V asijských zemích poblíž Číny už obvykle delší dobu s tímto motorem rozvoje prudce narůstá spolupráce. Ale na Středním východě byla dosud dost omezená. S těmi probíhal obvykle běžný komoditní obchod, ač v dost velkém rozsahu, ale ne spolupráce na velkých investičních projektech a další hlubší kooperace, které jsou obvykle jen mezi zeměmi s užšími vztahy. Jde o region od Druhé světové války převážně pod dominancí USA. Prosazovat se tu by je podráždilo, a do toho se Číně nechtělo, a zdejší země velice úzce provázané s USA a se Západem také nechtěly, aby se k nim přenášely globální řevnivosti mezi Západem a jeho rivaly.

Situace se však mění, a to nejen proto, že Čína rychle sílí, ale i proto, že arogantní chování americké administrativy v éře po Obamovi Americe poněkud vybuchuje do tváře, jak v Číně, tak na Středním východě. Čína vystavená sankcím pod falešnými záminkami nemá co ztratit, když rozběhne pro USA méně líbivou politiku, a tak to také dělá. A jedna z nejsilnějších zemí regionu – Írán – se stala terčem jednostranné, chartou OSN nepovolené americké šikany, a tak hledá spojence, kde se dá. Skoro by se dalo říci, noční můra USA – spolupráce těchto dvou zemí – vznikla proto, že je Amerika svou šikanou k takové spolupráci dohnala.

Když se ale Čína chytla drápkem na Středním východě v podobě úzké spolupráce s Íránem, tak proč se nerozhlédnout i kolem? Konec konců, aby se íránské projekty nedostaly do ohrožení, bude lepší, když se provázanou ekonomickou spoluprací propojí celý region včetně rivalů Íránu. Takovýto přístup fungoval v Asii kolem Číny, tak by třeba bylo možné ze středovýchodních rivalů udělat partu bohatnoucích kamarádů provázaných do velké míry přes Čínu.

Když tedy před pár dny zajel čínský ministr zahraničí Wang Yi do Íránu podepsat ohromnou investiční dohodu, tak měl v úmyslu zajet i k jeho znesvářeným sousedům a zaplést je do přediva společných ekonomických vztahů a spolupráce, která by kromě prosperity měla přinést i utlumení tamní tradiční rivality. Popovídal si tedy i se saúdským korunním princem. A jelikož se Saúdská Arábie (SA) začala v poslední době trochu škorpit s pánovitě se chovající Bidenovou administrativou, tak v lecčems našli společnou řeč. Wang podpořil saúdský postoj odporu k jakémukoliv „vměšování“ do vnitřních záležitostí od vnějších hráčů. Také korunnímu princi nabídl možnost, že spolu prozkoumají a naleznou pro SA rozvojový plán střižený této zemi a jejím podmínkám přesně na míru.

Al Arabiya s Wangem odvysílala interview, kde říkal, že „cestu k novému rozvoji země Zálivu najdou jen, když se vymaní ze sítí geopolitické rivality velmocí a budou hledat cestu rozvoje přesně odpovídající jejich regionální realitě samostatně.“

Čína tedy SA nabídla to samé co Íránu. Dává si sice pozor, aby se nenechala zaplést do pavučin zdejší rivality, ale navrhuje všem, aby jak je to u ní zvykem, se zapojili do spolupráce, při níž bude geo-ekonomika tvrdě oddělena od geopolitiky a ideologických sporů, jako třeba náboženských mezi šíity a sunnity.

Čína tedy spolu s podpisem obrovské soustavy rozvojových projektů za spoustu miliard dolarů s Íránem ke zvýšení těžby ropy a k vytvoření navazujících dodavatelských a průmyslových řetězců navazuje užší vztahy se SA, kdy chce nakupovat více saúdské ropy a investovat v ní do petrochemického, jaderně energetického a dalšího průmyslu, postavit tam 5G komunikační sítě a zemi digitalizovat. Také by Čína nejradši chtěla uzavřít dohody o volném obchodu se všemi zeměmi Zálivu, v čemž ji korunní princ podpořil.

Svým modelem ekonomického rozvoje odzkoušeného už jinde, který odstiňuje od geopolitiky a zavlékání do znepřátelených aliancí, nejenže může hezky rozšířit svůj trh, ale také vytěsnit geopolitické manipulátory ze zámoří, kteří zde po generace hráli své mocenské, často i krvavé hry.

Aroganci USA vůči Íránu tedy Čína využila jako obchodní příležitost pro vzájemně výhodné partnerství, kdy si rozšíří trh a Írán se vyprostí ze sevření sankčního režimu a omezených možností rozvoje. Ale pánovité chování Bidenovy administrativy nabízí podobnou možnost i u dosavadního úzkého spojence USA Saúdské Arábie. Biden se totiž rozhodl zapojit se do feudálních dynastických her o trůny a nechce faktického vládce SA korunního prince MBS uznat za budoucího krále. Pánovitá Amerika tedy zase dohání další zemi k tomu, aby raději hledala partnerství s Čínou.

Zemím v Zálivu také Čína nabízí rozvojový plán diverzifikace jejich ekonomik, aby už nebyly jen závislé na ropě, nýbrž aby peněz z ropy využily pro svoji celkovou moderní industrializaci. Toto vysazení čínského rozvojového modelu vyzkoušeného v jiných částech světa do západní Asie, aby tu hrála dominantnější úlohu normální ekonomika a trh včetně vymanění se ze závislosti jen na ropě, a také místo ekonomiky a trhu točícího se kolem amerického vojensko-průmyslového komplexu, by sem mohlo přinést epochální změnu.

I pro samotnou Čínu je takový příklon ke Střednímu východu převratné a dost smělé počínání, ale i o to si USA v podstatě řekly a Čínu k tomu dotlačily. Bidenova administrativa se snaží spřádat proti-čínské koalice jako QUAD – USA, Japonsko, Indie a Austrálie. A tak se Čína pustila do kamarádění v další oblasti, kde se dá udělat díra v ohradě kolem oblastí čínského vlivu, takže se zaměřila na Írán, SA, Emiráty a Turecko.

Zkusili to a byli všude vřele přijati i mezi vzájemnými rivaly, protože se všichni asi přejí určité vymanění ze současného, lze říci zatuhnutí svého vývoje, a nabízí jim to osvědčená lokomotiva táhnoucí své partnery k novému rozvoji Čína.

Rozvoj ekonomiky a geopolitiky v této oblasti může tedy nabrat úplně nový směr a vymknout se z rukou USA, které zde byly po generace hlavním hegemonem, ale teď nemohou nabídnout moc rozvojových scénářů a hra se tudíž mění ve prospěch hráče, který to nabídnout může, a všude, kde s ním vstoupili do partnerství, vždy rozvoj fungoval, tedy ve prospěch Číny.

Že Írán podepsal s Čínou rozvojovou dohodu, o tom se ve zdejších médiích tak trochu okrajově zmiňovalo, jako o určitém „spolčování autokratických“ režimů, ale že se Wang na své túře přes Írán, Saúdskou Arábii, Turecko, Omán a Emiráty všude setkal se stejně vřelým přijetím a jako zdroj naděje, o tom se tu mlčelo.

Za pozornost také stojí to, že ač je Čína obviňována z útlaku až genocidy Ujgurů a muslimů vůbec, tak právě zde v muslimských zemích, na jejichž univerzitách mnoho Ujgurů vystudovalo, včetně s Ujgury etnický příbuzném Turecku, americké pokusy tyto země zapojit do tažení proti Číně za Xinjiang vůbec nevyšly a dokonce dosavadní věrný spojenec USA Saúdská Arábie se do toho zapojit odmítla otevřeně a oficiálně.