Před několika týdny zemřel známý německý žurnalista Udo Ulffkotte (Náhoda? Bývalý redaktor, který odhalil manipulaci tisku ze strany CIA, nalezen mrtev), přinášíme český překlad nejzajímavějších částí jeho rozhovoru, který poskytl u příležitosti publikace své slavné knihy Gekaufte Journalisten. Redaktor:  (…)Ve své knize také popisujete, že jste během své žurnalistické kariéry měl několik životunebezpečných nasazení, zmiňme otravný plyn v Iráku 1988. Poté je možné, že se člověku ne vždy zdravotně daří dobře. (…)


Ulfkotte: Zdravotně – měl jsem tři srdeční infarkty, měl jsem rakovinu, mám hodně za sebou, z tohoto pohledu musím říci, že jak se mi nyní daří, je dobré. Už to bylo o hodně hodně horší. (…)

(…) Podtitul vaší knihy je: „Jak politika, tajné služby a  velký finanční byznys řídí masová média.“ Přičemž u slova „řídí“ lidé říkají – ale, to je přece nesmysl, máme stovky různých novin, velké množství nakladatelství, máme spoustu televizních stanic, rádiových stanic a redakcí. „Řídit“ v tomto případě znamená, že existují dva tři lidé, kteří tahají za nitky. On je konspirační teoretik! Jste konspirační teoretik?

Já tvrdím, že naše masová média jsou jako gleichschaltovaná (systém totalitární kontroly a koordinace vytvořený nacistickým Německem). Když si projdu kanály jako normální televizní divák od kanálu 1 do kanálu 99, tak tam stejně jako ve většině novin či rádií dostanu naservírováno jedno a to samé, a na konci dne, když to všechno přečtu a shlédnu a poslechnu, mám dojem, že je úplně jedno, na co se dívám, poslouchám nebo čtu, protože je to všechno jedno a to samé! To už nemá nic společného s rozdílnými názory, pluralismem a tak dále.  

To vidíme na příkladu – já nemám nejmenší tušení o Ukrajině. Nejsem žádný specialista na Rusko. To rozhodně ne! Ale když jsem viděl případ pádu toho letu MH 17, kdy trosky ještě ani nedopadly na zem, ale téměř všichni v rádiu, televizi, novinách, online, všechna přední média již informovala, že to byli ti zlí Rusové, proruské síly! My jsme ještě ani nevěděli, co se opravdu stalo, ale už byl protlačován názor! Toto je typický příklad pro to, kdy to na mě jako typického konzumenta zpravodajství dělá dojem, že je to gleichschaltované. A když vidím, co jsem já sám dříve dělal – já jsem byl aktivní část tohoto gleichschaltování, dezinformoval jsem, dělal jsem propagandu – tak rozumím tomu, proč je tomu tak. Jak bylo řečeno, já jsem na tom spolupracoval, a tak rozumím tomu, proč se na tom do dneška nic nezměnilo! Ale to by tak nemělo zůstat, to, že tu svoboda názoru a svoboda médií je jen simulována, protože tyto kvality ve skutečnosti vůbec nemáme. To bychom měli změnit!    

Vy jste psal 17 let pro FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). FAZ je mezi novinami Ferrari. Během přípravy na rozhovor jste mi řekl, že když člověk vstupuje do FAZ, tak je na žebříčku úplně nahoře.

Ano, to je mu sugerováno.

Ano, tam také člověku dobře platí, jezdí na skvělé pracovní cesty, je zván na různé události, a když někdo položí na stůl vizitku FAZ, tak všichni říkají „Whoaw“!

Člověk má auto s SPZtkou F-AZ a nějaké číslo. S těmito vozy je to tak, (…) že jste mohl například pít alkohol v takovém množství, jak jste chtěl. Všude vás odmávli se slovy: ten je z FAZ! Možná vás zastavili, ale to nevadí, nechali vás jet. Já jsem tomu na začátku také nevěřil! Ale to byl typický příklad pro to, jaká měl člověk privilegia, která si jinak nemohl koupit. To bylo až absurdní. A to se netýkalo jen SPZtek aut! 

Pro FAZ jste pracoval 17 let. Kdy jste si všiml, že tam možná něco děláte, co již s žurnalistikou nemá nic společného, že jste byl jakoby podplacený (koupený)?

Relativně rychle! Ale já jsem na tu práci byl odkázán. Já pocházím z prosté, chudé rodiny. Můj otec zemřel, když mi bylo pět let. Nemám žádné sourozence. Moje matka musela pracovat a starat se o obživu. To k tomu musím říci. Ne proto, abych se omlouval, ale proto, aby to člověk mohl náležitě vyhodnotit. Neměl jsem to jednoduché – dostat se do FAZ. V roce 1986 jsem začal pracovat pro FAZ a byl jsem relativně rychle odeslán na krizových a válečných území. 1987 hned do občanské války v Angole v Africe. Ovšem poprvé jsem pochopil, že to všechno není tak, jak by to mělo být, jak jsem si to já představoval, hned v roce 1988. Vy už jste to zmínil, těžké onemocnění, jedovatý plyn. 

Irák!

Přesně. Irácko-íránská válka trvala od 1980 do července 1988 a na začátku července 1988 jsem byl poslán do Bagdádu, odtud na jihoiráckou válečnou frontu. Tam jsem zaznamenal to, jak pod americkým dozorem s německým jedovatým plynem zplynovali Iráčané Íránce – já jsem byl jeden z velmi mála očitých svědků, jsem poslední přeživší Evropan, očitý svědek.        

Ještě jednou to zopakuji. Desítky let po konci druhé světové války zplynovali Iráčané Íránce pod americkým dohledem německým plynem, jenž byl oficiálně deklarován jako pesticid. Plyn přijel přímo z Německa! To jsem fotografoval. Mě samotného zasáhlo mnoho toho plynu. Dostal jsem potom rakovinu a byl celou věčnost nemocný. Ale když jsem se odtamtud vrátil zpět do Bagdádu, myslel jsem si, že se o tom svět musí dozvědět! Že to bude šokující! Protože i já jsem byl psychicky velmi těžce zasažen těmi hroznými scénami zplynovaných lidí, které jsem viděl. Myslel jsem si, že to bude obrovský příběh s celosvětovým dosahem, nicméně to první, co jsem v Bagdádu v hotelu viděl, a to nikdy nezapomenu, byli němečtí diplomaté, němečtí podnikatelé a zástupci firem spolu s Američany a Iráčany, kteří to zplynování slavili! To bylo to první, co mě šokovalo ještě více! Celá hotelová lobby byla plná Němců, Američanů a Iráčanů, které jsem již částečně přes německou ambasádu znal, ti to slavili! To, že Íránci na mnoha částech fronty jednoduše nemohli dále bojovat! Ti tu zplynovací akci slavili – slavili úspěšné zplynování!   

Podařilo se vám dostat vaše obrázky do novin?     

Tehdy nebyly ještě žádné mobilní telefony. Musel jsem počkat, než jsem se s tím filmem vrátil do Frankfurtu, takže to bylo celé o několik dní posunuté. Ke všemu jsem měl velmi podlomené zdraví, ale myslel jsem si, že alespoň nyní, když už jsem byl ve Frankfurtu, tak to bude obrovský příběh! Ale ve Frankfurtu na celé obrovské stránce FAZ směla být publikována pouze jedna malinká fotografie Íránce s plynovou maskou a pod tím stálo několik řádek, maličké zprávy, kde smělo být jen naznačováno, že někdo nějak tam něco nebezpečného použil, ale přesně to člověk neví!  

Chtěl jsem o tom následně psát velké zprávy. To, co jsem napsal, bylo všechno vyškrtáno – co poukazovalo na otravný plyn či hrozné věci. Já jsem se poté ptal (co se děje),  řekli mi, že se o tom dále psát nebude! (...) V prosinci roku 2013 jsem tehdejšímu vydaveteli (FAZ) ještě jednou po mnoha letech psal, proč jsem o těch událostech tehdy nesměl informovat. Když už jsem ty hrozné fotografie nesměl publikovat v FAZ, čemuž jsem nerozuměl, tak jsem je chtěl dát svým kolegům. Stern měl zájem. Kolegové ze Sternu se na to podívali a chtěli to eventuálně udělat. Tehdy mi ale odpovědný vydavatel z FAZ řekl, že pokud ty fotografie někomu dám, tak budu propuštěn!            

Nejen to. Musel jsem jít ke Spolkovému svazu chemického průmyslu ve Frankfurtu a ty fotografie tam odevzdat! Spolkový svaz chemického průmyslu – jeho členské společnosti posílaly komponenty pro ten otravný plyn Iráčanům. Já jsem jim ale odevzdal jenom kopie. Originály jsem si ponechal a dal jsem je nedávno Rusům a Íráncům k dispozici, jelikož si stejně jako dříve myslím, že je příšerné, že desítky let po konci druhé světové války jsme my, Němci, pomáhali zplynovat lidi! Já nechápu, jak to, že německý kancléř a německý prezident létají do Izraele, aby se tam omluvili, aby tam poklekli a řekli: „My jsme zplynovali židy.“ – to je pro mě jedna věc, úplně v pořádku. Já ovšem nechápu, proč tento spolkový kancléř a spolkový prezident ani jednou neletěli do Teheránu, aby tam poklekli, aby se tam omluvili! Jsou snad Íránci lidé druhé kategorie? Nemají žádnou cenu? Nemusí se člověk za to snad omlouvat?   

Já jsem nyní v kontaktu s íránskými lékaři, kteří již po desítky let ošetřují oběti toho tehdejšího německého jedovatého plynu – tehdejšího plynového útoku. Přes tyto íránské lékaře, nikoli přes německá média či jiná média, nýbrž přes tyto íránské lékaře vím, jak hrozné jsou ještě dnes následky tohoto činu pro desítky tisíc Íránců. My platíme odškodnění Izraelcům, ale nikoho ani nenapadne pomyslet na to, co se stalo Íráncům. A to je to, co především vytýkám německým žurnalistům.

Pane Ulfkotte, (...) ve Vaší knize jde hlavně o to říci, že naše povolání je zkorumpované a bigotní! (...) 

Ano. 

Já bych chtěl u války Iráku – Íránu ještě zůstat. Ve vaší knize se také krátce dotýkáte ochuzeného uranu. Následky munice z ochuzeného uranu jsou ještě otřesnější oproti tomu, co vykonal jedovatý plyn, jelikož ten, kdo s plynem přijde do styku, zemře strašnou smrtí či trpí celý život. Ovšem jakmile někdo přijde do styku s ochuzeným uranem, ten to předává dále na další a další generace! To znamená, že za čtyřicet let se ještě budou rodit znetvořené děti a bude vysoká dětská úmrtnost. Ten, kdo kdy byl v Basře, se bude ptát, co se tam děje!   

Jaký je obecně vztah německých žurnalistů co se exportu zbraní týče a následného přehlížení toho, co se s těmito zbraněmi děje? Jak já tomu rozumím, žurnalisté by měli být jistým svědomím nějaké země, ukazovat na věci, jež nejsou hezké a říkat: „Co tam děláme? My tam něco děláme, a to bychom dělat neměli!“ Kde je toto svědomí? 

To neexistuje!         

My (Němci) máme bronzovou medaili z exportu zbraní. A my vidíme, co se s těmi zbraněmi děje. Kde jsou ti žurnalisté? Tehdy v roce 1988 jedovatý plyn – to není žádný jedinečný případ. To se mezitím změnilo ve standard.   

Je to tak, rozhodně! Vezměte si mě jako velký příklad, když se podíváte do Frankfurter Allgemeine Zeitung na téma ochuzeného uranu. I já jsem na toto téma vytvářel kladné články o této munici. Byly to práce na zakázku, proto o tom můžu hovořit a můžu říci, že když jsem v FAZ psal, jak neškodná je munice s ochuzeným uranem, tak jsem já, Udo Ulfkotte, neměl o ochuzeném uranu ani ponětí! A tehdy ještě neexistoval internet, když jsem o tom psal, nemohl jsem to opsat odněkud z Wikipedie.   

To bylo v každém přídadě řízené zpravodajství na zakázku! Přišli k nám z tajné služby, přišli k nám z Bundes Nachrichten Dienst do redakce FAZ a přesně u takovýchto témat naše zpravodajství buď ovlivňovali, či přímo diktovali. Já jsem vytvořil mnoho článků, kde v pozadí stál člověk z německé rozvědky, ten přesně chtěl, aby tento článek vyšel ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ti nebyli jenom u mne, ti byli i u jiných německých médií, to vím. Jeden z příslušníků, Němec, měl pro mě nezapomenutélné kricí jméno – Thomson. Ten měl tohle jméno, jelikož se paralelně pořád objevoval u Američanů.                  

Toto zpravodajství bylo dopředu diktováno. Pokud se ještě jednou vrátíme k ochuzenému uranu – máme i z jiných médií vedoucí redaktory či vydavatele, kteří z mého subjektivního pohledu ve věci této nebezpečné munice dělali hrozné věci! (...) V Kosovu byla tato munice použita. Tam se také nacházelo mnoho německých vojáků, kteří tam byli nasazeni jako mírové jednotky. Poté, co se tito vojáci vrátili domů, stěžovali si na zdravotní problémy. Tehdejší (německý) ministr obrany Rudolf Scharping tedy ustanovil komisi, takzvaný Arbeitsstab Dr. Sommer, a Nikolas Busse z FAZ a Theo Sommer z Zeit došli ve vyšetřovací zprávě společně s 13 vojáky k závěru, že tato munice – ochuzený uran – je zcela neškodná! A psali o tom ve velkém stejně jako já v FAZ, například jeden nadpis v Zeit zněl Die Blamage der Alarmisten. (...)         

Theo Sommer dostal později vyznamenání Bundesverdienstkrez (vyznamenání za zásluhy) ve zlatě od ministra obrany Scharpinga poté, co publikoval v Zeitu tuhle hroznou, z mého pohledu vylhanou, zprávu. (...) Nikolas Busse z Frankfurter Allgemeine Zeitung se stal později korespondentem NATO a dnes je zástupce šéfa zahraniční politiky FAZ. Takže z mého pohledu, když někdo vytváří takové dezinformace a propagandu, tak je za to odměňován vyznamenáním Bundesverdienstkrez a kdo ví jakými posty. (...) A to je prasečí žurnalistika v Německu, to je z mého pohledu zkorumpované a odporné.       

(...) Abychom ještě zůstali u ochuzeného uranu, protože tady na něco narážíte, o co ve vaší knize v jádru věci jde – jste ještě žurnalista, nebo už jste lobbista? (...) Nemoc, která tímto ochuzeným uranem byla způsobena, vešla ve známost jako „Golf Syndrom“. Pokud se podíváme, tak je málo amerických vojáků, kteří v Iráku padli, protože kontaktů s nepřítelem nebylo tolik. Ale po deseti letech existovalo více než sto tisíc lidí, jež se staly těžkými invalidy, ti mají postižené děti, a oni budou mít své děti také postižené. (...)          

(...) Byl jsem podmazáván hodnotnými výhodami!