Za časů prezidenta Trumpa se začala Amerika chovat nezvykle konfrontačně a narušovat do té doby docela korektní vztahy s Čínou. (Foto: Flickr)

Tím snad Trump trochu překvapil, protože dobré vztahy s Čínou byly dobré pro americký business a Trump byl businessman a ne žádný geopolitický mocenský hráč. Nicméně jeho politika byla v lecčems určitou úchylkou od hlavního politického proudu Ameriky i Západu. Mnozí se tedy těšili, že s návratem standardní administrativy do Bílého domu se vrátí i standardní vztahy s Čínou, zvláště když Joe Biden byl jedním z těch, kdo v Obamově administrativě dobré vztahy s Čínou udržoval. Zatím ale všichni optimisté čekali marně. A poslední vývoj dokonce vypadá jako by nová administrativa, ač v mnoha směrech oproti té předchozí mění kurz, v tom proti-čínském postupovala ve šlépějích jí kritizovaného Trumpa.

Např. s tím pro americký business a prosperitu zřetelně škodlivým napadáním a zakazováním čínských společností chce asi pokračovat. V Německu, které se zejména v ekonomické oblasti v posledních letech s Čínou silně sbližuje, k tomu státní médium Deutsche Welle uvádí:

USA označily pět čínských technických společností včetně Huawei za národně-bezpečnostní hrozbu. Prezident Joe Biden bude tedy asi pokračovat v tvrdé linii proti narůstající technologické dominanci Číny.

Je do očí bijící, že k tomu, aby se čínská společnost stala národně-bezpečnostní hrozbou, stačí, aby začala být extrémně technicky a tržně úspěšná, a pak se už žádný skutečný důkaz předkládat nemusí a takové společnosti se odepře přístup na americký trh a všemožně se tlačí na ostatní země, aby i ony své trhy vůči tak příliš konkurenceschopnému a tudíž nebezpečnému zboží zavřely. Má to více charakter pokusu udržet podíl amerických společností v určitých sektorech světového trhu jinými prostředky než tím, že by byly v čele technických inovací, než aby to mělo charakter opravdové bezpečnostní politiky.

Když takto postupuje od Trumpa velmi odlišný prezident, tak člověka až napadá starý vtip: „Kdyby volby mohly něco změnit, jsou už dávno zakázané.“ Obyvatel Bílého domu byl sice vyměněn, ale mocenské postavení těch korporátních kruhů, které určily Trumpovu politiku vůči Číně, tím nijak nezesláblo. I kongresmani se tváří více jako reprezentanti právě těchto korporací ohrožených příliš šikovnou čínskou konkurencí než reprezentanti kohokoliv jiného.

Také Bidenovi ministři teď v zahraničí provádí zhruba to samé, co Trumpův jestřáb Pompeo. Ministři zahraničí Anthony Blinken a obrany Lloyd Austin objeli indo-pacifickou oblast, aby tam podněcovali k tradiční americké politice ohrazování Číny, a zvláště se snažili v Japonsku a Jižní Koreji.

Magazín Foreign Policy k tomu napsal článek „Blinken s Austinem v Japonsku povzbuzují asijské spojence,“ kde píše:

Bidenova administrativa chce, aby Japonsko posílilo obranu a urovnalo napětí mezi Tokiem a Soulem.

Článek cituje zprávu z Washington Post o této návštěvě, kde se tvrdí:

„Naše spojené síly nás činí silnějšími, když musíme vzdorovat čínské agresi a hrozbám,“ píší Blinken s Austinem ve své zprávě pro Washington Post spolu s poukazy na porušování lidských práv v Xinjiangu a Tibetu a s čínským potlačováním svobod na Tchaj-wanu a v Hong Kongu. „My se ale nebudeme chovat defenzivně a nepodvolíme se vůli Pekingu.“

Brian Berletic se tomuto přístupu v NEO vysmívá, že:

Ten hluboce pokřivený přístup, že Asii by měly „vést“ USA a ne Čína, která tam opravdu sídlí, je kořenem americko-čínského napětí taženého výhradně neracionálním protlačováním nepatřičného vlivu v indo-pacifickém regionu, ba až nadřízenosti nad ním, ze strany Washingtonu.

Vraťme se však k článku Foreign Policy:

Narůstají starosti s tím, jak u Japonska podnítit politické obavy, aby posílilo svoji raketovou obranu spolu s posílením přítomnosti USA, neboť Japonsko je čím dál zranitelnější zlepšujícími se čínskými raketami.

Japonsko sice už má torpédoborce třídy Aegis vybavené námořními raketami SM-3, které pomohly vyvinout Spojené státy a je spoluvýrobcem v programu F-35, ale loni v červnu Tokio zrušilo dodávky amerického námořního raketového systému Aegis i pobřežního protiraketového systému, kdy místo nich si vyvine doma vyráběné řešení. To je další oblast, kde by Pentagon mohl na Japonce tlačit.

Všechny výše uvedené zbrojní produkty rakety SM-3, torpédoborce Aegis i pobřežní obranu Aegis vyrábí shodou okolností firma Raytheon, v jejíž správní radě současný ministr obrany Lloyd Austin seděl, než zasedl v Bidenově vládě. Trochu to tedy vypadá, že tato vláda je korporátní tlapou takových jako Raytheon, kterému prodává zbraně proti Číně, před jejímž high-tech zbožím musí ochránit trhy pro jiné americké výrobce, a stát se vůdcem Asie, aby se jím náhodou nestala nějaká místní mocnost, třeba Čína.

Čína totiž v Asii žádný vliv mít nesmí, jak roku 2019 za Trumpa sloužícího stejným korporacím vysvětlila zpráva ministerstva zahraničí „Sdílená vize svobodného otevřeného postupu indo-pacifické oblasti vpřed:“

Čínská lidová republika praktikuje represe jak doma, tak v zahraničí. Peking je netolerantní k disentu, agresivně kontroluje média a občanskou společnost a brutálně potlačuje etnické a náboženské menšiny. Takové praktiky, které Peking svým politickým a ekonomickým vlivem exportuje i do jiných zemí, podvrací podmínky, které po desítky let umožňovaly stabilitu a prosperitu Indo-Pacifiku.

Ta poslední věta je zvláště zábavná, stabilita a zvláště prosperita tohoto regionu jde prudce nahoru nejvíce v poslední době, kdy ekonomicky roste Čína a táhne s sebou nahoru celý region. Ty nově vznikající železnice, přístavy a dohody o volném obchodu se v poslední době točí kolem Číny a ne kolem USA. Amerika by naopak Pás a stezku, kolem níž se rozbíhá prosperita celých regionů, nejraději zadusila a místo svobody obchodu uvalila obchodní omezení s Čínou a s ostatními neposlušnými subjekty.

USA se však ve své proti-čínské agendě neomezují jen na indo-pacifickou oblast. Poslední výpad byl 24. března v Bruselu, kde Blinken jednal se spojenci v NATO a přednesl k nim zásadní projev o tom, jak chce teď Amerika zase NATO oživit. Pokoušel se samozřejmě Evropany tlačit, aby přitvrdili proti Rusku a zrušili projekt Severní proud, Turecko, aby zrušilo nákupy ruských protileteckých systémů S-400, ale také tlačil Evropu, že se musí postavit proti „vzrůstající agresivitě Číny.“

Ač se Evropané tak trochu s nechutí podvolili zavedením určitých opatření, prý kvůli Xinjiangu, tak mají tyto výzvy dost omezený účinek. Pro Evropskou unii se Čína stala největším obchodním partnerem a vazby s Čínou Evropu zachránily před katastrofálním propadem ekonomiky kvůli COVID-19 s tím, že jí pomáhají k ekonomické obnově a k dalšímu růstu. Velmi dobře se daří rozvíjet i vztahy Číny s klíčovými evropskými mocnostmi jako Německo a Francie, ani nemluvě o zemích střední a východní Evropy.

A tak by Americe nejspíš prospělo, kdyby se přestala řídit jen zájmy úzkého kruhu korporací a stejně jako národy Evropy a Asie raději na spolupráci s Čínou jako celek bohatla.