Už od dob starověkých civilizací bylo budování sítí cest a s nimi spojených logistických infrastruktur jedním z největších tahounů ekonomického rozvoje a pletivem spolupráce napříč komunitami a národy. (Foto: Flickr)

Vývoj průmyslových revolucí moderní éry je spojen s budováním dopravních infrastruktur jakožto své klíčové složky. Bez železnic, přístavů pro parníky a později silnic pro motorová vozidla a letišť bychom tu průmyslovou civilizaci a globalizaci neměli.

V učebnicích národohospodářství se vždy píše, jak je budování cest tahounem růstu, protože právě po cestách se šplhají investice jako popínavé rostliny, třeba luštěniny, víno nebo chmel, po svých oporách, aby přinesly sklizeň. Že se to vyplatí tedy státům budovat i na dluh, protože vzestup daňových výnosů, který investice přinesou, bude vyšší než splácení dluhové služby, a tak je takový dluh zdrojem bohatství zemí. Podle těchto pouček postupovala i Čína v době své raketově rychlé industrializace posledních 40 let a to samé aplikuje v zemích světového Jihu zejména v Africe, aby rozběhla jejich růst a prosperovala ze spolupráce se svými bohatnoucími partnery.

Není tedy ani v nejmenším překvapující, že když Čína pro svůj pokračující rozvoj potřebuje, aby se ekonomicky rozvíjel a prosperoval celý svět a ona tedy mohla bohatnout ze vzájemně výhodných partnerství s celým světem v rámci jejího socio-ekonomického a filosofického konceptu společné komunity lidstva se sdílenou budoucností, tak postupovala podle těchto osvědčených receptů z vlastní nedávné historie i z historie celé lidské civilizace a usoudila, že nejlépe se globální rozvoj a partnerství nastartuje vybudováním přediva společných dopravních infrastruktur, po nichž se budou jako popínavé rostliny šplhat investice a rozvojové projekty.

Proto také přišel ve své slavné řeči na Světovém ekonomickém fóru v Davosu roku 2017 čínský prezident Xi Jinping se svou Iniciativou pásu a cesty (BRI) čili s Novou Hedvábnou stezkou, která se výborně chytila mezi národy napříč kontinenty, kulturami, politickými a ideologickými hodnotami a úspěšně je začíná propojovat k partnerství a prosperitě. Samozřejmě, že jestřábím kruhům v USA se tato iniciativa moc nelíbila, když v ní viděli překážku budování jejich vize mono-polárního světa pod dominancí amerického hegemona a její vytěsňování globálním multilateralismem.

Jestřábové tedy začali před iniciativou BRI varovat jako před neo-koloniálním projektem. Nutno podotknout, že asi tak trochu věděli, co říkají, neboť takto za časů Monreovy doktríny získaly USA pod svoji dominanci Latinskou Ameriku. Američané vybudovali po celém kontinentu železnice, přístavy ba i Panamský průplav. Kontinent rostl a USA z jeho růstu sbíraly smetanu. Ukázalo se, že kdo staví železnice, je komprador, a kdo je přitom pasivní, se stane banánovou republikou. Jenže jestřábové moc nepochodili ani u svých evropských spojenců. Evropské země se do projektu začaly aktivně s chutí zapojovat a investovat. Už teď z toho plyne pro Evropu značný ekonomický prospěch, a to se projekty teprve rozbíhají, přičemž v roce deprese spojené s pandemií se to ukázalo zvláště názorně, kdy během hospodářského poklesu vše, co bylo napojené na Eurasijský pevninský most, naopak rostlo. A prosperovat chce každý a skončit jako banánová republika nechce nikdo, proto je Evropa k těmto infrastrukturním projektům čím dál vstřícnější a snaží se ty infrastruktury posilovat a rozšiřovat, neboť už teď, sotva se větev BRI do Evropy rozběhla, už nárůst provozu nestíhá.

Jestřábům se to pochopitelně nelíbí, neboť jak mají uplatňovat imperiální princip „rozděl a panuj,“ když tomu rozdělení brání předivo propojujících cest, společných investičních projektů, vzájemně výhodných obchodních vztahů i další partnerské spolupráce? Jenže se s tím musí do velké míry smířit a dopady tohoto stavu pro sebe nejlépe sníží tím, že se k takovému počínání přidají, jinak je čeká budoucnost banánové republiky.

Hezky se to projevilo v nedávném Bidenově výroku. 12. ledna, těsně před svojí inaugurací a den po telefonním rozhovoru s čínským vůdcem prezidentem Xi Jinpingem, diskutoval Biden se senátory, kdy se zejména snažil prosazovat svůj projekt budování a obnovy infrastruktur v USA. Tehdy řekl, že pokud Amerika nepřistoupí k utrácení za infrastruktury, „tak nám Čína sní oběd.“

No smysl to dává, když rostly v Latinské Americe železnice a přístavy, po kterých se odvážely banány na světové trhy, tak také kompradoři, co je budovali, měli větší oběd, než ti, co banány na plantáži pěstovali.

Také během telefonátu Bidena s Borisem Johnsonem z Británie, která se do projektu BRI do velké míry zapojuje, ač je úzkým spojencem Ameriky a s Čínou se v poslední době poněkud škorpí, Bidenovi Johnson říkal, že nejlepší bude, když takovou iniciativu povedou demokratické státy a pomohou tak komunitám po celém světě, které to potřebují, a že jinak si rozhodující roli v budoucím rozvoji světa těžko udrží. Zřejmě nějak podobně bude prezident Biden argumentovat při nadcházející kongresové rozpravě, kde chce předložit svůj infrastrukturní plán za biliony dolarů.

Také je možné, že se Biden s Johnsonem budou snažit nějak tento celoplanetární infrastrukturní projekt unést svým projektem „demokratických infrastruktur,“ které převrátí svět, jako převrátily železnice přes indiánská území na divokém západě Ameriku. Ale BRI je tu, aby tu už zůstal, a ti, kdo budou chtít v budoucnu vydatný oběd, se k němu musí tak či onak přidat.

Ale těžko si BRI půjde unést. Konec konců, to není projekt žádné jediné země nebo aliance. Čína je iniciátorem projektu a jeho ohromným účastníkem, ale jde o projekt, který chtějí všichni a v ohromné míře se do něj zapojují. Jsou v něm prostředky, jaké by žádná země ani samotná aliance nedala dohromady, a všichni, kdo se k němu s dobrým nasazením přidávají, si zajišťují budoucí „vydatný oběd,“ o který se všichni účastníci rozdělí. Je to v podstatě skutečně úspěšný projekt společné komunity lidstva se sdílenou budoucností a příslib multilaterální spolupráce národů místo mono-polární hegemonie. Žádný jednotlivý hráč ani „aliance demokratických budovatelů nové Union Pacific přes území Apačů,“ nemá sílu si ho unést a mezinárodní komunitě ho imperiálně sebrat.

A budou-li chtít pro budoucnost vydatný oběd, tak se k němu přidat musí. Je to projekt, kterým nikdo nikomu oběd nesní, nýbrž naopak projekt, kterým si všichni jeho účastníci větší výživnost a chutnost svých obědů společně zařizují, a proto se k němu všichni přidávají a opravdu ho chtějí, nyní včetně těch, kdo ho donedávna proklínali, i když jejich zapojení bude mít dost možná charakter ideologické hry na budování „demokratické hamburgerové trasy,“ tak stejně nepůjde o nic jiného než o přidání se k projektu, kterým jeho realizátoři včetně Číny v čele, všem zajišťují, aby oběd byl vydatnější bez ohledu na to, bude-li to kung-pao nebo hamburger.