpoklad neměla mít i makroekonomie?“

Tento poznatek pomohl Lucasovi získat Nobelovu cenu a vysvětluje, proč se norská daň z bohatství tak neosvědčila. Vždy bylo naivní předpokládat, že bohatí jednotlivci budou i nadále nést norskou daň z bohatství. Koneckonců člověk nemusí mít doktorát z ekonomie, aby si uvědomil, že bohatí lidé pravděpodobně nebudou nečinně přihlížet tomu, jak jim zákonodárci berou stále více a více z jejich bohatství (nikoliv příjmu, pozor, bohatství). Již v 17. století si Jean-Baptiste Colbert, ministr financí francouzského krále Ludvíka XIV., všiml choulostivé povahy zdanění.

„Umění zdanění spočívá v tom, oškubat husu tak, abychom získali co největší množství peří s co nejmenším syčením,“ napsal Colbert.

Norští zákonodárci na tuto jednoduchou lekci zapomněli a nyní jim nezbývá než sledovat, jak tvůrci bohatství z jejich země odcházejí a odnášejí si s sebou svůj kapitál, vynalézavost a zdanitelné příjmy.

„Atlas v Norsku krčí rameny,“ poznamenal ekonom Peter St Onge.

Skutečně.

Shodou okolností přichází norský nešťastný nedostatek předvídavosti v příhodnou dobu pro obyvatele Spojených států, kde mnozí prosazují zdanění bohatství.

Začátkem tohoto roku deník Washington Post informoval o kreativních metodách, které federální a státní zákonodárci vymýšlejí, aby oddělili „bohaté“ od jejich majetku. Patří mezi ně ne méně než čtyři státy, které se pokoušejí zdanit nerealizované kapitálové zisky, včetně kalifornského návrhu, který by zavedl daň z bohatství ve výši 1,5 % (dokonce vyšší než v Norsku).

„Pokud se jedná o roční daň z bohatství, znamená to, že vám každý rok sebereme zlomek vašeho bohatství,“ řekl listu Berkeley ekonom Emmanuel Saez, který se podílel na přípravě návrhu daně z bohatství senátorky Elizabeth Warrenové. „Téměř z definice budete mít po zaplacení daně méně majetku.“

Pokud profesor Saez věří, že nejbohatší lidé v Kalifornii dovolí zákonodárcům zdanit jejich bohatství a donutit je prodávat akcie, aby pokryli nerealizované kapitálové zisky, nepoučil se z Colbertovy lekce o daních.

Taková politika by nevedla jen k velkému syčení. Vedla by k masovému odlivu tvůrců bohatství. Kdo o tom pochybuje, stačí se podívat do Norska.

Zdroj: aier.org