Před několika lety vědci z Riceovy univerzity s využitím značné elektrické síly Teslovy cívky předvedli automatické řízení a sestavování grafenových uhlíkových nanotrubiček na dálku. (Foto: Youtube)

Vytvořili řetězec spojující 2 LED žárovky a poté využili energii tohoto pole k jejich rozsvícení. Tento jev, kdy se nanočástice pohybují na velkou vzdálenost a skládají se, byl nazván „teslaforéza“.

Teslaforéza využívá stejný princip jako elektroforéza, při níž se makromolekuly oddělují podle náboje, a umožňuje tak přesun proteinů. Pohybuje hmotou na dálku pomocí elektrických polí vytvářených cívkami.

Elektrická pole se používala již dříve, ale pouze na velmi krátké vzdálenosti, zatímco „teslaforéza“ umožňuje zvýšit sílu polí pro ovládání hmoty na velké vzdálenosti.

Tohoto výsledku se vědcům podařilo dosáhnout díky anténě připojené k Teslovu transformátoru. To umožnilo vytvořit pod vysokým napětím sílu, která se promítá do volného prostoru. Oscilací kladných a záporných nábojů v každé jednostěnné nanotrubičce umístěné v poli byla získána integrální struktura. Nejdelší řetěz, který se v té době vytvořil, měřil 15 cm.

Evropa investovala 1 miliardu eur do grafenu – ale kvůli čemu?

Vylepšená Teslova cívka byla již v té době schopna generovat silné pole, zapínat v něm LED žárovky a propojovat nanočástice na vzdálenost až 1 metr. Tým se domníval, že schopnost nanočástic samosestavovat se do dlouhých paralelních řetězců by mohla být v budoucnu účinně využita k řízení samosestavování v mikroměřítku a k výrobě makroobjektů.

Elektrické a mechanické vlastnosti nanočástic grafenu byly zřejmým materiálem k testování; tyto jednovrstvé nanotrubičky byly před několika lety vynalezeny na Riceově univerzitě a již se používají v mnoha dalších zařízeních a průmyslových odvětvích. Vědci se však domnívají, že k dálkovému ovládání lze použít i jiné nanomateriály, a pokusy s nimi stále probíhají.