Ve své předchozí úvaze na téma amerického vesmírného programu Apollo jsem položil – sobě i všem čtenářům a čtenářkám – jednu malou otázku:

Ve své předchozí úvaze na téma amerického vesmírného programu Apollo jsem položil – sobě i všem čtenářům a čtenářkám – jednu malou otázku:

Jak to, že v letech 1968 – 1972 létat na Měsíc bylo možné a poměrně snadné (8 úspěšných letů za 48 měsíců), ale od té doby je to úplně nemožné a teprve se zkoumá, jak to vůbec dokázat znovu?

Samotná NASA hovoří celá desetiletí o „return to the Moon“ (o nové misi přistání na Měsíci s lidskou posádkou) a termín se stále posouvá. (Momentálně na rok 2024 – před 50 lety každých půl roku, dnes možná, prý, asi, snad za 4 roky.)

Kdyby v mezičase došlo k zániku civilizace a ztrátě předchozího vědění (know-how, řečeno moderním jazykem), pak by to bylo pochopitelné. Ale k tomu nedošlo.

Jediné, co se ztratilo, jsou originály filmů z přistání na Měsíci, které NASA ztratila. ( ZDE)

Já vím. Konspirační teorie. Nesmysl. Hloupé šťourání.

Ale mě to prostě jen přijde zvláštní – v době proti dnešku zaostalé technologicky i ekonomicky lítat na Měsíc každou chvíli – a  pak, v éře enormně vyspělých technologií a ohromující ekonomické síly tam nedokázat doletět zatím vlastně ani jednou.

Jistě je na to nějaká jednoduchá odpověď.

Znáte ji?

Konec citace

Nejčastější námitka, kterou jsem zaznamenal v diskusích ke článku, by se dala shrnout takto „žádné další lety na Měsíc se nekonaly, protože to je pekelně drahé a k ničemu z hlediska praktického využití, jedině pro prestiž“.

Dovolím si malou odpověď na tuto námitku.

Zaprvé, nezdá se, že by otázka prestiže zmizela z uvažování USA, Ruska nebo Číny, tedy kohokoli ze současných velmocenských hráčů.

Zadruhé, pokud je to k ničemu, proč se tedy v současnosti snaží na Měsíc (znovu?) doletět USA, Čína i Rusko? (Jen nikdo z nich neví jak. Jako kdyby se zcela ztratila znalost dávno objeveného a prý osmkrát prý úspěšně vyzkoušeného.)

Zatřetí, dnes by to bylo za hubičku. Cena všech letů programu Apollo byla údajně okolo 25 miliard tehdejších dolarů. (Beru zde horní hranici dostupných údajů, jiné hovoří například o pouhých 355 milionech tehdejších dolarů na misi prvního „přistání“ na Měsíci, takže celkem by mělo jít o pouhých 3,2 miliardy cca.)

Tehdejší HDP USA byl zhruba 1 tisíc miliard dolarů ročně. Bylo to tedy cca 2,5% HDP (nebo méně). Dnešní HDP dle oficiálních údajů je nad hranicí 20 tisíc miliard dolarů. ( ZDE)

V dnešních dolarech, přepočteno inflací, by celý program Apollo, všech 8 letů, mělo stát zhruba 140 miliard dolarů. To je během 4 let (140 děleno 80 000) hezkých 0,175% ročně. Dvacetkrát méně v relativním porovnání.

Pozn.: Pokud vezmeme v úvahu růst produktivity práce, který činil od roku 1972 podle oficiálních údajů USA zhruba 200% (produktivita vzrostla na 300% ze základu roku 1970), pak by cena v dnešních dolarech měla být ne 140 miliard dolarů po připočtení inflace, ale pouze 47 miliard dolarů po „odečtení“, po snížení předpokládaných nákladů vlivem růstu produktivity. ( ZDE)

Když odečteme náklady na výzkum a vývoj, protože ten už byl udělán v 1960s (že? nebo snad ne?), tak jde o celkové náklady 5,4 miliardy dolarů (tehdejších), dnešních cca 28 miliard dolarů.

28 miliard dnešních dolarů. Na celkem 8 úspěšných letů na Měsíc. S dávno již vykoumanou a (prý) opakovaně úspěšně vyzkoušenou technologií. 3,5 miliardy jeden let na Měsíc.

To je jedna desetina promile HDP USA. To je cena za 3 „neviditelné“ bombardéry, které odhalí radar Tamara (za dolarů 1 milion). Nebo je to méně než jedna setina ceny za vývoj letounu F35-II. A to je letoun F-35 II perfektní letoun – jenom tedy není ovladatelný a samovolně se otáčí na záda nebo převrací náhodně do stran při rychlém startu (ke kterému je určen, vzhledem k předpokládanému nasazení na letadlových lodích, kde se musí startovat prudce vzhůru) nebo při strmém náklonu (v bojové situaci časté).

Mimochodem, všimli jste si, jak elegantně se Turecko vyvléklo ze smlouvy, podle které si mělo Turecko koupit od USA zcela bezcenný šrot F-35 II? Turecko nakoupilo ruské protiraketové systémy S-400. V reakci na to USA zrušily prodej letadel F-35 II Turecku.

Titulky, ze dne, kdy k tomuto „potrestání“ Turecka ze strany USA zněly přímo dadaisticky:

Piloti nejsou schopni plně ovládat dva typy stíhaček F-35 ( ZDE)

Turci nedostanou stíhačky F-35. USA je vyhazují z programu a piloty ze země ( ZDE)

 

V prvním článku se dočteme, že vlastně nejde o dva typy stíhaček F-35, ale vlastně o všechny typy této stíhačky. Tak tomu říkám trest – nesmět si nakoupit za 2,5 miliardy dolarů stíhačky, se kterými se nedá létat v bojovém nasazení. A to třeba Norsko si tato neovladatelná bojová letadla koupilo rovnou 52 za pěkných 8,3 miliardy dolarů. A to ještě Norsko zjišťuje, že ovládání tohoto letadla je tak složité (ne-li nemožné), že výcvik jednoho pilota přijde na dalších 7 milionů dolarů a provozní nálady jsou tak enormní, že tato letadla Norsko stejně asi nebude moci využívat a budou zavřená v hangárech. ( ZDE) Aspoň s nimi norští piloti nespadnou – když už jen samotný výcvik, resp zaškolení pilotů na F35 bude stát 7 milionů dolarů, tak ještě náklady na pohřeb, sirotčí a vdovské důchody...to už by bylo moc.

Horší než nákup bojových letounů neschopných bojového nasazení už jsou snad jen kšefty Vlasty Parkanové, genderově vyvážené ministryně obrany, brilantní nákupčí Pandurů (obrněných vozidel, které v bojovém nasazení vyřadí i ojetá Škoda120 a to v poměru 1 Škoda 120 vyřadí minimálně 3 Pandury) a báječné zpěvačky písně „Vítej nám, radare hvězd a pruhů“. V originálním podání Vlasty společně se správně angažovaným autorem této emerické častušky jde vlastně o píseň „Vítej nám, uadaue hvězd a pluhů“. Ale to je detail. Pokud se chcete pobavit a zasmát přímo jasánkovské debilitě kavárny, vřele doporučuji.