Svět promlouvá skrze volební urny. Od britského „Ano“ hlasujícího pro BREXIT – tj. odchod Velké Británie z Evropské unie – až po zvolení proti-globalizačního Donalda Trumpa za prezidenta Spojených států se planeta vyslovuje proti homogenizaci světa v jediný superstát s pomíchanými a vzájemně se překrývajícími dosahy různých vlád, kulturních identit, náboženství a politik. Americké volby nebyly ani tak volbami jako referendem o globalizaci se všemi jejími zhoubnými projevy: s volným obchodem, otevřenými hranicemi a se vzdáním se národní suverenity ve prospěch amorfních mezinárodních organizací.


Na všech kontinentech roste lidová podpora pro „odchod“ z těch mezinárodních intrikánských spolčení počínaje Evropskou unií a Mezinárodním trestním tribunálem přes Severoatlantickou smluvní organizaci (NATO) až dokonce po Spojené národy.

Letos v srpnu filipínský prezident Rodrigo Duterte pohrozil stažením své země z OSN, což je první takováto hrozba členského státu OSN od úspěšného stažení Indonésie z OSN jejím prezidentem Sukarnem v roce 1965.

Zastánci ekonomické a politické globalizace utrpěli těžký úder nejen zvolením Trumpa ve Spojených státech a úspěšným odhlasováním BREXITU ve Velké Británii, ale i rozhodnutím Jižní Afriky a dalších afrických zemí o stažení z Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu (ICC). Tento mezinárodní tribunál byl pod těžkým vlivem globálního spekulativního fondu patřícího zmiji mezinárodních financí Georgi Sorosovi a Afričané na něj čím dál více pohlíželi jako na „Tribunál mezinárodního bílého řádu“ hlavně se svými trestními stíháními zaměřujícími se na africké vůdce jako že válečné zločince. Letos v říjnu se Jižní Afrika přidala k Burundi a ke Gambii s oznámením že z ICC odchází. Ironický trapas je v tom, že hlavní prokurátor ICC Fatou Bansouda je zrovna z Gambie.

Jižní Afrika byla v roce 2015 odsuzována obvyklou sbírkou Sorosem financovaných neziskovek včetně Human Rights Watch a Amnesty International za to, že neuvěznila súdánského prezidenta Omara al-Bashira předtím obviněného ICC, když byl na oficiální návštěvě Jižní Afriky. Jižní Afrika odmítla vměšování ICC do jejích vnitřních záležitostí a znechucení s tímto soudem kulminovalo v nedávném rozhodnutí z tohoto tribunálu odejít.

O měsíc později oznámilo Rusko, že se také stahuje z podpisu Římské smlouvy 2000, která ICC zakládá. Po listopadovém Asijsko-pacifickém ekonomickém summitu v peruánské Limě i filipínský prezident Duterte oznámil, že jeho země se přidá k Rusku, Jižní Africe a k dalším zemím opouštějícím ICC. Duterte řekl: „Jsou zbyteční – ti Mezinárodní trestní soudci. Rusko odešlo. Asi se přidám. Proč? Jenom ty malé, jako jsme my, deptají.“ I další africké země uvažují o stornování ICC. Patří k nim Uganda, Keňa a Namibie. V roce 2015 navštívil Namibijský prezident Hage Geingob bývalého tanzanského prezidenta Jakaya Kikwet, aby se přidal k Namibii a z ICC odešel. Na summitu Africké unie v Jižní Africe Geingob řekl: „Někteří lidé říkají, že to my jsme ti, kdo ICC vytvořili. Avšak když člověk vytvoří něco, co je sice užitečné, ale později se to zvrhne na nějakou ohavnost, tak má právo jít od toho, když to přestalo sloužit zamýšlenému účelu.“

Vítězství BREXITU a to Trumpovo osmělilo voličstvo v mnoha dalších zemích, aby odmítlo ty spiklenecké spolky rdousící práva národní suverenity. 4. prosinec 2016 představuje bod zlomu v odmítání globalistické agendy. Je to datum, kdy se zopakují rakouské prezidentské volby z 24. dubna 2016, v nichž byl kandidát rakouské strany Svobodných stavících se proti EU Norbert Hofer těsně poražen EU zastáncem Alexandrem van der Bellenem ze strany Zelených. Ukázalo se, že 77 900 hlasů chybějících osob bylo špatně spočítaných, což tedy znamená typicky Sorosem zmanipulované volby. Rakouský ústavní soud tedy nařídil volby nové. Výsledek voleb ze 4. prosince se podle průzkumů předpokládá silně ve prospěch Hofera, jelikož Rakousko bylo zachváceno vzepětím nevůle k EU, které otřásá celou Evropou. 4. prosince je rovněž datum italského referenda o změně ústavy.

Italský ministerský předseda Matteo Renzi na toto referendum vsadil svou politickou budoucnost a kdyby to prošlo, tak to omezí pravomoci horní komory italského parlamentu, Senátu, a drasticky to oseká pravomoci italských regionů. Renzi čerpá podporu pro svoje referendum od obvyklé sbírky těch, kdo nepředstavují běžné lidi – od členů elitní smetánky jako herci, zpěváci, slavní kuchaři, profesionální atleti, filmoví režiséři a další rozvratné pijavice na těle společnosti. Stejně jako při kampani v Černé hoře, aby vstoupila do NATO, také podporované Sorosem a CIA financovanými propagandisty, jsme i tam viděli černohorské herce, žurnalisty a profesionální atlety zjevující se v televizních pořadech a naléhající na členství země v NATO, ač spousta průzkumů ukazovala, že většina se k této vojenské alianci přidat nechce.

Přívrženec EU a globální integrace Renzi řekl, že když referendum nevyjde, tak rezignuje. Ale podle průzkumů se daleko více očekává, že to nevyjde a voliči odhlasují „Ne“. 4. prosinec možná vstoupí do historie po boku 24. června 2016 respektive 8. listopadu 2016 – kdy došlo k BREXITU a k Trumpovu zvolení – a to zapsáno červenými písmeny jako dny, kdy voliči odmítli globalizaci. Renzi se brzy přidá k dalším zdiskreditovaným globalistům včetně bývalých britských premiérů Tony Blaira a Davida Camerona, bývalého belgického ministerského předsedy Guy Verhofstadta, francouzského prezidenta Francois Hollanda a německé kancléřky Angely Merkel zapsaných jako poznámky pod čarou zkrachovalé historie mezinárodní integrace.

Dalším důležitým datem GLEXITU byl 13. listopad. Ještě když byl globalistický svět otřesen zvolením Trumpa 8. listopadu, přišla zpráva, že v bulharských prezidentských volbách byl zvolen pro-ruský, bývalý pilot MIGu a politický novic Rumen Raděv. Tato volba vedla k rezignaci bulharské pro-EU orientované vlády. Ve stejný den i voliči v Moldávii zvolili Igora Dodona, který odmítl obchodní dohodu mezi EU a Moldávií, že se radši přidá k Eurasijské ekonomické unii upřednostňované Ruskem. Tyto dvoje volby v zemích, kde Soros zamořil spoustu médií a politických infrastruktur nohsledy EU a NATO ve svých službách, byly historické a je dalším projevem toho, že svět globalizaci odmítá.

Navíc k EU, NATO a ICC i další regionální globalisticky orientované organizace se potácí na pokraji trvalého rozpadu. Jihoasijská asociace pro regionální spolupráci (SAARC) se rozštěpila podél zlomové linie pro-indické a pro-pákistánské. Poslední summit SAARC v Pákistánu byl zrušen, když se ho Indie odmítla zúčastnit. K Indii se brzy přidali spojenci Bangladéš, Bhútán a Afghánistán. Vypadá to, že tato organizace je trvale rozštěpená s tím, že členové SAARC jako Maledivy, Srí Lanka a Nepál se staví proti Indii a obecně se druží s Pákistánem. Další krachující mezinárodní organizace Arabská liga je vazalem peněž Saúdů a despotů ze Zálivu, a ta ukázala svou zbytečnost už v roce 2011, kdy suspendovala členství Sýrie a Libye, když se ty musely potýkat s NATO podporovanými džihádistickými revolucemi. Tato Liga také udělila členství jemenské exilové vládě saúdských loutek.