Rozhovor s Josephem E. Stiglitzem, bývalým viceprezidentem Světové banky, ekonomickým poradcem prezidenta USA Clintona, laureátem Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2001, který napsal knihu o MMF pod názvem El malestar en la Globalizaciуn (Nemoc globalizace – přibližný překlad). (Foto: Flickr)

Rozhovor byl zveřejněn v nedělní příloze novin El Pais z 23. června 2002. Úryvky z rozhovoru:

Vy píšete, že když jste pracoval v Clintonově administrativě, tak vás překvapilo, že mnohá řešení byla jak v Bílém domě, tak i v MMF, často přijímána na základě ideologických a politických důvodů, a vůbec nebyla diktována ekonomickou potřebou?

V určitém smyslu mne to, co se dělo v Bílém domě zase tak moc nepřekvapilo. Co mě zarazilo, byla ta skutečnost, že ideologie a politika hrály tak velice podstatnou roli v mezinárodních ekonomických organizacích, kde měli podle předpokladu udávat hlavní tón odborníci z ekonomické oblasti. Výzkumy například prokázaly, že liberalizace finančních trhů nevedla k ekonomickému růstu, ale k destabilizaci ekonomiky. My jsme  to věděli, ekonomická věda radila, aby se v tom nepokračovalo, přesto však MMF i nadále trval právě na takovéto liberalizaci. Jeho motivy přitom byly čistě ideologické a politické…

Když se čtenář dostává do finále vaší knihy, tak ho může bezděčně napadnout následující otázka: Kdo přijímá ta rozhodnutí ovlivňující světové události, které potom mají dopad na životní úroveň miliónů lidí?

Podle mých zkušeností z práce v americké vládě a Světové bance neexistuje nějaký jeden člověk, který by podobná rozhodnutí přijímal. Jde o složitý proces, ve kterém je zaangažováno mnoho sil. Dokonce ani prezident USA není schopen mnohé tyto procesy ovlivnit. Nemá k tomu k dispozici ani potřebné informace. Musí přijímat příliš mnoho rozhodnutí a je nutné zohledňovat charakter informací, které se k němu dostanou… Neboť různé skupiny se pokoušejí kontrolovat informace, které se k němu dostávají a informují ho pouze o tom, co je schopné přimět ho k tomu, aby zaujal tu či onu pozici, jakou si přejí. Mnozí nedokážou pochopit, že neexistuje takový člověk, který by celou tu situaci dokázal kontrolovat sám.

Dobře, tak to není jeden člověk, a není to prezident Spojených států, ale někdo, nějací lidé přece ta rozhodnutí přijímat musí. Kdo to tedy dělá?

V knize jsem se pokusil vysvětlit tu fundamentální roli, kterou v daném procesu hrají velké finanční zájmy a transnacionální korporace. Ale zároveň bych chtěl zdůraznit, že ve hře tam jsou i úplně jiné síly. Například hnutí Jubileum-2000 sehrálo podstatnou roli ve zmírnění dluhu. MMF vzdoroval, ale občanské hnutí se ukázalo být natolik silným, že v daném případě vyhrálo. A uvnitř samotné Světové banky je mnoho ekonomů, kteří jsou upřímně znepokojeni problémy chudoby a životního prostředí…

Ve své knize nenecháváte nikoho na pochybách o tom, že reálnou moc má ministerstvo financí USA a MMF. To oni tedy určují politiku?

Ano, MMF určuje makroekonomickou a finanční politiku. Bohužel k tomu, aby stát získal pomoc Evropské unie nebo Světové banky, je obvykle napřed nutné získat souhlas MMF. V tomto smyslu je moc Fondu nebývale vysoká… 

Ministerstvo financí USA a MMF v mnohých krizových situacích v rozvojových zemích záměrně dávaly doporučení, která vedla jenom ke zhoršení daných problémů, — na tom ve své knize trváte, — která však naopak odpovídala ekonomickým nebo ideologickým zájmům vyspělých států. Co to z morálního hlediska znamená?

Znamená to, že využívaly krizové situace v těchto státech pro své vlastní zájmy…

Vy tam dále vyprávíte o tom, jak se vám některé hlavy států smutně přiznávaly, že byly nuceny tancovat, jak MMF pískal, nehledě na to, že jeho doporučení byla zjevně pro jejich vlastní státy špatná; jakoby MMF hrál roli mezinárodního četníka, který je nutil přijímat pro ně destruktivní rozhodnutí.

Ano, bály se dostat se do černých seznamů MMF. V takovém případě by nedostaly úvěry od Mezinárodního měnového fondu, ani od Světové banky či Evropské unie. A s ohledem na špatná hodnocení od MMF by mohly těžko počítat i se získáváním soukromého kapitálu. Je to ještě horší. Bály se dokonce i jen otevřeně o svých problémech mluvit, neboť se obávaly, že už jenom taková otevřenost sama o sobě bude mít stejné následky; že MMF ji bude považovat za drzost a pokus o konfrontaci, že je potrestá a pomstí se jim za to. Pokládaly tedy vlastně jakýkoliv otevřený dialog za absolutně nemožný.

Považujete ze strany MMF za chybu tu okolnost, že nebere do úvahy názory vlád těch států, kde realizuje svou politiku. Je to přesně tak, jak popisujete ve své knize: představitelé Mezinárodního měnového fondu se dostaví na příslušné místo, za tři-čtyři dny navrhnou vedení státu podepsat určité podmínky, které jsou pro všechny stejné, a potom to samé vedení obviní z korupce?

Oni mají celou řadu podmínek… 

Nemohl byste nám říci, jak funguje MMF? Jak je určována jeho ekonomická politika?

V MMF má pouze jeden stát právo veta, a to uplatňuje ministerstvo financí Spojených států.

D.N.