Nedávno poukázal Wolgang Munchau z Euro Itelligence, že chyby EU vyvěrají z toho, že jediné, čemu naslouchá, je její vlastní rezonanční dutina. Když to říkal, vyjadřoval se k tomu, jak Boris Johnson zkoušel na summitu EU dosáhnout dohodu s EU, ale střetl se jen s opovržením. (Foto: Pixabay)

Komise mu řekla, že odchod bez dohody nepřipadá v úvahu, ale také že urychlení vyjednávání nepřipadá v úvahu a že tvrdě trvá na svých třech červených liniích, že to jsou věci, o kterých nemíní vyjednávat.

Poté se ozval ještě Macron s tím, jak se Británie přeci musí podvolit podmínkám unie s poznámkami: „My jsme se přeci k Brexitu nerozhodli.“

Boris na to řekl: „Takže ty rozhovory už nemají cenu.“

Jenže k tomu Munchau poznamenává: „Největší nebezpečí při jakémkoliv vyjednávání je, když si pořád namlouváte, že druhá strana to potřebuje více než vy.“ Prezident Evropské rady Charles Michel to namlouvání si vyslovil tvrzením, že EU má úžasný, obrovský a diverzifikovaný trh.

Zatím to ale vypadá, že Británii je to jedno. Chystá odchod bez dohody a ujednává spoustu smluv se zeměmi v Asii a Americe, které podle kartelových podmínek Evropské unie uzavřít nemohla.

Ale minulý týden to samé, co říká Munchau a jak k tomu přistupuje Boris Johnson, vyslovil ve Valdaji i ruský ministr zahraničí Lavrov: „Když s námi Evropská unie mluví jako nadřazená s podřadnými, tak je na místě otázka, můžeme s Evropou dělat vůbec byznys?“

„S těmi lidmi na Západě, co mají na starost zahraniční politiku a nechápou nutnost vzájemné úcty při rozhovoru, tak s těmi prostě se musíme na nějakou dobu přestat bavit. Zvláště, když Ursula von der Leyen prohlašuje, že geopolitické partnerství se současným ruským vedením není možné. Když je to tak, potom ať mají, co chtějí.“

Ovšem byly časy, kdy po-Jelcinovské Rusko v počátku vlády Putina do roku 2006 s Evropou budovalo vzájemně výhodné vztahy spolupráce, kdy vznikal potenciál, aby z partnerství EU a Ruska vznikla aliance se stejnou vahou na globálním kolbišti, jakou mají USA nebo Čína. Pokud do takového spojenectví EU nevstoupí, bude nucena v budoucím světě hrát už je druhé housle. Rámec takového partnerství, které slibně vznikalo však, jak plyne z Lavrovových slov, současné k realitě hluché do svých iluzí zahleděné vedení EU takto zrušilo.

Ovšem EU se teď pod vedením Merkelové přesměrovala svoji pozornost na integraci Unie jakožto na nejvyšší prioritu, proti které jsou vztahy s Ruskem vedlejší. Ale postupuje úplně stejně jako na mezinárodním kolbišti. S barbary z Visegrádu se nelze bavit jako s partnery, co mají do vzájemného soužití v rámci unie a do fungování jejích institucí co mluvit. Jejich zpátečnické tisícileté tradice a kolektivní vůle těchto národů se musí nahradit Evropskými hodnotami, tj. doktrínou, od jejíž dogmatiky se nelze odchylovat a pro Středoevropany a Východoevropany to nějak adaptovat.

14. října navštívil čínský vůdce prezident Xi továrnu na mikročipy, aby zde vyhlásil, že to bude Čína, kdo vyhraje v technologické válce a kdo povede svět k multilateralismu. Ještě ten den Xi zajel na námořní základnu, kde vyzval Čínské ozbrojené síly, aby „soustředily svou myslí a svou energii na přípravu na válku. Čína sice válku nechce,“ zdůrazňoval, ale Čína přijímá, že k ní může dojít. A nakonec Xi na 40. výročí založení Shenzhenské ekonomické zóny Xi oznámil, že globální změny jsou už rozběhnuté: „Status quo už nemůže pokračovat a se Západem je občas třeba mluvit z pozice síly, aby vůbec poslouchal.“

Takže to, co donedávna existovalo, na vzájemném partnerství založené vztahy spolupráce mezi Západem a Čínou a zvláště pak Evropou a Čínou už vzalo zasvé.

Bohorovná Evropa ale nikoho neposlouchá. Hraje se svou kartou na základě předpokladu, že všichni se podvolí evropským podmínkám a zvláště evropským hodnotám, jen aby neztratili přístup na její trh. A evropský trh je opravdu obrovský. Jenže z hlediska světových trendů začíná už být trochu druhořadý. Nemá žádné cloudové platformy, telekomunikace – třeba 5 G – jsou pod-investované; nemá zajištěnou potřebnou energetiku a levné zdroje pro výrobu energie. Tuto svoji nevýhodu ještě silně prohlubuje svým Zeleným údělem, který je zase výsledkem přezírání technických a ekonomických faktů, proti nimž mají přednost nesmyslné iluze o Zelených energiích postavené na produktech toho generátoru sebeklamů zvaného Evropské hodnoty. A Evropa nemá ani svoji platformu sociálních médií, která by mohla soupeřit buď USA, nebo s Čínou a nemá na rozdíl od Číny ani dost prostředků, aby v tom mohla USA nahradit.

Evropa má skupiny expertů a kapacit v umělé inteligenci, aero-kosmickém průmyslu aj. Ale nic mamutího, co by mohlo v technickém výzkumu a vývoji Evropu dotáhnout tak, aby ve všem nehrála jen druhé housle. Kdyby ale navázala spolupráci s Čínou či Ruskem, mohly by se věci hnout kupředu a byla by součástí projektů, které táhnou svět k novým obzorům a Evropský kontinent mezi světové technologické a hospodářské jedničky.

USA samozřejmě postupují v duchu principů, které v proslovu pro Výbor zahraničních vztahů otevřeně formuloval šéf amerického Stratforu George Friedman v roce 2015. Ten tehdy prohlásil, že od poloviny 19. století je hlavním prioritou USA za každou cenu zabránit spojenectví Německa a Ruska a že Rusko s Německem, potažmo s celou Evropou, je nutno rozeštvávat. A Evropa, ač se USA v poslední době v lecčems vzpírá, tak tuhle hru jim krásně ve své zaslepenosti vlastními iluzemi baští a usilovně se dere ke své vlastní druhořadosti na kolbišti budoucího světa.

A EU se podvoluje už i omezením na technologickou spolupráci a byznys s Čínou, která donedávna probíhala naprosto hladce, teď ale jak to vidíme na případu Huawei, i za cenu vlastního technologického zaostávání technologickou a obchodní spolupráci s Číňany omezuje.

Dost přitom přehlíží, že v této hře tahá za kratší konec. Není to Čína, kdo by měl zapotřebí za přístup na upadající a kvůli iluzi Evropských hodnot zaostávající trh EU podvolovat. Nemá to zapotřebí ani Rusko, ač se po Evropě poohlíží trochu smutně, protože ve spolupráci s ní by šlo vytvořit celek, který vstoupí do světové soutěže tak, že už nepůjde o rivalitu USA a Čína o to, kdo bude jedničkou světa. Euro-ruská aliance by do toho mohla vstoupit také.

Ale EU ve svém bohorovném sebeklamu neumí ani pochopit, že nestojí ani Británii za to, aby se zaprodávala Bruselu, a dokud Unie nenajde dost sebereflexe, může se dočkat toho, že její vlastní členové jako státy Visegrádu, nebo dokonce i Itálie a Rakousko podobně jako Británie usoudí, že chopit se jiných možností než podvolení se EU existují, i když si Brusel ve svém sebeklamu myslí, že ne, a nechápe a ani se nesnaží pochopit ty kolem.