Bylo téměř 7 hodin ráno, když 1. března v roce 1954 protnul oblohu nad Pacifikem červený oslepující záblesk. Trvalo jen několik sekund, než se nad Marshallovy ostrovy vznesl obrovský jedovatý hřib. (Foto: Youtube)

Castle Bravo

Šlo o následek výbuchu první vodíkové bomby, přičemž exploze byla 1 000krát silnější, než výbuch bomby "Little Boy", která srovnala se zemí Hirošimu. 

Výbuch byl testem s názvem Castle Bravo a následkem nesprávných výpočtů byla exploze 2,5krát silnější, než měli vědci původně v plánu.

Popel, který se po výbuchu vznášel z oblohy, pokryl plochu více než 18 000 kilometrů čtverečních. Zasažené tedy nebyly jen Marshallovy ostrovy, pod pokrývkou z popela se ocitli i všechny okolní ostrovy.

Toxický sníh

O několik hodin se pod vrstvou práškovité hmoty ocitl celý atol Bikini. Obyvatelé okolních oblastí neměli ani ponětí, že je to radioaktivní materiál, děti si hrály ve hmotě, o které si mysleli, že je to sníh. Děti jedí kousky hmoty v domnění, že se jedná o sníh a led. Toto však nebyl jediný výbuch, který nastal.

67 explozí

Americká armáda testovala jaderné zbraně množstvím takových explozí a právě díky nim započala éra jaderných zbraní. Mezi lety 1946 až 1958 otřáslo doby poměrně klidným Pacifikem až 67 explozí. Zastavil je až nátlak jiných zemí, napáchané škody se však již nedaly vzít zpět a jejich následky je možné vidět ještě i dnes.

Rozpadající se rakev

Americká vláda se v roce 1980 radioaktivní odpad pokusila zakrýt, a to vybudováním jakési betonové rakve. Byla však vybudována narychlo a ne s cílem pohřbít odpad navždy. 

Dnes, při zvedající se hladině moří a prudkých klimatických změnách se rakev ocitá v nebezpečí a hrozí, že její jedovatý obsah bude odhalen. Odborníci se domnívají, že stačí jediná silnější bouře na to, aby se kryt rozpadl.

Ostrov Runit

AFP píše, že o bezpečnost obyvatel se obává i prezidentka Marshallových ostrovů, Hilda Heine. 

Pokus o vyčištění oblasti začal ještě v roce 1977, kdy 4 000 amerických vojáků odstranilo 73 000 krychlových metrů kontaminované půdy, která byla na povrchu. Ta byla následně převezena na ostrov RUNI, kde ji vysypali do kráteru. Ten zde zůstal po explozi z roku 1958. Materiál se na tomto místě shromažďoval nakonec více než tři roky.

Betonový dóm

The Guardian uvádí, že během prací zahynulo 6 mužů, ale v roce 1980 se nakonec kráter podařilo zakrýt obrovským betonovým dómem, který měl okolí ochránit před radioaktivním odpadem. 

Dóm stál vládu 218 milionů dolarů a mělo jít pouze o dočasné řešení. K vytvoření permanentního řešení však jaksi od té doby nedošlo. Problémem je, že v roce 1983 Marshallovy ostrovy podepsali smlouvu, podle které jsou místní obyvatelé sami sobě pány. Tím se však americká vláda zbavila odpovědnosti a přesunula ji na bedra ostrova.

Kráter bez těsnění

Průzkum Australian Broadcasting Corporation z roku 2017 uvádí, že na místě se nachází i plutonium-239, což je jeden z nejjedovatějších izotopů na světě. 

Kromě toho, poločas rozpadu představuje závratných 24 100 let. Nyní se však na dómu objevují praskliny a existuje šance, že se radioaktivní odpad dostane ven. 

Kromě toho, kráter nebyl ze stran a ze spodní strany nikdy utěsněn, na jeho vrch jen byla položena betonová hrobka. Voda přes propustnou hlínu může proniknout kdykoliv.

Naneštěstí, vláda Marshallových ostrovů na nápravu a zajištění odpadu nemá potřebné finance.)