Padesát pět památek zařazených na Seznam světového dědictví UNESCO zajišťuje Číně první místo na světě v jejich četnosti. Vlastně, abychom byli přesní, dělí se o první místo společně s Itálií, která má v seznamu UNESCO zapsaný stejný počet. (Foto: CRI)

Z 55 památek registrovaných do roku 2019 se Říše středu právem chlubí 37 památkami zařazenými do souboru kulturního dědictví, 14 náleží k přírodnímu dědictví a 4 památky jsou smíšeného rázu. Mnoho z nich se pojí k významným historickým událostem nebo osobnostem, které v těchto místech zanechaly pozdějším generacím svůj odkaz.

Dnes se vydáme na Velkou čínskou zeď, která byla do seznamu UNESCO zapsaná v prosinci roku 1987. První Dlouhá zeď byla postavena za vlády Prvního císaře, Čchin Š‘ Chuang-ti (Čchinš chuangti), zakladatele epizodické dynastie Čchin. Na stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatců a trestanců. Vlastně se nejednalo o budování úplně nové zdi, ale spíše o propojení již existujících úseků opevnění postavených v období Válčících států v 5.–3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než dnešní zeď a dochovaly se z ní jen fragmenty. I následující dynastie budovaly ve větší či menší míře obranné zdi na severním pomezí. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming (1368-1644), kdy byla přebudována do velkorysých rozměrů za použití trvanlivějších materiálů. Účelem zdi nebylo odrazit masivní útok nepřátelského vojska, které by hradby určitě dokázalo přelézt, ale měla znesnadnit polokočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů do nitra impéria. Největší vojenská stavba na světě, jeden ze sedmi divů světa, představuje zároveň jeden z charakteristických symbolů Číny.

Ať už během dvoutisícileté historie zdi panovala jakákoliv dynastie, každý z panovníků se v různé míře věnoval její výstavbě. Kdyby na sebe dosud existující jednotlivé rozvětvené úseky zdi navazovaly, dosáhly by délky přes 8800 kilometrů. Když dnes mluvíme o Velké čínské zdi, máme obvykle na mysli část budovanou za doby dynastie Ming (1368-1644), jenž na západě začíná v průsmyku Ťia-jü (Ťiajü) v provincii Kan-su (Kansu) a na východě sahá až k řece Ja-lu (Jalu) v provincii Liaoning.  Prochází devíti provinciemi, prefekturami a samosprávnými oblastmi. Tento úsek dosahuje 7300 km, přes 14000 li (čínské jednotce délky li se někdy také říká čínská míle, jedna li = cca 500 m). V Číně se jí přezdívá „Zeď dlouhá 10 000 li“, což není ani tak doslovným konstatováním skutečné délky, jako vyjádřením zdánlivě nekonečného východo-západního rozpětí hradeb.  Při pohledu z dálky vykresluje na své deset tisíc li dlouhé cestě, sledující vrcholky horských hřebenů, zřetelnou linii a připomíná tak vlnícího se, skákajícího a silou překypujícího mohutného draka. Z blízka jsou patrné strmě čnící plošiny, rohové a strážní věže a impozantní zeď jako by putovala sem a tam a věrně sledovala vlnící se terén.

V Číně se šíří tragický příběh o dvou mladých lidech, jež stavba Velké čínské zdi rozdělila. A my si tento příběh tady převyprávíme.

V dobách, kdy vládl První čínský císař, probíhaly rozsáhlé a velice namáhavé práce na zdi. K práci byl odveden i mladík Fan Si-liang (Fan Siliang), který se teprve před třemi dny oženil s krásnou dívkou Meng Ťiang-nü (Meng Ťiangnü). Netrvalo dlouho a mladý Fan Siliang vyčerpáním, zimou a hladem v průběhu prací u zdi umřel. Pohřbili ho pod jejími hradbami. Jeho mladá žena se po nějaké době za ním vydala a nedbala na nesnáze dlouhé a strastiplné cesty, než došla k místu, kde měl pracovat. Když se dozvěděla smutnou novinu, tři dny a tři noci plakala u zdi, kde byl pohřbený její milý. Po třech dnech se zeď otevřela a odhalila tělo jejího mrtvého muže. Meng Ťiangnü si od žalu vzala život.

Stavba Velké čínské zdi se musela vyrovnat s nesmírně komplikovanými podmínkami, které se v její trase nacházejí. Topografie území, jež protíná, je velmi různorodá. V místech, kde byla nucena kopírovat složitý výškový profil několika pohoří, se zeď klikatí sem a tam, stoupá na vrcholky a zase klesá dolů podél horských hřebenů. Pod ní se otevírají hlubiny strmých srázů. Zeď a hory jsou propojeny, vzájemně se doplňují. V podmínkách starověkého válečnictví bylo prakticky nemožné zdolávat strmé srázy a pak bez jakékoliv opory útočit na zeď, která se tyčila v ještě větší výšce. Místy zeď zcela opouští větší nadmořské výšky a táhne se přes poušť, pastviny i mokřiny.  Stavitelé museli nalézt správné řešení pro překonání všech překážek, které se jejich dílu postavily do cesty. Plně se tak projevil stavitelský talent a um předků dnešních Číňanů.

Obvykle byla zeď budována po stranách z velkých cihel a kamenných bloků, její výplň tvořila hlína a drcené kamení. Výška zdi dosahovala přibližně 10 metrů a byla dost široká pro čtyři jezdce na koni, tj. asi 4-5 metrů. V době válek umožňovala, aby vojska po ní pohodlně dopravovala potraviny, zbraně a další potřeby. Na vnitřní straně zdi se stavěly kamenné schody a průchody, takže vylézt nahoru a slézt dolů bylo velmi pohodlné. V určitých úsecích se rozkládaly plošiny, případně stály strážné věže, sloužící jako skladiště pro zbraně, potraviny a útočiště pro odpočinek obránců. V čase bojů zde mohly stavět bunkry. Když nepřítel zaútočil, zapálil se na strážních věžích oheň a kouř rychle roznesl zprávu o útoku po celé zemi.

V současné době již Velká čínská zeď úlohu vojenského obranného prostředku neplní. Dodnes však působí na lidi silným dojmem. Její mohutnost, pevnost, zakompovanou do krajiny, to vše zanechává v návštěvnících nesmazatelné stopy. V Číně tak dala vzniknout úsloví: "Kdo nezdolal Dlouhou zeď, není správný chlap."

Chcete-li navštívit Dlouhou čínskou zeď, máte několik možností. Většina turistů navštěvuje více či méně zrekonstruované pozůstatky zdi nedaleko od Pekingu. I když některé cestovní agentury nabízejí výlety i na neopravené části, nejčastěji dostanete na výběr komerční úseky Pa-ta-ling (Pataling), Mu-tchien-jü (Mutchienjü) nebo S‘-ma-tchaj (Smatchaj).

Nejnavštěvovanější částí je samozřejmě ta nejbližší – Pataling, která leží 70 km severozápadně od Pekingu. V této části se zeď se vine po hřebenech hor v nadmořské výšce 1000 m a scenerie, které nabízí, jsou opravdu nádherné. Problémem však někdy může být velké množství turistů, zvlášť v období svátků. Pokud ale vytrváte a proniknete dál na samotnou zeď, turistů ubude a dočkáte se příjemné procházky. U tohoto úseku zdi bylo také postavené Muzeum Dlouhé zdi, které vystavuje množství fotografií, nářadí užívané při stavbě a zmenšené modely jednotlivých částí zdi.

Nejkrásnějším úsekem je podle Číňanů Mutchienjü, který byl postavený v roce 1368 a renovovaný v roce 1983. Tato část zdi leží 90 km severovýchodně od Pekingu. Vzhledem k obtížné dostupnosti je tu turistů o něco méně a také tento úsek nabízí nádherné výhledy.

Mezi zahraničními turisty je nejoblíbenější Dlouhá zeď  Ťin-šan-ling (Ťinšanling) a Smatchaj, která leží ještě o něco dál – 110 km severovýchodně od hlavního města. Na zdi jste tu skoro sami a navíc tato část umožňuje asi 10 km dlouhou túru po pouze částečně zrekonstruované zdi. Cesta zabere nejméně 4 hodiny a opravdu to není lehká procházka. Většina zdi je totiž původní a na některých místech již značně zvětralá, takže jsou přechody v některých místech poměrně nebezpečné. Každopádně okolní příroda stojí za tuto námahu.