Podívejte se na kohoutek nad umyvadlem a zkoumejte konkrétně, jak voda odtékající z kohoutku neustále prošplíchává sifónem, v němž se vytváří malá vodní zádrž, přes kterou se do umyvadla nic nedostane. (Foto: Youtube)
Podívejte se na kohoutek nad umyvadlem a zkoumejte konkrétně, jak voda odtékající z kohoutku neustále prošplíchává sifónem, v němž se vytváří malá vodní zádrž, přes kterou se do umyvadla nic nedostane.
Ukázalo se, že i Slunce má něco podobného jako voda odtékající z kohoutku, jenom místo aby odtékala voda, odtéká sluneční vítr proudící všemi směry a místo aby tam byla izolační voda v sifónu, je tam částicová polévka sestávající z mezihvězdné plazmy.
A ač vědci o dynamice odtékající sluneční plazmy vědí řadu let, tak teď díky kosmické sondě Voyager 2 objevili, že region kolem vnějšího okraje funguje jako náš „štít“ vytvořený slunečním větrem tam, kde se tento vítr sráží s polévkou mezihvězdné plazmy, takže se skládá z plazmového valu (o nízké hustotě) o teplotě 43 000°C.
Voyager ten průchod plameny o 43 000°C přežil, i když ocel se taví při teplotě kolem 1500°C, jak je to možné?
Odpovědí je hustota teplo přenášejícího média. Ty částice jsou velice horké, ale je jich velice málo. Položte ruku do proudu horkého vzduchu o 54°C. Pak vložte ruku do proudu vody o stejné teplotě. Co z toho se vám zdá teplejší?
To, co vám ruku ohřívá rychleji. Pak si ale přestavte plazmu s milionkrát nebo miliardkrát menší hustotou než voda. Co se týče působení času, i když občas nějaká částice zahřeje voyager na maličkém kousíčku jednou za čas, tak ten by se po čase roztavit mohl.
Jenže Voyager teplo také ztrácí vyzařováním do prostředí s pozadím o skoro absolutní nule. Takže snadno ty maličké zásahy teplem uchladí rychleji, než jsou schopny nahromadit teplo a přehřát plášť Voyageru.
Zdroj: disclose.tv
