Podle Davida Ickeho je „normálnost“ či „normalita“ lež jako věž. Jeho záměrem je postavit lidi před informaci a vysvětlit světové události, realitu a život takovým způsobem, který neuslyší v mainstreamu. Jedinečný britský myslitel a spisovatel, se kterým vám nyní přinášíme rozhovor, zavítá zanedlouho do Prahy v rámci dlouho očekávaného World Wide Wake Up Tour.


Co je účelem, cílem vaší existence?

Cílem mé práce je výzkum a předání informace, kterou lidé běžně nenaleznou. Mediální mainstream dokládá a pokrývá nicotnou část toho, co se ve světě děje. Tato část, o které víme, je považována ve světě za „normální“. A normální je to, co běžně zažíváme. Je to pouze to, s čím se lidé běžně setkávají. Pokud žijete v pustině, není úplně běžné vidět auta projíždějící v blízkosti. Pokud žijete v městské ulici, je naprosto normální setkávat se za bílého dne s okolo projíždějícími auty. Tudíž lidé z rušného města, kteří náhle nevidí žádný provoz na ulici, se vyděsí, že to není normální. Za normální je považováno to, co lidé prožívají každý den v rámci života ve světě, světových událostí. Informace běžně přijímané během jejich života.

Ten, kdo kontroluje informace, jež se dostanou mezi lidi, ten ovlivňuje toto vnímání reality. Diktuje, co mají lidé považovat za normální. Pokud si vezmeme proces života – od narození jsme se svými rodiči, kteří mají svoji představu toho, co je normální, jelikož během svých životů byli jistým způsobem „naprogramováni“. A své naprogramování na vás začínají předávat v raném věku. Poté chodíte do školy a setkáváte se s autoritami v dětském věku znovu a znovu. Autorita, zvaná učitel, diktuje jakožto zástupce státu většinu vaší aktivity během života – kdy máte být tam i tam, kdy můžete jít domů, kdy jíst, kdy mluvit. Vykládá vám tyto věci, se kterými stát souhlasí jako s normálními. 

To, co je normální v rámci reality. To, co je normální ve světovém měřítku. To, co je normální v rámci života, lidského pohledu na věci, chování. Toto programování státní verze normality prochází skrze vás roky. Časem se dostanete do let svého dospívání, přes vyšší vzdělání se stanete částí světa dospělých. Máte již jistou představu o normálním světě. Avšak to neznamená, že je tomu skutečně tak. Pokud považujete za normální představu současně s ostatními lidmi, kteří prošli tím samým procesem, jakým i vy – s těmi, kteří jsou nazýváni vědci, doktory, řediteli, politiky, žurnalisty, analytiky atd., tato normalita se stává základem vnímání světové reality.

A přesto, tak jak vám ukážu během pražské události, „normálnost“ či „normalita“ není nic jiného než lež jako věž. Důvodem mé práce je odhalení toho, co je považováno za normální lidmi napříč různými tématy včetně podstaty života jako takového. Že nejde o nic víc než stažení informace sloužící k implantaci přesvědčení o normalitě, která zapadá do obrazu státní kontroly a diktátu. Můj život se tudíž skládá ze dvou věcí – výzkumu informací k odhalení normality a předání těchto informací tak, aby lidé uviděli, že jsou zde i jiné cesty a pohledy „za oponou“ ve všech formách, kterým jsou lidé vystaveni věřit a ve které věří jakožto v reálné.

Mohl byste více specifikovat váš záměr? Jakým způsobem jej realizujete? Jakým způsobem se jej snažíte docílit?

Odpověď na toto je celkem v souladu s první odpovědí. Především mluvím otevřeně při každé příležitosti a beru na sebe plně veškerá odmítnutí a posměšky, které obvykle přicházejí pro kohokoliv, kdo zpochybňuje nastavenou „normalitu“. Lidé totiž přirozeně přijímají tvrdošíjně verzi normality a odrážejí všechny pochyby. To jest skrze vysmívání, zavrhování a často i hněv. Pokud jdete do toho, do čeho já, musíte mít „tlačítko zpět“ a hroší kůži. Takovou, že na sebe můžete vzít následky zpochybňování normality. Za těch 26 let na této cestě jsem se v tomto postupně stal úspěšným, od těch počátků, kdy prakticky nikdo nechtěl slyšet a vidět. Nyní mluvím s tisíci a tisíci po celém světě. Toto byl způsob, jakým jsem postupoval.

Mým záměrem je jednoduše postavit lidi před informaci a vysvětlit světové události, realitu a život takovým způsobem, který neuslyší v mainstreamu. Důvodem je to, že více a více lidí následuje moji práci, protože to, co jsem vykládal v letech devadesátých, všechny tyto věci se nyní objevují kupříkladu v televizních zprávách, v rámci změn ve společnosti a zákonech. Také se potvrzuje, že vědci, zejména ti špičkoví, si začínají uvědomovat podstatu reality. Takže to je ve zkratce, čím se zabývám. Předkládám informace ven a lidé si z toho vezmou, co můžou. Jelikož jak jsem naznačil, věci ve světě jsou v pohybu, snažím se o stále pozitivnější výsledky.

Pokud mluvíme o životě, jak si jej představujete? Co považujete za smysl života?

To je jiná věc. Část této normality je to, že představujeme naše tělesné schránky, naše jména, naši rasu, kulturu, víru, jsme jistá příjmová skupina, jsme vše, čím jsme se rozhodli sami sebe označit. Avšak já vycházím z toho, že to zdaleka není to, co skutečně jsme. To je jen to, co zažíváme. To, co jsme, je naše sebeuvědomění, stav uvědomění. Část nekonečného uvědomění někteří z nás nazývají Bohem. Já to nenazývám nekonečným uvědoměním. Otázkou je, jak moc tohoto nekonečného uvědomění přijímáme. Pokud sledujeme svět, ve kterém nyní žijeme, naprostá většina lidí díky naprogramované normalitě vnímá život a sebe sama prakticky výhradně svými pěti smysly. Což představuje jen malou, úzkou část vědomí, které, chcete-li, můžeme říkat vědomá mysl. Celý program konspirace založené na kontrole člověka, jeho pozornosti v rámci pěti smyslů a jeho vytěsnění rozšířeného uvědomění. Takovým způsobem jsou lidé „odpojováni“ od úrovně, která je schopna vnímat svět z úplně jiné perspektivy a úhlu pohledu. 

Pokud si vezmeme to, co říkají mainstreamoví vědci o hmotě v tomto vesmíru, člověk vnímá pouze zanedbatelnou část. Dle mainstreamové vědy je elektromagnetické spektrum přibližně 0,005 % toho, co existuje ve vesmíru. Někteří tvrdí, že jde o 0,5 %, ale i to je celkem nicotné. Viditelné světlo, jež je ve frekvenčním pásmu, které jsme schopni vidět či přetavit do vizuální reality, představuje část asi 0,005 %. Jinými slovy, člověk je prakticky slepý téměř ke všemu, co dle vědců existuje ve vesmíru. A přesto na základě tohoto úsměvného kousku vizuálního uvědomění si lidé myslí, že vědí, co je normální, že vědí vše o životě a realitě.