Pár dní poté, co se turecký ministr obrany Hulusi Akar pokusil dosáhnout strategického usmíření s Washingtonem ohledně nasazení v Rusku vyrobených systémů protivzdušné obrany S-400 se obě strany nachází v situaci, kdy se jim strategický kompromis nepovedl. (Foto: Wikimedia)

Administrativa Joe Bidena přitvrzuje svoji kritiku S-400 jakožto hrozby pro technologické zájmy NATO, zatímco Turecko považuje své autonomní počínání při spolupráci s Moskvou za prosazení suverenity a nechce nijak honem dělat ústupky.

Poznamenávám, že jako další zdroj absence možností se na něčem domluvit, je tu i chybějící společná pracovní skupina mezi USA a Tureckem, která by přezkoumala i S-400, tj. absence navrženého mechanismu pro diplomacii na vysoké úrovni, který by mohl nacházet jak nevyužité možnosti, tak se i dohodnout ohledně důležité páky v boji proti terorismu.

Turecký ministr obrany Akar a další vládní činitelé už navrhli jen omezené nasazení S-400, pokud Washington skoncuje se svojí kolaborací se silami syrských Kurdů, na které Ankara pohlíží jako na smrtelnou bezpečnostní hrozbu.

Vzhledem k tomu, že Biden rozběhl proces vypracování odlišné politiky pro Sýrii, tak je turecká motivace pro nasazení další obranné vrstvy S-400 součástí jeho vlastních snah o restrukturaci regionálních bezpečnostních priorit, což naznačuje existenci možností sblížení.

Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) nadále slouží k uplatnění amerických zájmů proti fragmentovaným kousíčkům ISIL roztroušeným po regionu v době, kdy tlačit na Damašek dále ekonomickými sankcemi už moc nezapadá do americké protiteroristické taktiky.

Partnerství mezi USA a SDF také vrcholilo v době, kdy tajná síť přeshraničích povstaleckých operací bývala převážně soustředěná na odštěpení území od Iráku a Sýrie.

Dnešní realita je odlišná. Úspěch spolupráce USA a SDF utlumil hrozbu ISIL, což živí očekávání Turecka, že partnerství mezi USA a SDF by se mělo překalibrovat.

V důsledku toho je dosud nespuštěný rámec pracovní skupiny k S-400 kriticky důležitý pro rozhodnutí, zda je nasazení S-400 Tureckem skutečně „ohrožením integrity“ USA podporovaných mnohostranných aliancí, nebo zda washingtonské odmítání zrušit sankce opravdu nejlépe poslouží národně bezpečnostním zájmům.

Obojí ohledy mají na Capitol Hill právní precedent podle Modifikované pravomoci ke zřeknutí se, Část 231 CAATSA.

CAATSA – Zákon o obraně proti odpůrcům Ameriky sankcemi – byl nástrojem použitým koncem loňského roku administrativou Donalda Trumpa k sankcím na Turecko za jeho nákupy S-400.

Nedávné události ukazují, že Washington se do něčeho takového dal s New Delhi, se kterým zahájil mezi-ministerský dialog ve snaze přehodnotit podobné sankce CAATSA a kritéria pro jejich způsobilost.

Turecko má také pravdu, když tvrdí, že ono v NATO v nákupech citlivých protileteckých technologií není samo.

Během let si řada členských států nakoupila od cizích států podobné technologie, ale nebyly nuceny kvůli jejich dodávkám trpět šikanou.

Přesně z těchto důvodů by se Bidenova administrativa měla odpoutat od své zdrženlivosti k dialogu zděděné po Trumpově administrativě, jejíž celková tvrdá linie proti Ankaře prohloubila diplomatické tříštění uvnitř NATO.

Takováto roztříštěnost v podstatě oprávnila Turecko, aby si zřídilo více autonomní obranu, což také vysvětluje značnou zdrženlivost Ankary pro to, aby v otázce S-400 ustupovala.

Americký národně bezpečnostní poradce Jake Sullivan už provedl příznivý krok a naplánoval výměnu názorů s mluvčím tureckého prezidenta Ibrahimem Kalinem, takže věci se tento týden daly do pohybu a paralelní vyjednávací rámec od Ankary by měl ještě rozšířit komunikaci mezi ministerstvy zahraničí o další vrstvu.

„Pokud si přečteme strategický obraz správným způsobem, tak si myslím, že můžeme dosáhnout pokroku,“ řekl v nedávném interview Kalin.

„Když navrhneme způsoby řešení, tak se mezi námi (Washingtonem a Ankarou) rozběhnou jednání.“

Co se týče vyjednávací páky, není žádných pochyb, že americko-turecké vztahy v posledních letech zažily značné napětí.

Ale v širším kontextu bývala jedním z hlavních faktorů těchto komplikovaných vztahů teď už dost opotřebená skepse vůči systémům S-400 ze strany Kongresu, stejně jako dějiště konfliktu v Sýrii, což podporuje i turecké hledisko, že Kurdy vedené SDF by vyjednávacími podmínkami mohly testovat prostředí, jak je to s ústupky ohledně obranných systémů.

Jelikož jak priority v boji proti terorismu, tak v obraně měly v poslední době stejnou závažnost, tak dává smysl, že by USA měly přehodnotit ústřední roli podpory Lidovým ochranným jednotkám a nechat těch dlouho už trvajících rozkolů.

Jedna důležitá otázka zůstává však nezodpovězena: jak nastolit americko-tureckou důvěru při tak citlivých jednáních?

Vždyť se stačí jen podívat hned vedle na Řecko, významného spojence v NATO. To si v 90. letech nakoupilo starší ruský obranný systém S-300, jen aby dosáhlo kompromisu v otázce periodických přetahování s Ankarou.

Turecko také opakovaně namítalo, že autonomně opatřené systémy budou sloužit preventivním účelům, nikoliv asertivním. Do toho patří konkrétní „stav ohrožení“ v regionu, tj. společný bezpečnostní postoj všech odpovědných států.

V důsledku toho bude provedení podle řeckého modelu nejspíš v řadách NATO účinnější, když to upokojí americké bezpečnostní obavy z nasazení S-400.

Turecko pak spolu s tím, když společná pracovní skupina nabude na významu, může uvažovat o určitých ústupcích Bidenově administrativě ohledně boje proti terorismu.

Hannan Hussain