Nedávno jsme tu psali o Turecku a Erdoganovi citujíc vyjádření o něm pronesené Terezou Spencerovou, že je to frajer Luke mezinárodní scény, co dělá frajera, ač na to nemá, ale to je ta pravá frajeřina, když na to nemáš, a přesto to děláš. (Foto: Pixabay)
Turecko pod jeho vedením čím dál více se blížícím vládě sultána se čím dál více začíná podobat Osmanské říši, která je se všemi, kdo se jí nepodrobí, v konfliktu. A odpovídají tomu i expanzivní snahy s pokusy sebrat Řecku a Kypru ložiska ropy a plynu v jejich teritoriálních vodách, účastí v občanských válkách v Sýrii a Libyi a nově v rozpoutání války v Náhorním Karabachu. Rozkmotřuje se tak se všemi v Evropě i v islámském světě a v Americe, přičemž ale rychle kráčí ke státnímu bankrotu a k těžké hospodářské krizi, při které by potřeboval bohaté přátele, jichž se však svou arogancí zbavuje.
Erdoganova strana AKP, která si původně vydobyla v zemi oblibu hlavně ekonomickým vzestupem, se dostala do těžkých hospodářských potíží. V době, kdy se Erdogan stal prakticky samovládcem, došlo uprostřed roku 2018 k propadu směnného kurzu turecké liry. V polovině července 2019, kdy inflace začala raketově mířit do výšin, a směnný kurz turecké liry se propadal do hlubin, se tedy do rozhodování o monetárních záležitostech vložil sám zřejmě vševědoucí Erdogan. Těmi poučkami, které se každý student ekonomické fakulty učí v prvním ročníku, se nezatěžoval a zavedl svoji vlastní ekonomickou politiku přezdívanou „Erdoganomika“. Protože inflace a úrokové sazby rostou ruku v ruce, neboť finančníci se snaží inflaci nárůstem úrokových sazeb brzdit, tak Erdoganovi bylo prý jasné, že nárůst úroků s sebou do výšin táhne inflaci a finančníci podléhají bludům.
Takže Erdogan, aby realizoval své „unikátní“ ekonomické vize, vyhodil tehdejšího guvernéra Turecké centrální banky Murata Cetinkaye, který podléhal standardní ekonomické teorii a neochvějně v době vzepětí inflace odmítal krátit úrokové sazby. Dosadil tam svého poslušného pochlebníka Murata Usala.
„Vyhodili jsme předchozího guvernéra centrální banky, protože nám nenaslouchal, a rozhodli jsme se ho vyměnit za našeho nového přítele,“ prohlásil Erdogan v parlamentním proslovu. Erdogan oznámil, že novému guvernérovi řekl, že „úrokové sazby budeme snižovat.“
Snižování úrokových sazeb se uplatňuje ke zvýšení hospodářského růstu nebo alespoň ke zpomalení jeho poklesu. Má k tomu ale jen omezený potenciál, který, když se vyčerpá, zvyšuje jen inflaci, aniž by to mohlo ekonomiku táhnout nahoru.
Od loňského července až doteď, kdy ho Erdogan vyhodil, Uysal překonal vše, co se od něj čekalo, a za tu dobu sazby centrální banky snížil o 16 procent, kdy v prvním měsíci po svém jmenování se sazbami hnul rekordně.
Chvilku se dokonce zdálo, že to funguje, ekonomika se začala lehce vzpamatovávat. Dokonce i inflace se maličko zpomalila, když ji dusil růst, protože předtím byly možná sazby opravdu tak veliké, že nedovolily využít všech podnikatelských příležitostí a Erdogana začali jeho stoupenci oslavovat za finančního génia chytřejšího než profesionální bankéři. Ale omezený potenciál pro takto dosažitelný nárůst ekonomiky byl zanedlouho vyčerpán.
Červená na grafu je úroková sazba, modrá cenová hladina.
Pak už to mělo účinek jen na vzestup inflace. A globální ekonomika se propadla kvůli globální pandemii, kdy v Turecku má hodně veliký podíl na ekonomice turistika, a ta spadla k nule. Krize kapitálových účtů zrychlovala a kurz turecké liry se neustále propadal.
V tom poklesu lira předběhla i brazilský reál a jako nejhůře si vedoucí měna světa stihla za rok 2020 ztratit 30% své hodnoty.
Grafy poklesů (červených) a nárůstu (zelených) měn.
Při takovémto propadu kurzu měny i Erdoganův poslušný lokaj ztratil nervy, neboť pochopil, že potenciál růstu byl vyčerpán a od příliš nízkých úrokových sazeb lze čekat jen inflaci a pokles měny, a tak v rozporu s vůdcovou vůlí v září zvedl úrokové sazby centrální banky z 8,25% na 10,25%.
Jistě tím liru zachránil před ještě větším poklesem a ještě rychlejší inflací, ale kromě monetárních účinků to zaúčinkovalo i na Erdogana, ten takovou nekázeň nesnesl a teď v pátek Erdogan náhle guvernéra centrální banky vyhodil. Necelý rok a půl poté, co vyhodil předchozího guvernéra. Nahradil ho bývalým ministrem financí.
Murat Usal jen 16 měsíců po počátku svého čtyřletého funkčního období byl prezidentským dekretem v sobotu ráno bez udání důvodů odvolán. Asi se Erdoganovi zdálo, že odmítá stimulovat růst ekonomiky, jejíž růst by jistě podle Erdoganových představ stačil na útlum inflace a propadu měny.
Ta ještě poslušnější figura, než byl dosavadní guvernér, je Naci Agbal, bývalý ministr financí v letech 2015 až 2018 a teď dělá šéfa prezidentovy rozpočtové kanceláře. Přitom jistě potřebuje hospodářský růst, aby byly prostředky kromě pokusů o stimulaci ekonomiky prostředky na loupení ropných nalezišť a války v Sýrii, Libyi a v Karabachu.
Krásně je na tom vidět, jak je Erdogan čím dál více spíše samovládcem než prezidentem demokratické republiky. Centrální banka, která má být podle současné politicko-ekonomické ortodoxie „nezávislá“, je jen součástí Erdoganovy výkonné moci.
Tureckou liru tedy čeká ještě větší monetární krize. Dá se totiž čekat, že Erdogan nařídí další snižování úrokových sazeb. Ale potenciál růstu je už dávno vyčerpán, a tak žádný růst vyvolán nebude, takže propad liry a inflace jsou nevyhnutelné. Bude to v míře, kdy všichni investoři a ti, co tam mají nějaký majetek, začnou z Turecka prchat a rozběhne se ohromný odliv kapitálu. Ta vlna odlivu kapitálu nejspíš začne už teď v pondělí. Kdo odsud chce s kapitálem utéct, by měl postupovat rychle. Prakticky s jistotou lze totiž čekat, že Erdogan, zavede kapitálovou kontrolu, aby odsud kapitál neodtékal.
Už v tom minulém článku, kde se píše o tom, jak si Turecko hraje na supervelmoc, vytváří si jen nepřátele, ale čeká ho krize, při které by mu mohli pomoci bohatí přátelé, ale ti nebudou existovat, protože turecká arogance vyrábí nepřátele, jsme uváděli, že Turecku se hroutí ohromným tempem utrácené finanční rezervy. To vidíme na následujícím grafu.
Konec formuláře
Takže propad měny a nárůst inflace bude brzy zhruba na úrovni venezuelského bolivaru. Nastane celkový propad ekonomiky, nezaměstnanost, zhroucení investic a únik kapitálu. Těžko očekávat, že by to nepřineslo domácí i zahraniční politické potíže.
Půjde potom dále vést tak arogantní politiku plnou zahraničních intervencí i politických střetů takových, jaký např. teď vede Turecko s Francií, které chce vnutit vlastní muslimské zákony o rouhání atp.?
