Dá se říct, že jednání Donalda Trumpa a Angely Merkelové proběhla pod mottem „nedej Trumpovi nic“. Lze to lehce zpozorovat podle zklamaného tónu amerických médií.
Na Trumpův požadavek podpořit likvidaci „íránského jaderného obchodu" Merkelová odpověděla špatně ututlaným odmítnutím, když oznámila, že schvaluje dodatečná opatření pro omezení íránského jaderného programu, ale „jaderný obchod" je jedna z „cihel", z nichž je zapotřebí vybudovat vztahy s Íránem. Je zřejmé, že tato pozice je radikálně v rozporu s názory Trumpa samotného, pro něhož hlavním problémem ve vztazích s Íránem vystupuje zrovna tenhle „obchod", který hodlá zrušit již 12. května. Natožpak neochota Německa odstoupit ze smlouvy znamená ještě i to, že Německo je proti zavedení nových antiíránských sankcí, protože jsou v rozporu s těmi závazky, které převzali jeho signatáři.
Projednávání otázky financování amerického vojensko-průmyslového komplexu z německého rozpočtu dopadlo ještě hůř. Trump žádal o navýšení výdajů na úroveň dvou procent německého HDP. Když to převedeme na živé peníze, lze říct, že americká strana chce, aby od nynějška a provždy konkrétně Německo nakupovalo americké zbraně a investovalo do NATO přibližně 73 miliard ročně (nominální HDP Německa v roce 2017 činil podle údajů Mezinárodního měnového fondu 3 684 miliardy dolarů).
Problém spočívá v tom, že Merkelová již má podepsanou koaliční dohodu, která s ničím takovým nepočítá, a šance na změnu této smlouvy nejsou žádné, i když o to dokonce požádá Washington. Dodatečný problém je v tom, že Německo zrovna před nosem Washingtonu již vytvořilo nějaký předobraz „paralelního evropského NATO" bez USA a Velké Británie. Pro financování tohoto německého vojenského projektu jsou potřebné peníze, jež se dají vzít pouze z toho vojenského rozpočtu, o který usiluje pan Trump. Zrovna vzhledem k výše zmíněným příčinám paní kancléřka na závěrečné tiskové konferenci jednoduše zdůraznila, že Německo je vynikajícím členem NATO bez přímých komentářů ohledně „dvou procent Trumpa".
Co se týče obchodní války s Evropou, americký lídr se zase nemá čím pochlubit. Nepodařilo se mu totiž domoci kapitulace Macrona a kapitulace Merkelové. Jediný „úspěch" spočívá v tom, že žádný z evropských lídrů nedokázal přesvědčit amerického prezidenta, aby se zřekl samotné myšlenky, která se týká transatlantické obchodní války. Ale není to zjevně ten výsledek, který by mohl uspokojit Trumpa a ty, kteří ještě věří v americkou hegemonii.
Celá podstata nových transatlantických vztahů je vyjádřena v pozici Macrona, kterou cituje agentura Bloomberg: „Nebudeme jednat o ničem, když máme u hlavy pistoli." Znamená to, že evropští politici žádají o diskuzi jako rovní s rovnými, což si Washington v zásadě nemůže dovolit. Navíc již dokonce menší evropští úředníci vyhrožují USA uplatněním ekonomické síly. Francouzský ministr ekonomiky Bruno Le Maire oznámil: „Během týdne, co jsem strávil v USA s prezidentem Macronem, jsem pochopil jednu věc. Američané respektují pouze demonstraci síly." Je zbytečné mluvit o tom, že se s opravdovým světovým hegemonem takovými pojmy nejedná.
Bez ohledu na to, jak skončí všechny diplomatické a ekonomické konflikty mezi dvěma pobřežími Atlantiku, již teď lze říct přesně, že Evropa vyšla z kontroly USA a dále budou vzájemné vztahy mezi USA a EU více a více konfliktní. Pro Rusko a Čínu jsou to naprosto nádherné zprávy a pro Evropu je to ještě i šance, jak získat kdysi ztracenou svobodu.
