Když americký businessman Donald Trump toho času v Bílém domě, od kterého se původně čekalo, že bude hájit zájmy businessu, tyto zájmy poškozoval sankcemi na Čínu, které bolely americké podniky možná více než ty čínské, kritizoval jeho protikandidát Biden v rámci své kampaně jeho ‚obchodní válku‘ s Čínou jako ‚katastrofu‘ pro americké podniky a zemědělce. (Foto: Flickr)

Sliboval zvrátit americkou politiku vůči Číně a začít s politikou ‚sbližování‘. Jakmile se však dostal do Bílého domu, ukázalo se, že Trump byl přeci jen přes svou politiku proti Číně a tudíž proti vlastnímu businessu méně radikální, neboť s nástupem Bidena do funkce místo slibovaného, pro americký business přínosného sbližování USA-Čína, se naopak spustil systematický plán konfrontace.

Situace začala vypadat jak ilustrace tvrzení konspiračních teoretiků, že rozhodující moc v tomto majáku demokracie pro svět – USA – nemá volený prezident a že ten musí ty skutečně mocné poslouchat, jinak skončí jako Kennedy, a že kdyby volby mohly něco změnit, jsou už dávno zakázané.

Že je situace ještě konfrontačnější než za Trumpa, se ukazuje na prohlášení Bideonova koordinátora indo-pacifických záležitostí v Národní bezpečnostní radě Kurta Campbella, jenž prohlašuje: „Ta doba, která bývala všeobecně označována za sbližování, už skončila,“ s tvrzením, že „Bidenova administrativa povede politiku podle „nové soustavy strategických parametrů“ a že „dominantním paradigmatem bude konkurence.“

Hned na to, Bidenova administrativa ještě rozšířila sankce na řadu dalších společností za spolupráci s čínským obranným průmyslem, tedy na většinu špičkových technických společností. Nutnost tohoto kroku vysvětlil senátor Tom Cotton tvrzením: „Ty firmy by neměly mít přístup k americkým technologiím a kapitálovým trhům. Vždyť vyzbrojujeme a financujeme své hlavní konkurenty.“

Do tohoto úsilí se totiž nadšeně zapojili zákonodárci z obou stran, kteří se na tom shodnou více než na čemkoliv jiném, a ti teď projednávají návrh „Zákona o strategické konkurenci,“ který Bidenovu administrativu pověří anti-čínskou agendou na globální úrovni. Předseda senátní Komise zahraničních vztahů, která předlohu zákona schválila, Demokrat Bob Mendez tvrdí, že tento zákon „bude jen rozběhem kaskády legislativní aktivity, aby naše země konečně něco dělala s čínským problémem ve všech rozměrech mocenského, politického, diplomatického, ekonomického, inovativního, vojenského i kulturního soupeření.“ Zákon pověřuje vládu politickými, diplomatickými i vojenskými operacemi ke konfrontaci pokusů Číny přetvořit existující mezinárodní řád.

„Aby byl v souladu se záměry Číny s odmítáním legitimity mezinárodně uznaných lidských práv a ve snaze vetřít se do vedení a agendy mezinárodních organizací ve prospěch svůj a ostatních autoritářských režimů na úkor zájmů Spojených států a mezinárodní komunity.“

Bez ohledu na to, že to není Čína, kdo narušuje svobodu trhu vynucovanými sankcemi, tvrdí:

„Čína provádí a podněcuje činnosti, které aktivně podvrací svobodný a otevřený mezinárodní trh, jako jsou krádeže intelektuálního vlastnictví, nucená předání technologií, regulatorními a finančními dotacemi a povinným přístupem úřadů k proprietárním datům jako součást podnikatelských a obchodních smluv mezi čínskými a zahraničními společnostmi.“

Kdy jí přisuzují vlastní záměry tvrzením, že:

„Škrtí přístup amerických a jiných zahraničních firem na čínský trh, čímž podvrací konkurenci i na dalších důležitých trzích. Těžké dotace čínských společností představují potenciální porušení jejích závazků ke Světové obchodní organizaci. V květnu 2018 řekl prezident Xi, že Čína má v úmyslu ‚podržet bezpečnost iniciativ inovací a rozvoje ve vlastních rukou.“

Spojené státy, které všude, kam dosáhnou, protlačují svůj jediný možný model společnosti pod patronátem jimi dotovaných neziskovek, Čínu, která se úzkostlivě vyhýbá vnucování společenských a kulturních modelů a vše mezinárodně staví na výhradně ekonomickém vzájemně výhodném partnerství, obviňují, že protlačuje model vlády, který podvrací liberálně demokratické instituce i finanční instituce.

Čili promítají do Číny všechny imperiální snahy, které samy vykazují, a snaží se protlačit hlavně v přilehlých oblastech mezinárodní institucionální rámec, v němž se Číně musí upírat legitimní prostor prosazovat se politicky, ekonomicky atp. jako jiné země.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré. USA se konečně zřejmě snaží překonat určité zahnívání a stagnaci, do níž při nedostatku konkurence upadly, a svět by konečně mohly čekat i závody v inovacích a produktivitě. Biden chce v dalším Zákonu neomezených hranic s podporou obou stran dotovat 120 miliardami $ nové technologie jako umělá inteligence, supravodivost a robotika, aby v nich nedopustily čínskou narůstající dominanci.

Jde samozřejmě i o závody ve zbrojení, jak napsal Kurt Campbell: „Peking utrácí za své ozbrojené síly více než všichni indo-pacifičtí sousedé dohromady. (Pořád je to jen zlomek amerického obranného rozpočtu.) Čína investovala do proti-průnikových zbraní, jako supersonické rakety a „chytré miny,“ které hrozí, že Americe znemožní intervence do regionu. Investuje i do námořních, obojživelných a útočných kapacit použitelných k útočným misím proti Indii, Japonsku, Tchaj-wanu, Vietnamu atd.“ Tvrdí též, že „Čínský avanturismus, je nutno odstrašovat.“

Vzestup Číny z rozvojové země na rozvinutou, nezávislou, tržně úspěšnou, s funkčním společenským systémem, rozvíjející se rychleji než už stagnující Spojené státy a přicházející se špičkovými inovacemi v technologiích, aniž by na to měla od „bohů“ ve Washingtonu rozvojové povolení je totiž ‚ilegální avanturismus.‘ A to by chtěli, okořeněno nějakou omáčkou o lidských právech aj., nechat zbaštit jak ostatním zemím, tak i domácí veřejnosti.

Když ještě mívala Čína přísnější domácí pořádek, měla regulovanější trh, neměla tolik světových patentů atp., tak USA stály o sbližování, když se v ní ale celkové poměry liberalizují, roste životní úroveň, trhy se hodně otevírají, a ve vývoji vědy a technických inovací se dostala na světovou špičku, tak najednou kvůli totalitě, dušení tržní konkurence a kradení všech těch technologií, kterými Ameriku překonává, prý právě od zaostávající Ameriky, tak Čína náhle porušuje mezinárodní pravidla, kdy pravidla jsou mezinárodními samozřejmě jen tehdy, když je stanoví Spojené státy.

Takové obvinění z nedostatečné zaostalosti za Amerikou musí prostě celý svět vnímat jako nejvyšší zločin proti mezinárodnímu pořádku. A na tom, kdo zrovna sedí v Bílém domě, to vypadá, že to tak moc nezáleží, jak vidíme na Bidenově obratu z rozumného business orientovaného politika na zuřivého jestřába od usednutí do Bílého domu i na podpoře takovýchto postojů napříč oběma politickými stranami a většinou jejich frakcí. I ve světě amerického businessu je vidět, že mu americká politická třída tak moc neslouží. Většině podniků reálného kapitálu v USA se takové počínání vlády a narušování svobodného trhu nelíbí, a tak musí jít o dost úzkou vrstvu tržní oligarchie, ochotnou k těmto účelům obětovat i prosperitu většiny americké ekonomiky a běžných užitečných podniků i běžné americké populace.

Americká politika se kvůli své lačnosti po moci, v které jí nikdo nesmí konkurovat, neodvrací jen od Číny, ale i od vlastního trhu a vlastního obyvatelstva.