Mnoho z uzavřených míst existuje dodnes. Cizincům je vstup zakázán.

Nebyla zakreslena v mapách, většina světa proto i desetiletí netušila o jejich existenci. V uzavřených městech žili lidé v podstatě odříznuti od zbytku země.

Navštívit je bylo možné jen se speciálním povolením, v některých případech dokonce vůbec. Existují dodnes, v některých přitom stále platí přísný režim kontroly pohybu jejich obyvatel.

Vznikat začala koncem 50. let 20. století. Nejvíce se jich nacházelo (a dodnes nachází) na území států Sovětského svazu a jeho satelitů. Nacházela se však i v Albánii, Číně či ve Spojených státech amerických.

Téměř celou druhou polovinu 20. století přežil bipolární rozdělen svět v očekávání nukleárního konfliktu. Studená válka mezi USA (a státy NATO) a SSSR spočívala zejména v demonstraci vlastní nukleární síly, ale také ve snaze technologicky pokořit zemi nacházející se na opačném pólu politického spektra.

Výzkumné, armádní, vesmírné a mnohé další projekty byly přísně utajované a to do momentu, dokud se ta či ona země nemohla pochlubit historickým úspěchem. Vývoj a výzkum bylo ale třeba do posledního momentu utajovat, stejně jako případné katastrofy, které se spojovaly s neúspěchem jednotlivých experimentů.

A tak začala v Sovětském svazu vznikat tzv. uzavřená města. Nacházela se v nich armádní výzkumná centra, vojenské základny, továrny na zpracování strategických výrobků či materiálů, jako například uranu či plutonia. Jindy šlo o průmyslové podniky celostátního významu většinou zaměřené na vojenskou výrobu.

Uzavřená města měla někdy mírnější, jindy mimořádně přísný režim utajení v závislosti na jejich funkce. Ty nejcitlivější nebyly zakreslené na žádných mapách, nevedly k nim značené cesty a kromě jejich obyvatel o jejich existenci vědělo jen minimum lidí. V jiných městech uzavření spočívalo zejména v omezování pohybu obyvatel (směrem ven z města, pozn. red.) A vstupu jiných občanů.

Návštěva města byla prakticky nemožná a vyžadovala si speciální povolení vydané příslušnými úřady. Ve městech s mírnějším režimem nebyl vstup povolen pouze cizincům. Uzavřená města používala nejrůznější utajované názvy, ty se navíc v průběhu desetiletí měnily i několikrát.

Sovětská uzavřená města měla miliony obyvatel, za omezení svobody přitom získávala nemalé kompenzace. Kromě finančních příspěvků to byla také dostupnost zboží či služeb, jaké nebyly ve zbytku země vůbec samozřejmostí.

Městem, které se nenacházelo na mapách Sovětského svazu byl i ruský Sarov, které je dodnes pro cizince nepřístupné bez získání zvláštního povolení.

Během druhé světové války se zde vyráběly známé rakety Kaťuša, později se Sarov stal hlavní částí sovětského jaderného štítu. V blízkosti města se dodnes nachází Technkopark Sarov, největší ruské vědecko-výzkumné středisko, které zaměstnává více než 24 tisíc lidí.

Jiná města jako například Lesnoj, byla odtajněna a zapsána do map po pádu SSSR. Město z nich zmizelo v roce 1947, kdy zde vznikl rozsáhlý podnik určený na výrobu uranu pro atomové zbraně.

Uzavřená sovětská města přežila i pád SSSR. Většina z nich status utajení ztratila, na území Ruska se jich však dodnes nachází více než 40.

V Číně například je dodnes utajované město vybudované v okolí továrny 404 čínského národního nukleárního programu, která je největší svého druhu v zemi. V uzavřeném městě uprostřed pouště Gobi se nachází i čínské ministerstvo jaderného průmyslu.

Několik uzavřených míst se nacházelo i na území Spojených států amerických, jejich funkce souvisela zejména s výzkumným projektem Manhattan, který dal světu první atomovou bombu.

… ale co když je vše ještě jinak? Podívejte se na níže uvedenou výpověď zasvěceného člena na tajných projektech hlubokého státu.