Když do Bílého domu nastoupil Joe Biden, radovala se předsedkyně Evropské komise Ursula van der Leyen, že „Evropa má zase ve Washingtonu přítele.“ (Foto: Flickr)

Ale asi by bylo přesnější říci, že měla masochistickou radost, že má zase „šikovatele,“ který ji postaví do formace své „správné“ války. A hned také v souladu s Washingtonem „objevila“ nového nepřítele záhadným způsobem ze záhadných důvodů ohrožujícího světový mír, tj. svého největšího obchodního partnera a zachránce svých dodavatelských řetězců během pandemie – Čínu. Načež se „brání“ před touto agresí vysláním svých flotil válečných lodí do oceánů na protilehlé straně Zeměkoule. Tam zejména před Čínou zachraňuje „svobodnou plavbu“, asi pro ty čínské lodi, které vozí zboží do Evropy.

Německo se poprvé od roku 2002 chystá vyslat fregatu do Jihočínského moře. Do Francie se právě po 100 dnech hlídkování v asijských vodách před čínským nebezpečím vrátila jaderná útočná ponorka. Holandsko se přidává k Britské flotile, která nezná lepší místo k vedení válečných manévrů, než když je to u Číny, a tak vyslala největší námořní flotilu od Falklandské války vedenou letadlovou lodí HMS Queen Elizabeth s bojovými letouny F-35 na palubě. Doprovází ji dva torpédoborce s řízenými střelami, dvě proti ponorkové fregaty a útočná ponorka pro jaderné údery. Do flotily se zapojily i válečné lodi Spojených států a Holandska.

Od britské flotily se cestou do Indo-pacifiku ještě odpojí dva torpédoborci, aby zlobili Rusy na „kachňáku za jejich zadním dvorkem,“ tj. v Černém moři, v rámci napětí rozdmýchávaného kolem Ukrajiny.

Rozšiřují tak stavy amerických válčených lodí v indo-pacifické oblasti, které si tam u plavebních koridorů čínských nákladních lodí zásobujících Evropu a Ameriku zbožím hrají na „zachránce svobodné plavby.“ Dělají to už delší dobu, už před Trumpem, a samozřejmě za Trumpa, s nímž začala agresivní politika vůči Číně, a za Bidena, do kterého většina světa vkládala naděje, že s Trumpovou agresivitou skoncuje, se to ještě vystupňovalo.

Konečně se ví, co měla znamenat slova: „Amerika je zpět.“ Znamená to, že Amerika šikuje ty poslušné země, jako Evropa, proti těm, které ji neposlouchají, a dopouští se tak „agrese“ uplatňováním vlastní suverenity, jako Čína. A Evropa se k tomu se zarážející servilitou propůjčuje.

Nicméně tato geopolitická situace a počínání hráčů, kteří se tváří, že by chtěli dirigovat historii, je dost komická. Pro Evropskou unii je Čína největším obchodním a investičním partnerem převyšujícím význam Spojených států. Skutečné nepřátelství s Čínou si nemůže dovolit.

Ke směšnosti této situace se v názorovém článku teď např. vyjádřil nezávislý irský poslanec Evropského parlamentu Mick Wallace, když to Amerikou vedené šikování Evropy do konfliktní formace zhodnotil takto:

„Je to zahanbující, když se EU nechává vláčet do takto uboze zplichtěného scénáře, který neslouží jejím zájmům. Ale nikdy nepodceňujte sklony EU říkat jednu věc a dělat opačnou. I když to vypadá, jako by se Německo zapojovalo do symbolických gest vojenské podpory USA, tak Němci nikdy neohrozí vlastní životně důležité vztahy se svým obchodním partnerem číslo jedna – s Čínou.“

Všechno to tedy připomíná dobrého vojáka Švejka s jeho „poslušně hlásím,“ co se teatrálně zapojí do těch válečných hrátek připomínajících počínání klubů historického šermu, a snad je i baví se tam takto předvádět, jak to umí s lodí a jak jsou ty loďky hezké jako za časů opiových válek. Přitom si ale dávají dobrý pozor, aby se vlk Biden nažral, ale koza čínských obchodních vztahů zůstala celá. A tak se u čínských břehů předvádí jak děti na školní besídce, aby dostaly za svůj teatrální výkon pochvalu.

Ale ne všem politikům v Evropě se tento švejkovský přístup líbí, a tak to Mick Wallase nakonec zhodnotil: „Nicméně takového lehkovážně svévolné provokace jsou stejně ostudné. Je to i rozumu se vymykající dvojí smýšlení.“

Evropa se neustále holedbá svou mírumilovností a otevřeností k přátelské spolupráci, co s nikým nechce konflikty. Vyrazí ale s válečnou flotilou do protilehlé oblasti glóbu, tam se nechá zformovat do útočné formace pod velením vadnoucího zámořského impéria, které už nemá na to, aby bylo jejím hlavním ekonomickým partnerem, a to vše jen, aby hrozila svému největšímu ekonomickému partnerovi, který ji vytáhl i z bryndy v době pandemie a pandemické deprese a hrála si na návrat časů opiových válek, jimiž Evropané v předminulém století Čínu pokořili.

Ta analogie s někdejšími opiovými válkami připomíná jedno z rčení o historii, že historie se často opakuje jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. A tak v rámci her této frašky Evropa paroduje svoji roli sebevražedného atentátníka v cizích službách, co se nechá sebepoškozujícím způsobem zneužívat pro cizí agresivní zájmy. Nedělá to jen v případě Číny, propůjčuje se k podobnému počínání i vůči Rusku, kdy imperiálními hrami posedlým jestřábům za mořem by se jistě vůbec nelíbilo, aby se EU s Ruskem, svým přirozeným partnerem, sblížila a navázala s ním k vlastnímu prospěchu úplně normální vztahy.

I když Evropa uplatňuje taktiku, že je nutno dosáhnout toho, aby se imperiální americký vlk nažral, ale čínská a ruská koza zůstala celá, je ta „koza“ určitě hubenější, než by mohla být. Je to také nebezpečná „hra s ohněm,“ a to dokonce s jaderným ohněm, v níž by Evropa jako sebevražedný atentátník v cizích službách opravdu mohla posloužit.

Celá ta hra má ovšem i další aspekt. Euroatlantická civilizace si hraje na představitele univerzálních lidských hodnot, na nichž má stát lidská společnost, aby byla šťastná a prosperující, přičemž důvěru vlastního obyvatelstva, nastupující generace a zbytku světa, který by ráda získala pod svůj vliv, se snaží stavět právě na důvěře, že je představitelem těchto hodnot. Nicméně teď, když Joe Biden po 100 dnech v úřadu promluvil ke společnému zasedání obou komor Kongresu, tak vlastně celému světu názorně předvedl, že ty hodnoty ani ti, kdo se jimi ohání, neberou vážně.

Tvrdil tam, že USA neusilují o konflikt či eskalaci s Čínou či s Ruskem, zároveň však na obou zemích a jejích vůdcích nenechal nitku suchou, aby zdůvodnil, jak je nutno proti jejich „agresi“ vyslat spoustu útočných sil k jejich hranicím a nahnat do toho i své spojence z NATO.

Dost těžko někdo bude potom brát vážně ty jejich univerzální hodnoty, ty jejich krokodýlí slzy nad lidskými právy, ta jejich zaklínadla svobodou, demokracií a humanitou či péčí o životní prostředí. Ani obyvatelstvo u nich doma a nastupující generace, natož jejich zahraniční partneři. A když se bude Evropa takto jednajícímu impériu podvolovat, byť i švejkovsky, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá, dokonale tím podryje důvěru v samu sebe jak doma, tak v zahraničí.