Nedávné odhalení „pod pokličkou upečené“ smlouvy o společné stavbě jaderných ponorek pro Austrálii nevyvolalo ohromný poprask jen v celé indo-pacifické oblasti, kde se na to pohlíží jako na projev snah o rozpoutání závodů ve zbrojení a nějaké formy studené války. (Foto: Flickr/ilustrační)

Značné pozdvižení to budí i mezi spojenci USA ze zemí NATO a Evropské unie, zvláště pak ve Francii. Snad by na tento čin americké administrativy šlo pohlížet jako na určitý projev „rozpadu“ NATO, přinejmenším oslabení jeho soudržnosti. Kdy nejde jen o určité uvolňování vazeb k NATO ze strany evropských zemí, ale i o určité „odpadání“ od NATO ze strany USA.

Americké rozhodnutí vytěsnit ze smlouvy o jaderných ponorkách s Austrálií Francii a zabrat si její pozici ponorkového dodavatele spolu s Británií vnímá Francie jako dýku v zádech a jednání, které mezi věrohodnými spojenci nemá místo. „Navázali jsme s Austrálií vztah důvěry a tato důvěra byla zrazena,“ komentoval to francouzský ministr zahraničí. „Americké rozhodnutí, které vedlo k vyloučení evropského spojence a partnera jako Francie z kriticky důležitého partnerství s Austrálií v době, kdy stojíme proti bezprecedentním výzvám v Indo-pacifickém regionu, se vymyká našim hodnotám nebo respektu k multilateralismu založenému na vládě zákona a signalizuje nekonzistentnost přístupu, kterou Francie s politováním vnímá,“ řekl také.

Ale Bidenovo rozhodnutí založit novou pacifickou alianci s Británií a Austrálií s výraznou přezíravostí k NATO a k atlantickým záležitostem a k evropským spojencům není žádný blesk z jasného nebe. Tento trend odvracení od Evropy začal přinejmenším nástupem Trumpa a Biden přes všechna marná očekávání EU v tomto směru postupuje ještě výrazněji, až se vnucuje otázka, zda to vůbec závisí na tom, kdo zrovna sedí v Bílém domě?

Např. nedávné stažení z Afghánistánu nepodlomilo důvěru v USA jen svou nejapností, ale i svou přezíravostí ke spojencům. Když v dubnu padlo rozhodnutí o odchodu USA z Afghánistánu, bylo tam 2 500 Američanů a 7 000 lidí tam mělo NATO. V červenci během evakuace Američanů ze společného vojenského letiště Baghram v Afghánistánu, nejenže to USA nestálo za to, aby to sdělila afghánské vládě, ale nic se nekoordinovalo ani s NATO.

Prostě časy, kdy USA a EU představovaly koordinovanou alianci, která spolu slaďovala zahraniční a obrannou politiku, ekonomiku aj., jsou už pryč. Někteří škarohlídi se dokonce posmívají, že i USA uznávají úpadek Západu natolik, že pro ně začínají být Západní spojenci nezajímaví a věnují se spíše tomu, co má na Východě budoucnost.

A tak Francie už silně tlačí na Evropskou bezpečnostní infrastrukturu nezávislou na USA, na což dobře slyší zejména Německo. A předsedkyně Evropské komise vyhlásila nutnost samostatné zahraniční politiky EU. Strategická autonomie se všude v EU ozývá čím dál častěji. Prakticky ale nic Unii jiného ani nezbývá, protože i USA ji nechávají samotnou. Zajímá je Čína a k ní přilehlá oblast světa. Místo NATO si USA založily v této oblasti budoucnosti svoji alianci QUAD a Biden měl právě poradu s hlavami států Japonska, Austrálie a Indie. Dokonce to vypadá, že se USA v záležitostech Pacifiku sbližují s Británií, ale drží od svých uskupení Francii, která zde má také své zájmy. S Austrálií měla Francie od roku 2016 dohodnuté Indo-pacifické partnerství, které se mělo stát východiskem šíření vlivu Francie v oblasti. A zrušení ponorkové dohody je dost tvrdým zakončením tohoto partnerství a odstrčením Francie od společných ambicí Anglosasů – USA, Británie a Austrálie – v oblasti.

Dochází evidentně k totální rekonfiguraci globálního hřiště. Od Druhé světové války trvající Atlantické partnerství zjevně končí. Pro EU je Čína významnějším obchodním partnerem než USA. Pro USA přestalo být hlavním geopolitickým soupeřem Rusko a stala se jím Čína. Také jako hlavní vývoj, v němž má být těžiště budoucnosti světa vidí Američané kolem Pacifiku a ne už kolem Atlantiku. A jako úzcí spojenci jsou pro ně nejžádanější ti, kteří se chtějí zapojit do obkličování Číny a ne ti, co s ní chtějí spolupracovat.

Také pro EU vlastně už napojenou na Iniciativu pásu a cesty (BRI) přes Eurasijský pevninský most i přes středomořské přístavy začíná být čím dál přitažlivější roztáčení pozvolna vznikající Eurasijské osy. A od toho se odvíjí i vztah EU a jeho hlavních států k Indo-pacifické oblasti. Proto také nedávno vydala EU dokument Indo-pacifická strategie, který není moc ve shodě s konfrontačními přístupy, které zde prosazují USA. Kdy jako velice významný hlas zní i vyjádření německé kancléřky Angely Merkel, která rozhodně tvrdí, že Čína není „významným problémem“ a že NATO prostě nesmí být o „negaci Číny“.

Čili to vypadá, že zatímco USA vnímají Indo-pacifik jako daleko významnější než Atlantik, a Čínu vnímají jako svého největšího rivala, tak se NATO odmítá zapojit do konfrontace s Čínou a země EU vidí v Číně více ekonomického partnera významnějšího než USA, načež pro obě strany význam NATO slábne a vidíme to na seriálu událostí poslední doby.

Rusko už USA zjevně nevidí jako hlavního geopolitického soupeře a vnímání soupeření s Ruskem tak nějak splývá s vnímáním soupeření s Čínou, neboť Rusko s Čínou se čím dál více sbližují a USA je zřejmě vnímají jako soupeřící alianci proti sobě.

Těžko sice asi dojde k nějakému brzkému rozpadu NATO, ale pozvolna se přetváří spíše na nějaký volnější spolek a také se těžiště NATO asi přesune více do Evropy, která si vytvoří vlastní nezávislou obrannou politiku a vojenské struktury, kdy z USA, dosud představující jádro NATO, se začne stávat spíše takový okrajový přílepek aliance.

Docela by v tomto vývoji bylo logické, kdyby se začaly více normalizovat vztahy mezi EU a Ruskem. Konec konců např. plynu z něj bude Unie potřebovat čím dál více a napojení na dopravní aj. infrastruktury pásu a cesty je pro obě strany obdobné. Oběma stranám se nejvíce vyplatí, pokud se budou ruku v ruce snažit společně budovat prosperující a úzce spolupracující Eurasii. Samozřejmě, že spolu s tím začne poněkud narůstat rozestup mezi EU a USA.

Monopolární světový řád je už zhroucený přinejmenším od letošního roku a od událostí jako úprk z Afghánistánu a vykopnutí Evropy z ponorkové dohody s Austrálií s jejím nahrazením čistě anglosaským spolkem. Všechna ta tvrzení multilateralistů o nastupujícím multipolárním řádu dosud na Západě shazovaná jako „propaganda autokratických režimů“ teď svým konáním potvrzují samy mocnosti toho bývalého monopolárního řádu USA a EU, neboť se ho už samy svým konáním zřekly a aktivně budují ten řád multipolární.