Viktor Stěpanovič Grebennikov (1927-2001) byl nadšeným entomologem, jeho doménou byl hmyz. (Foto: Youtube)

Jednoho dne však učinil nečekaný objev, o němž dostatečně podrobně a otevřeně vyprávěl v knize „Můj svět“, vydané v Novosibirsku v nákladu pouhých tisíc výtisků.

K úžasnému objevu došlo v létě roku 1988, když vědec pod mikroskopem zkoumal chitinové kryty křídel brouků. Zaujal ho vzor na vnitřní straně křídel – byla to uspořádaná, jakoby vyražená kompozice, připomínající včelí plástve.

Viktor Stepanovič Grebennikov (1927- 2001)

Bylo by těžké pochopit, proč příroda musela vytvořit tak krásnou strukturu, když ne náhodou. Výzkumník bez jakéhokoli záměru položil na jeden kryt úplně stejný s neobvyklými buňkami. A pak se stala podivná věc: jedna část unikla z pinzety, několik vteřin visela ve vzduchu a pak hladce spadla na stůl. Kryty křídel se zjevně vzájemně ovlivňovaly! Viktor Stěpanovič pokus zopakoval – jeden kryt se vznášel nad druhým!

Pak vědec drátem připevnil několik křídel, až vznikl „chitinoblok“ – a zde se nad „blokem“ lehce vznášely nejen lehké předměty, ale dokonce i špendlík, a v určitém okamžiku dokonce zcela zmizel z dohledu, jako by se přenesl do jiné dimenze. Grebennikov si uvědomil, že náhodou narazil na něco jiného: objevil fenomén antigravitace! Později vědec svůj objev nazval efektem dutinových struktur.

Grebennikov pečlivě studoval strukturu podkladu křídla pod mikroskopem a podařilo se mu ji zopakovat na experimentálním modelu. Trvalo mu dva roky, než ze svého uměleckého stojanu a připojeného podstavce se sektorově řízenými překrývajícími se dutými strukturami vyrobil kompaktní létající plošinu pro jednu osobu. První let uskutečnil Grebennikov v noci ze 17. na 18. března 1990 z Ulice, malého města poblíž Novosibirsku, kde žil.

Takto popisuje svůj první let:

„Vzlétl jsem přímo z ulice v domnění, že ve dvě hodiny v noci všichni spí a nikdo mě nemůže vidět. Stoupání začalo zdánlivě normálně, ale po několika vteřinách, když se domy s řídce osvětlenými okny spustily a já byl asi sto metrů nad zemí, se mi udělalo špatně, jako před mdlobami. Byl bych okamžitě spadl, ale neudělal jsem to, a to byla škoda, protože se zdálo, že nějaká mocná síla mi vyrvala kontrolu nad pohybem a gravitací – a neúprosně mě táhla k městu.“

Překročil jsem pásmo devítipatrových budov, přeletěl zasněžené pole, dálnici Novosibirsk-Akademgorodok, a řítil se ke spícímu městu. Snášel se k továrním komínům, z nichž se v noci hustě kouřilo.

„S největšími obtížemi se mi podařilo provést nouzovou přestavbu panelů bloku,“ píše Viktor Stěpanovič, „horizontální pohyb se začal zpomalovat. Teprve na počtvrté se mi ho podařilo uhasit a vznést se nad Zatulinku – Kirovskou čtvrť města… S úlevou přesvědčen, že ‚zlá síla‘ zmizela, jsem se sunul zpět, ale ne směrem k městu, nýbrž doprava, k Tolmačovu – abych zmátl stopy pro případ, že by si mě někdo všiml.“

Druhý den byly zprávy v televizi a v novinách pro badatele více než znepokojivé. Titulky zněly „UFO nad Zatulinkou“, „Zase mimozemšťané?“. – jasně říkaly, že jeho let byl spatřen. Někteří vnímali „úkaz“ jako světelnou kouli nebo disk, jiní tvrdili, že letěl „skutečný talíř“ s okny a paprsky …

Od té doby začal vynálezce svůj „přístroj“ zdokonalovat a někdy podnikal velmi vzdálené, až 400 km dlouhé cesty do přírodních rezervací, kde pokračoval ve studiu hmyzu. Lety se zpravidla konaly v létě.

Badatel Gennadij Zadněprovskij ukázal na obrazovce snímky samotného Grebennikova a jeho podivného přístroje a fotografii startující plošiny. „Upřímně řečeno, i pro nás, ufology, zvyklé na různé situace a překvapení, bylo těžké uvědomit si reálnost takového objevu.“

Takto popisuje své lety sám Grebennikov:

„Horký letní den. Dálky se rozplývají v modrofialovém oparu. Letím asi tři sta metrů nad zemí a jako orientační bod nabírám kurz ke vzdálenému jezeru – jasnému, protáhlému bodu v mlžném oparu. Cesty se klikatí mezi poli a háji. Odbočují na polní cesty, které se zase táhnou k dálnici… Teď jsem ve stínu mraku; nabírám rychlost – jde mi to velmi snadno – a vylétám ze stínu…“

Ve vzduchu mě neudrží stoupavé proudy, nemám křídla; za letu mi nohy podpírá plochá obdélníková plošina, jen o málo víc než sedadlo židle – se stojanem a dvěma držadly, kterých se držím a kterými ovládám přístroj. Fantazie? Co říkáte na tohle…

… Zespodu mě není vidět: ačkoli létám velmi nízko, obvykle nevrhám vůbec žádný stín. Ale přesto, jak jsem později zjistil, lidé v této části oblohy občas něco zahlédnou: buď jasnou kouli či disk, nebo jakýsi svislý či šikmý mrak s ostrými okraji, který podle jejich svědectví jaksi nevypadá „příliš oblačně“.

Lidé většinou nic nevidí a já jsem s tím zatím spokojen – člověk nikdy neví… Navíc jsem ještě nepřišel na to, na čem závisí „viditelnost-neviditelnost“. Proto se, přiznám se, úzkostlivě vyhýbám setkání s lidmi, proto objíždím vzdálená města a vesnice a přejíždím silnice velkou rychlostí z dálky, abych se ujistil, že na nich nikdo není.

…Bohužel, příroda mi okamžitě stanovila přísná omezení: podívej se, ale nesmíš fotit. Jako tady: závěrka se špatně zavírala a filmy, které jsem měl s sebou – jednu kazetu ve fotoaparátu, druhou v kapse -, se ukázaly být plně a silně exponované. Obě ruce jsou přitom téměř neustále zaměstnané, jen jednu lze uvolnit na dvě tři vteřiny.“

Mimochodem, byla vypočítána průměrná rychlost letu na plošině – až 1 200 km za hodinu. Jako tryskové letadlo, a přitom žádné nepohodlí! Fantazie!

Osud Grebennikovova objevu je nezáviděníhodný. V Novosibirsku vznikl takzvaný výbor pro boj s pseudovědou a vědec byl okamžitě a bezpodmínečně zaregistrován jako šarlatán. Navíc měl přírodovědec pouze desetileté vzdělání. Když bylo třeba studovat, seděl ve Stalinových lágrech jako syn „nepřátel lidu“. A na jaře 2001 vědec zemřel v důsledku mozkové mrtvice…

Zdroj: bs.info