Prezident E. Macron píchl do vosího hnízda, když v rozhovoru pro časopis The Economist řekl: "To, co právě zažíváme, je mozková smrt NATO, … (Foto: Airman magazine)

, … Spojené státy svá strategická rozhodnutí se svými partnery v NATO vůbec nekoordinují, …“ a zároveň si postěžoval, že členové vojenské aliance jsou navíc podle něj nyní svědkem "… agrese, kterou zahájil další člen NATO, tedy Turecko, a to v oblasti, kde jsou ve hře naše zájmy, aniž by to koordinoval".

Jistě to jsou zajímavé myšlenky, které E. Macron vyslovil, ale má poněkud velké zpoždění. Musíme si položit otázku: Kdy USA svá rozhodnutí se svými spojenci v NATO koordinovaly a kdy je postavily před hotovou věc? Zákonitě musí následovat další otázka: Kolik agresí uskutečnily členské státy NATO za dobu trvání této organizace? píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Ladislav Petráš.

Na první otázku odpovědět nedovedu, protože nemám relevantní informace o rozhodování k provedení vojenských akcí jednotlivých členských států aliance, které byly a jsou v rozporu s posláním a přístupovou smlouvou, takzvanou Washingtonskou smlouvou (WS) k NATO. Rozhodování, které by bylo v souladu s čl. 5 WS neproběhlo, i když došlo k vojenskému konfliktu jednoho členského státu aliance s druhým členským státem (Turecko – Řecko v letech 1963-64, 1967, 1974).

Na druhou otázku je odpověď jednodušší. Těch nezákonných válek, které jsou v rozporu s WS, čl. 1 (který je mimochodem jediným článkem této smlouvy, který členské státy zavazuje veškeré konflikty řešit mírovou cestou v duchu Charty OSN) bylo za dobu trvání NATO mnoho. Ať už těch vojenských agresivních válek, tak těch skrytých (pod cizí vlajkou) organizovaných tajnými službami a finančně, materiálně i „poradci“ podporovanými některými členskými zeměmi aliance. Doporučuji přečíst si knihu švýcarského historika Dr. D. Gansera NEZÁKONNÉ VÁLKY.

Jak nazvat organizaci, která má sice dobře a v souladu s mírovou politikou vypracovanou smlouvu, ale řada členských zemí tuto smlouvu vědomě porušuje? Jak nazvat organizaci, za jejíž činností zůstávají statisíce mrtvých občanů cizích států a rozvrácená společnost? Lze důvěřovat takové organizaci? Lze důvěřovat tomu, že členové, kteří porušují svoji vlastní smlouvu, přijdou na pomoc jiné členské zemi (v souladu s čl. 5 WS), nebo přijdou jen tehdy, pokud to pro ně bude ekonomicky výhodné? Takových otázek bychom mohli položit ještě celou řadu. Odpovědi ať si pokusí vážený čtenář formulovat sám.

A jak je na tom ČR s plněním svých závazků vůči NATO? Nedávno jsme slavili 20 let od vstupu do této organizace (12. 3. 1999). V tom samém roce, jen pár dnů od našeho podpisu WS jsme se zařadili mezi agresory. Zařadili jsme se mezi ty, kteří porušují svoji vlastní smlouvu. Již 24. 3. toho samého roku jsme poskytli svůj vlastní vzdušný prostor pro přelet bojových letounů některých členských států NATO, které bez mandátu RB OSN napadly Srbsko. Příslušníci naší AČR se z rozhodnutí našich politiků v minulosti zúčastnili i dalších nezákonných válek v rozporu se WS. To opravdu nesvědčí o naší věrohodnosti. Jaký asi může mít dopad na naši společnost to, že vlastní stát (politici) porušují uzavřené mezinárodní smlouvy a  vlastí zákony jsou obcházeny?

Na základě naší historické zkušenosti se spojenci a na základě toho, že jsme se postavili do řady těch, kteří porušují vlastní zásadní spojeneckou smlouvu, můžeme si být jisti, že nám v případě nouze někdo přijde na pomoc?

Měli bychom se především spoléhat na vlastní armádu. Vždyť stará zkušenost říká: Když si nepomůžeš sám, nikdo jiný ti nepomůže. A jak vypadá naše armáda? V Ústavě je jasně deklarováno poslání ozbrojených sil. Také následné zákony jasně definují hlavní místo a úkoly ozbrojených sil ČR. Těmito úkoly je především obrana našeho území. Když se podívám na velikost a organizační strukturu AČR, na její technické vybavení, zásoby, fungování logistiky, soběstačnost ve výrobě základních druhů zbraňových systémů a munice, je to k pláči a ne k obraně ČR.

Ještě horší to však je s připraveností občanů nejen k obraně své vlasti, ale vůbec k připravenosti na přežití v krizových situacích. Profesionální armáda sama totiž není a nikdy nebude schopná ubránit stát – jakýkoliv. Profesionální armáda musí mít oporu v občanech vlastního státu. A pokud oni nejsou připraveni, armáda sama nic nezmůže. Řada občanů si je vědoma toho, že musí být připraveni bránit svoji zem. Sdružují se v různých spolcích (např. různé domobrany a další spolky), za své peníze a ve svém volném čase se připravují k nezbytným činnostem. Místo toho, aby stát podchytil tuto iniciativu, dal jí jasné mantinely a pravidla, tak MV ČR chystá zákon, který má tyto iniciativy trestně stíhat. Jakou můžeme očekávat aktivitu občanů k obraně své vlasti?

Jak se stará vláda o obranu své země? Místo zajištění protivzdušné obrany státu (která ve své podstatě vůbec u nás neexistuje), nakupujeme pár vrtulníků, které jsou určeny zejména ke speciálním operacím, které na území ČR budou jen výjimečné. A takových příkladů je celá řada.

Abych se na závěr vrátil k nadpisu tohoto článku. Macron jen se značným zpožděním a decentně pojmenoval stav, ve kterém se nachází NATO (a to jsem se zmínil jen o malé části toho, co způsobuje tuto „mozkovou smrt“ NATO). Bohužel, i ČR se svojí činností na této „mozkové smrti“ podílí. Pokud by mělo NATO přežít a plnit své původní poslání, musí ti, kteří porušují přístupovou smlouvu (WS) být z této organizace vyloučeni, nebo musí sami odejít. Jen dobrá smlouva nestačí, končí komentář pro Prvnizpravy.cz Ladislav Petráš.

Zdroj: pz.cz