Začátkem října začne v Japonsku platit zcela nová situace ohledně autorských práv. Pirátství bylo v Japonsku vždy značně riskantní. Policie sleduje sdílecí sítě a piráti se občas objeví ve večerních zprávách poté, co na ně policie udělá zátah a zabaví jim počítače. Počínaje rokem 2012 však budou čelit až dvěma letům vězení za trestný čin stahování. Ale co přesně udělá ze stahování trestný čin? Agentura pro kulturní záležitosti, pod kterou tento zákon spadá, zatím nedokázala jasně definovat, co vlastně představuje trestný čin podle nového zákona.

Nejprve se podívejme na definici slova „stahování“. V rámci tohoto nového zákona máte paušálně povoleno sledovat jakákoliv pirátská videa streamovaná z YouTube, ale ukládat si trvalé kopie těchto videí nesmíte. Nicméně, ukládání komiksů z webových stránek bude v pořádku a můžete kopírovat kolik textu chcete, protože podle Agentury pro kulturní záležitosti slovo „stahování“ znamená audiovizuální záznam a nevztahuje se na žádný jiný druh binárních dat. Není za tím žádná logika, a dosud nepadl ani žádný rozsudek např. o převodu videa do obrázku filmového pásu.

Dále nám Agentura pro kulturní záležitosti dává celkem nečekané rozhodnutí o „nelegálním stahování“: říká, že odvysílané televizní seriály, které ještě nejsou dostupné na DVD nebo Blu-Ray, si můžete v klidu stáhnout, protože byly vysílány zdarma! Nicméně stále můžete být žalováni za pirátství v občanskoprávním sporu. Navíc uploadování takovýchto videí je stále považováno za trestný čin.

Nyní se zaměřme na nahrávky nejasného původu, které zvědaví uživatelé často nacházejí na internetu. Většina tohoto zákona vyžaduje, abyste měli úmysl získat při stahování dílo nelegálně, což se nedokazuje nijak snadno. Ve skutečnosti to vypadá, že v Japonsku není nikdo, kdo by si myslel, že tento záměr lze dokázat, pokud o tom existují nějaké pochybnosti. Podle jednoho právníka „je těžko představitelné, že některé písničky jsou oficiálně dostupné na P2P sítích,“ takže když používáte síť Gnutella a hledáte si na ní písničky Jonathana Coultona, očividně je z vás najednou podezřelá osoba.

Jak může umělec jasně vyjádřit, že jeho díla si lze bezpečně stáhnout? Agentura pro kulturní záležitosti doporučuje uživatelům internetu hledat ochrannou známku nahrávacího průmyslu nazvanou „L Mark“, jenže tuhle značku nemůže použít jen tak někdo; umělci musejí vstoupit do Asociace nahrávacího průmyslu Japonska a platit za použití této značky, kterou v současnosti využívá méně než 300 stránek. Nikde není řečeno, jestli značka Creative Commons nebo prohlášení díla za volné bude sloužit jako účinná obhajoba před křivým obviněním z porušení kopírovacího zákona.

Pokud jste si legálně pořídili hudbu a filmy, nesmíte je pirátit, ale beze všeho je můžete poslat ostatním e-mailem. V Japonsku zůstává posílání MP3 souborů a videí přátelům přes e-mail legální, pokud je nenabízíte jako službu pirátům. Můžete dokonce (v rozumných mezích) poslat kompletní ripnutá CD. Ale nesmíte obcházet ochranu proti kopírování na těch několika CD, která ji mají, takže ať vás ani nenapadne mačkat Shift.

Sice nejsem právník, ale nový zákon je tak neurčitý, že by mě překvapilo, kdyby měl velký vliv na počet trestních stíhání. V Japonsku je většina trestních řízení zastavena ještě než dojde k soudu, pokud vinu nelze jednoznačně prokázat a pachatel se nepřizná, což je příčina téměř 100% míry odsouzení. Případy z minulosti naznačují, že pouze největší piráty, jako např. lidi, kteří nahrávají televizní seriály na sdílecí servery, čeká soud.

Autorem textu je americký spisovatel na volné noze Avery Morrow.

Zdroj: piratskenoviny.cz

]]>