Čína se v posledních desetiletích stává čím dále významnějším globálním hráčem téměř ve všem. Po celou tu dobu se čím dál více po celém Západě ozývají povídačky o agresivitě Číny a narůstající hrozbě, kterou představuje.

Tato rychle se vyvíjející země začíná v Západní propagandě i diplomatických a vojenských doktrínách zaujímat místo tradiční Říše zla, kterou Západ tak nějak potřebuje. Jak ale ta údajná čínská agrese opravdu funguje?

No, funguje na standardní tradici čínské civilizace staré zhruba 5000 let. Čína je kontinuálním pokračovatelem pradávné inundační civilizace, vrstevnicí civilizací raného starověku doby bronzové na velkých řekách Nil, Eufrat a Tigris či Indus. Ty předchozí civilizace zanikly a vystřídala je škála rozmanitých přechodných civilizačních středisek a říší, které neustále vyrůstaly a padaly. Čínská civilizace přes všemožné vnitřní rozpory a krize si ale udržela nepochopitelnou kontinuitu.

Tajemství do velké míry asi spočívá ve zvláštní strategii čínského impéria, která Číně přinesla ohromnou stabilitu, ale v určitých etapách jejího vývoje i nepříjemnou stagnaci. Prakticky všechna impéria, když se rozšířila, byla vtažena do všech nestabilit u svých sousedů, až nakonec, aby své okolí stabilizovala, tak se na nestabilní území rozšířila, nicméně následně tak narazila na další nestabilní sousední území a scénář se opakoval. Nárůst takové moci není vždy přínosný a náklady na stabilizaci takových říší mohou vysoce převažovat nad výnosy z takové moci a expanze vždy přináší značnou nestabilitu i doma.

Toho se Čína snažila vyvarovat. Proto postavila radši Velkou zeď, než aby prováděla projekci moci či dokonce expanzi na určitá území. Ale také spálila své lodě schopné zámořské plavby, než aby se nechala destabilizovat rozsáhlými zahraničními styky či až kolonizací. Vznikla z toho ale stagnace, díky níž se Čína stala z možná nejvyspělejší civilizace zaostávajícím impériem neschopným čelit střetu s expandující Euroatlantickou civilizací. Tak to dopadá, když se ta uvedená strategie přehání.

Nicméně jde o strategii řekněme mírového impéria. To nevyplývalo z nějaké zvláštní mírumilovnosti Číňanů či jejich císařů, nýbrž z do jejich kultury zakořeněné snahy nenechat se destabilizovat expanzí a díky tomu je Čína nejstarší kontinuálně existující civilizací lidstva. Na tuto kulturu zdráhavosti k dobývání světa navazuje v rozporu s propagandou Západu i současná Čína.

A přináší to své výsledky nejen v ohromném hospodářském, technologickém, vědeckém a sociálním vývoji v samotné Číně a v jejím postavení hlavní dílny planety. Projevuje se to i v expanzi mírového partnerství Číny do světa. Jak ta úspěšně funguje je nejlépe vidět na tom, jak se stává jakýmsi kondenzačním jádrem, kolem kterého krystalují celé řady spolků mezinárodní zejména ekonomické spolupráce nezatížené ideologií, nějakými společnými hodnotami a nadměrným politikařením a vnucováním. Vše je na vzájemně výhodném všemi přijatém partnerství.

A tak tu máme Čínsko-ruskou alianci, Šanghajskou organizaci pro spolupráci (SCO) a teď od 11. listopadu 2020 dokonce největší ekonomické sdružení v historii světa, tj. Regionální ekonomické partnerství RCEP 15 zemí. To představuje 2,2 miliardy lidí a 30% HDP světa.

A jelikož od úsvitu dějin jak ekonomický rozvoj, tak prosperita a funkční partnerství národů vždy vyrůstalo kolem obchodních tras a dopravních infrastruktur, je tu čínský projekt Pásu a cesty (BRI) čili Nové hedvábné stezky, do něhož se houfně hrne řada zemí zejména z globálního jihu, zvláště když to znamená i financování těchto prosperitu zaručeně přinášejících projektů extrémně levnými Čínou zařízenými úvěry a možnost vymanit se z arogantní, dluhovým poddanstvím prodchnuté dominance Západu vstupem do autentických partnerství k dosažení oboustranného zisku a růstu bez vnucování arogantní zvůle.

Takováto úspěšná jak hospodářská konkurence, tak konkurence vlivu vzniklého lákavými partnerstvími místo podrobení se nadřazenosti Západu, je ale kolem Atlantiku považována za nesmírnou agresivitu. Svým způsobem Čína opravdu dobíjí svět, ale nabídkami výhodných partnerství a ne klasickou imperiální expanzí.

Jenže, jak se ukázalo při současné pandemické krizi, Západ už je objektivně na Číně silně závislý, když přes 90% antibiotik a jejich ingrediencí se vyrábí v Číně. Čína toho teď využívá k tomu, že na Hedvábnou stezku navazuje tzv. Zdravotní stezku. Spolu s tímto podílem na světové výrobě a nárůstu vlivu v nově vznikajících dobrovolných hospodářských seskupeních přichází i expanze finančního vlivu a posilující postavení její měny, kterou i modernizují, neboť zavádí i digitální yuan, takže jejich měna zvolna vytěsňuje z postavení globální měny pro monetární vypořádání a ukládání rezerv dolar. Tímto postavením své měny USA v podstatě od celého světa nepřímo vybírají daň.

Nárůst vlivu yuanu na globální ekonomiku ale posílí zvláště teď, v době pandemie, kdy se Čína stala jedinou významnou ekonomikou světa, která o 3,5% vyrostla, když předpokládané poklesy ekonomik EU a USA má být od 12% až 35%. Čína s Ruskem vybudovaly alternativu k síti finančních transakcí SWIFT mezi globálními bankami, a tak se její měna stává dobrou volbou pro všechny země, které se bojí amerických sankcí a přechod od dolaru k yuanu je příležitostí k úniku zpod americké dominance. Navíc hlavním finančním nástrojem rozvoje Asie se stala čínská Asijská infrastrukturní a investiční banka.

Financování průběhu největšího infrastrukturního projektu světa Hedvábné stezky je organizováno Číňany, a tak je vytlačování dolaru yuanem naprosto zákonité. Nepřekvapuje tedy, že před 20 lety bylo asi 90% všech rezerv denominováno v dolarech. Dnes už to není ani 60%.

Čína tedy nesmírně rychle roste a expanduje svůj vliv do světa. Ale svět nedobývá. To by bylo drahé, destabilizující a vytváří se tím úplně zbytečně nepřátelé. Když se rychle vyvíjíte a každému máte v partnerské spolupráci co nabídnout, nepotřebujete ho draze podmaňovat a držet pod jhem. Čínská kultura zdrženlivosti k dobývání a obav z důsledků vlastní agresivity mimo svou zemi, se tedy ukazuje jako dost funkční.

Patří k ní i určitá zdráhavost k budování nějakého monopolárního či bipolárního světa. Funkce dominantního imperátora je velice drahá a vnitřně destabilizující. Lepší bude, když se svět bude vyvíjet sám do multipolárního uspořádání bez nějakého dirigování a Čína se nebude trápit drahou a frustrující funkcí nějakého hegemona. Ona chce být tím nejatraktivnějším ekonomickým partnerem, o spolupráci s nímž budou všichni usilovat.

To je ale nesmírná agrese z hlediska dosavadního hegemona planety USA, které o 21. století snili jako o americkém století plném jejich dominance ve všem s vojenskou a finanční hegemonií nad planetou, kdy každého, kdo by je chtěl přerůst, praští přes prsty.

I USA jsou mocností, která má hluboce do své kultury zakořeněnou svou tradicí způsobu růstu a vycházení s ostatními. Ta vychází z tradice expanze do zemí indiánských domorodců, které nažene do rezervací a vnutí jim svůj nový řád. A v jistém smyslu tedy zbytek světa považují za „Indiány“ a svůj úděl na globálním kolbišti vidí ve vytvoření globální rezervace a v Číňanech vidí lid „agresivního“ Sedícího býka schopný arogantně zabít i generála Castera.