Existuje velmi staré a omšelé univerzální klišé, které popisuje evoluci vztahu zavedeného systému k tomu, co ho nakonec zničí: „Nejdříve tě ignorují, pak se ti vysmívají, potom s tebou bojují a potom ty vítězíš.“
Toto schéma se dá docela dobře použít k popisu toho, jak se Západ dívá na veškeré pokusy o provedení dedolarizace světové ekonomiky nebo o vybudování alternativního finančního systému, které provádějí Čína, Rusko či Evropská unie. Nejdříve všechny přípravné kroky (například vytvoření měny euro — právě to byl krok podniknutý jako příprava konkurence vůči dolaru) byly prostě ignorovány a jakákoliv diskuze o možnosti likvidace nebo radikální změny dolarového systému byla tvrdě marginalizována s heslem „To nemůže být, protože to nemůže být nikdy."
Období výsměchů jsme absolvovali relativně rychle, přibližně v letech 2014-2017, kdy se stal dost populárním důvodem k sarkasmu amerických a evropských novinářů samotný fakt odporu proti antiruským sankcím, který byl chápán málem jako důkaz duševní zaostalosti ruské civilizace, která odmítla souhlasit s tézí „Rusko je možné kdykoliv odpojit od dolarového systému a to bude jeho konec, Krym bude muset vrátit a po Moskvě budou jezdit Abramsy."
Důvody ke smíchu rychle skončily v roce 2017, kdy americké ministerstvo financí zastoupené Stevenem Mnuchinem na rovinu sdělilo rusofobním senátorům a kongresmanům, že USA nemohou zavádět další destruktivní sankce proti Rusku z obavy, že bude podkopána konkurenceschopnost amerických finančních společností a destabilizovány světové finanční trhy. Chvíle, kdy se status Ruska v očích americké elity změnil z „regionální země a čerpací stanice" na „stát, který je nebezpečné dokonce i bít sankcemi," byla nenápadná, ale tato změna má a bude mít velmi vážné důsledky. Jedním ze zábavných následků je to, že místo toho, aby byly splněny dávné výhrůžky, Rusko bylo vyloučeno z dolarového systému a odpojeno od systému SWIFT, Bílý dům byl nucen vymyslet výrazná, symbolická a ve výsledku zbytečná opatření typu „zákazu výdeje Rusku státních amerických půjček" a zákaz poskytování státní pomoci Rusku. To bylo aktuální v roce 1999, kdy ruská vláda prosila Američany o „humanitární drůbeží maso", ale ne teď, kdy ruské zemědělské holdingy vytlačují americké farmáře na jejich tradičních vývozních trzích.
Nyní vstupujeme do fáze, kdy odpor proti dedolarizaci bude velmi intenzívní a samotná její pravděpodobnost bude chápána jako existenční ohrožení amerického globálního projektu. Je to velmi dobře vidět na příkladu ostré reakce amerických a evropských médií na prudký nárůst ruských zlatých rezerv, který se (pro ně) překvapivě časově shoduje se snížením investic do amerických státních dluhopisů. Celkovou podstatu znepokojení západní mediální a odborné společnosti nemůžeme pochopit, pokud se budeme dívat pouze na situaci s ruským zlatem. Jde o to, že Rusko v podstatě vystupuje jako určitý příklad a svým způsobem „lokomotiva" zlaté renesance: Centrální banka RF a Centrální banka ČLR zvyšují své zlaté rezervy a současně takové země, jako je Německo a Holandsko, vedou aktivní proces repatriace svého zlata z New Yorku a Londýna. Přitom tradiční obchodní platformy, které už po staletí ovlivňují trh se zlatem (Londýn, New York a Chicago) začínají pociťovat určitou konkurenci ze strany Asie. To zjevně vypadá jako příprava jakéhosi „náhradního letiště", které ještě není zcela registrováno jako systém, ale kde je možné vytvořit něco zcela fungujícího z určitého spojení národních měn a zlata — jediné univerzální měny, která přežila staletí, kterou není možné „devalvovat" a od jejíhož používání nelze nikoho odpojit z politických důvodů.
„Zbytečný žlutý kov", „barbarská relikvie", „nikomu nepotřebná substance, která nepřináší zisk", — tak nazývali a stále nazývají zlato vyznavači moderního amerického finančního systému, v němž není a nemůže být spolehlivější finanční nástroj, než je dolarový dluhopis americké státní pokladny. Problém spočívá v tom, že se najednou ukázalo, že v určité chvíli se množství zlata mění na kvalitu: země s velmi velkou zlatou rezervou může přežít i po „finančním ekvivalentu jaderného útoku", to znamená zákazu používání a poskytování půjček v dolarech. Uvědomění si této skutečnosti postupně proniká do západního informačního pole — stačí se podívat na novinové titulky minulých dní. CNN: „Rusko nakupuje zlato k ochraně před sankcemi." Agentura Bloomberg: „V souvislosti s novými sankcemi Centrální banka RF nakupuje více zlata." Business Insider: „Rusko se zásobuje zlatem před sankcemi."
A teď to nejdůležitější: zlato, to je bolavé místo USA. Právě zlato bylo světovou rezervní měnou před tím, než si toto privilegium uzurpoval americký dolar. Dolarová dominance je založena na výsledcích 2. světové války, na výsledcích studené války, na síle amerických letadlových lodí a schopnosti USA uspořádat krvavou barevnou revoluci všude, kde se objeví myšlenka odmítnutí používání dolaru, a to znamená, že statusu „samozvance" se v podstatě už nikdy nezbaví. Američané tvrdí, že právě USA mají největší rezervy zlata na světě. Podle oficiálních údajů zlatá rezerva USA tvoří více než osm tisíc tun, což nechává daleko vzadu všechny konkurenty. Ale je tady jedna nuance. Tuto obrovskou rezervu nikdo neviděl, nikdy nebyla prověřována nezávislým auditem a nemohou to udělat ani američtí senátoři a kongresmani, kteří se stále chystají prověřit její stav.
