V tomto světě je často nebezpečné být nepřítelem Spojených států, řekl v roce 1968 Henry Kissinger, být však jejich přítel je smrtonosné. Jihovietnamci by toto hodnocení ocenili. Stejně je to dnes v Aleppu, kde pro lidská práva v jámě pekelné právě probíhá kruté vypořádání s USA podporovanými rebely. Ovšem zase se z této katastrofy odvozuje poučení, které je nesmyslné.
Podle The Washington Post je tato krvavá lázeň důsledkem pochybení USA, protože neintervenovaly do Syrské občanské války mnohem rozhodněji:
„Aleppo představuje rozpad morální a politické vůle Západu – a … kolaps vůdcovské role USA.“
„Když prezident Obama odmítl intervenovat proti ukrutnostem Asadova režimu, nebo dokonce i vynutit tu ‚červenou linii‘, kterou vyhlásil na použití chemických zbraní, tak vytvořil vakuum, které vyplnil Vladimir Putin s íránským Revolučními gardami.“
Průšvih ale nebyl v tom, že se držel stranou Syrské občanské války, ale v tom, že do ní vstoupil. Ta krvavá lázeň v Aleppu je zrozená z intervencionismu.
18. srpna 2011 prezident Obama řekl: „Nastal čas, aby prezident Asad pro dobro Syrského lidu odstoupil.“ Západní vůdci se k Obamovi přidali: „Asad musí jít!“
Asad však odmítl jít a rozdrtil povstání Arabského jara stejného druhu, jaké v Káhiře svrhlo Hosniho Mubaraka.
Když začaly USA financovat a cvičit rebely, aby jej svrhli, tak Asad vytáhl svá vojska a začal shánět spojence – Hezbollah, Írán a Rusko.
Bylo to s jejich nepostradatelnou podporou, že si v rozhodující bitvě této války vydobyl zpět Aleppo. A Amerika teď ztratila věrohodnost v celém arabském a muslimském světě.
A jak k tomu debaklu došlo?
Zaprvé to bylo volání po svržení Bašara Asada, který na nás ani neútočil ani nám nehrozil, takže jsme nejednali v našem národním zájmu, nýbrž podle své demokratizační ideologie. Asad je diktátor. Diktátoři jsou špatní. A tak musí Asad jít.
Neměli jsme ale ni ponětí, kdo by ho měl nahradit.
Brzy začalo být jasné, že ten nejstrašnější Asadův nepřítel a pravděpodobný nástupce bude buď Fronta al-Nusra, tj. syrská větev al-Kaidy, nebo ISIS, tehdy provádějící příšerné popravy ve svém základním táboře v Raqqě.
Americkou politikou se stalo podporovat ty „dobré“ rebely v Aleppu, bombardovat ty „zlé“ rebely v Raqqě a žádat odchod Asada. Tedy absurdní politika.
Ani Amerického lidu se nikdo na nic neptal.
Po desetiletí válek v Iráku a v Afghánistánu, Američané neviděli žádný životně důležitý zájem Ameriky ohrožený tím, kdo vládne v Damašku, a zrovna tak tam nebyli žádní teroristé z ISIS nebo z al-Kaidy.
A pak přišla Obamova „červená linie“ varování: Budou-li v Syrské občanské válce použity chemické zbraně, tak USA přistoupí k vojenské akci.
Co bylo pro toto ultimátum příznačné, bylo to, že Kongres nikdy prezidentovi nedal pravomoc přistoupit proti Sýrii k vojenským akcím, a ani Americký lid nechtěl do Syrské občanské války vstupovat.
Když pak Asad chemických zbraní údajně použil a Obama hrozil nálety, tak se národ jednotně postavil a žádal od Kongresu, aby nás do této války nezatahoval. Ministr zahraničí John Kerry byl dohnán k tomu, že nás ujistil, že jakýkoliv Americký nálet by byl „neuvěřitelně malý.“
V roce 2015, kdy to vypadalo, že by se Asadova armáda mohla zhroutit, do toho směle se svým letectvem vstoupil Vladimir Putin spolu s Hezbollahem a Íránem. A proč? Protože ti všichni měli životně důležitý zájem na udržení Asadova režimu.
Bašar Asad je ruský spojenec a poskytuje Putinovi jeho jedinou námořní základnu ve Středozemí. Asadův režim je zdrojem zásobování a zbraní pro Hezbollah, aby odstrašili Izrael a v případě nutnosti s ním bojovali.
Pro Írán je Asad spojenec proti Saúdské Arábii a proti sunnitskému obrození a je kriticky důležitým článkem Šíitského půlměsíce, který se táhne od Teheránu přes Bagdád do Damašku a Bejrútu.
Ti všichni mají v této občanské válce daleko větší vlastní sázky, než máme my, a budou do ní ochotni investovat více času, krve a peněz. A tak prozatím vítězili.
A poučení z katastrofy v Aleppu pro Trumpa?
Ať tě ani nenapadne vstupovat do nové středovýchodní války – pokud to Kongres neautorizuje, Americký lid za tím jednotně nestojí, nejsou jasně poškozovány životně důležité zájmy USA a když nevíme, jak ta válka skončí, a kdy se budeme moci vrátit domů.
Neboť války mají ve zvyku zničit prezidenty.
Korea zničila Trumana. Vietnam zničil Lyndona Johnsona. Irák v roce 2006 zničil Republikánskou převahu v Kongresu a vydal nás v roce 2008 vládě Obamy.
A Íránská válka, o které si teď povídají v mozkových trustech a v názorových článcích, by zničila prezidentování Trumpovi.
Než by měl Donald Trump s takovou válkou začít, tak by mohl zavolat Bobu Gatesovi, jak to myslel, když v únoru 2011 ve West Pointu kadetům říkal:
„Jakýkoliv budoucí ministr obrany, který by prezidentovi poradil, aby zase do Asie nebo na Střední východ nebo do Afriky poslal velkou pozemní armádu, by si měl nechat ‚vyšetřit hlavu,‘ jak to svého času decentně formuloval generál MacArthur.“
Zdroj: zerohedge.com