Před deseti dny, když jsme předpovídali, jaké může být a pravděpodobně bude srpnové oznámení Evropské centrální banky ECB, napsali jsme, že je téměř jisté, že budou následovat kroky Maria Montiho, které na své průkopnické cestě učinil 29. června. K připomenutí: „Tím podstatným je tu to, že Draghi s nejvyšší pravděpodobností přetáhl Maria Montiho (a jeho přívažek Mariana Rajoye) a promluvil už před tím, než si to vyjasnil s Bubou Weidmanem. Draghi si myslí, že stejně jako Monti s Merkelkou mohli na summitu 29. července blafovat Bundesbanku, aby se podvolila, a Německo, aby souhlasilo s monetizací, zvláště pokud by se trhy dostatečně zvedly, pokud tedy nic mimo ECB příští týden trh nepotopí, tak může takhle blafovat i on.
Problém spočívá v tom, jak jsme už trpělivě vysvětlovali, že Monti k tomu neměl absolutně žádné svolení od Merkelové, jak bylo po summitu 29. června vidět na výnosech ze španělských dluhopisů.“ Bylo to dost jasné, když vzrostl trh po 29. červnu rozjásaný optimismem, že Německo, které by se nikdy veřejně neukázalo, že se nechalo vydírat, potichu s Montim a Rajoyem souhlasí. Ta euforie se rychle zvrtla v zoufalství, když se brzy ukázalo, že Monti blafoval a nic si předem s Merkelkou a Bubou nevyjasnil. Rychle uplynul jeden měsíc a to, co jsme čekali, že se stane, to přesně nastalo.
Během celonočního evropského summitu v červnu dal italský ministerský předseda Mario Monti německé kancléřce Angele Merkel neočekávaně ultimátum: Zablokujeme všechny dohody, dokud ona neodsouhlasí přijetí aktivních opatření proti nárůstu nákladů na italské a španělské půjčky.
Paní Merkelová, která během posledních dvou let měla v ruce většinu euro-karet, není zvyklá, aby ji někdo tlačil do defenzivy.
„Tohle nepomůže, Mario,“ varovala podle přítomných lidí paní Merkelová. Evropští vůdci byli zrovna shromážděni před přestávkou na večeři v pátém patře prosklené krabicové budovy ústředí Evropské unie v Bruselu.
„Vím,“ odpověděl italský premiér.
Devítihodinová konfrontace mezi Itálií a Německem té noci vedla ke kompromisu, kterým však nebyla ta mohutná akce, kterou pan Monti chtěl. Pomohlo to ale vydláždit cestu k možné intervenci Evropské centrální banky ke stabilizaci potácejících se trhů s dluhopisy Itálie a Španělska – což je vysoce rizikový krok, který by mohl být i poslední šancí pro Evropu, aby zachránila euro.
Ten italsko-německý konflikt rovněž ale odhalil i tu hlubokou filosofickou trhlinu v srdci eurozóny: Jsou ty bolestivé reformy a zbídačující „úspory“ v zemích jako Itálie a Španělsko dostatečné k obnovení důvěry ve společnou měnu, jak na tom trvá Německo? Nebo potřebují evropskou kolektivní finanční podporu během nápravy svých ekonomik, jak argumentuje pan Monti?
A v tom leží ten zakopaný pes: Německo, které údajně v Eurozóně po desítky let tahalo za ten delší konec a i teď má tu nejlepší ekonomiku (ač rychle se zhoršující, což, jak jsme už před tím vysvětlovali, je důvodem, proč každý uplynulý den kolabují na periferii dluhové záruky), si ze všech evropských národů vede nejlépe. A když je to s ním takhle, je pro něj relativně snadné kázat fiskální odpovědnost, reformy a zbídačování: konec konců ono samo se tomu, co káže, podrobit nemusí.
Na druhou stranu periferie si uvědomuje, že nemá na to, aby se vrhla do podstupování bolestivých křečí fiskální reformy: do té doby, než komukoliv uplyne funkční období, bude voličstvo tak rozzuřené, že politici u moci budou na dlouho smeteni, nahrazeni socialisty a dalšími odpůrci zbídačování, kteří zruší všechno, co se udělalo (viz Francie). Jejich motivace, jak plyne z teorie her, je tudíž nesmírně odlišná: opatření, která ač jen krátkodobě za každou cenu zacpou díry vyražením klínu klínem, přičemž budou kázat, že na prahu se objeví Deus Ex Machina a vyřeší všechny problémy. K něčemu takovému přirozeně nedojde, ale když přijde na mechanismus, který poskytne krátkodobě překlenutí, tak je to přesně ten, k jehož schválení nemá Německo vůbec chuť: tím je intervence ECB a s ní spojená hrozba pádivé inflace.
Konec konců si vzpomeňte, že jsou to jen 4 měsíce, kdy Evropa zažila rekordně vysokou cenu ropy Brent v eurech. Všechno, co bude zapotřebí k celokontinentálnímu vzedmutí inflace, bude další LTRO či nějaká jiná intervence ECB.
Německo to ví, a velice dobře ví, že z hlediska periferie dává tahle forma Apres Moi, Le Deluge perfektní smysl, ač to pro 80 milionů Němců znamená zničení toho jejich poklidného, útulného životního stylu. Rovněž ví, že opatření vyrážející klín klínem nedosáhnou ničeho, nevyřeší Evropě fiskální problémy, a že všechny ty jen dočasné kroky jsou k ničemu.
Co také ví, je to, že periferii je nejlépe poskytnou dojem, že „zvítězila“, pokud to bude znamenat odklad příchodu toho nevyhnutelného dne rozpuštění eurozóny, ač to znamená ztrátu tváře před soudem veřejného mínění, pokud ta ale bude trvat jen týden či dva.
Protože nebudeme unavovat povídáním, tak pro Německo to má prozatím do okamžiku toho nevyhnutelného rozpuštění jedinou světlou stránku, dojde k potopení Bundesbankou financovaných závazků TARGET2 tempem 1-2 miliardy € denně, které bude vyvíjet tlak na euro a postará se o to, aby evropská měna za každou cenu každodenně slábla: konec konců podpora jejich soukromého, exportem taženého sektoru je tím jediným, co Německo dostane za financování nesplatitelného deficitu na běžném účtu Evropy ze svých veřejných peněz. I když to znamená, že budou měsíc za měsícem vypadat jako ti, co se nechali oblafnout evropskými somráky, kteří jsou teď neustále těmi, podle nichž to jde.
Ani Montimu ani Draghimu nedochází, že i ve hře o Vzájemně zaručené zničení je na konec tím, kdo má to zlato a nejlepší vyhlídky na přežití ve Dni T+1 ten, kdo objednává muziku.
Jistě to stačí:
Minulý týden president ECB Mario Draghi zklamal naděje trhů, že banka bude okamžitě přímo zasahovat. Řekl ale, že ECB by brzy „mohla“ vykupovat dluhopisy krizí postižených zemí, které splní určité podmínky stanovené evropským vedením.
„Kdybych byl Draghi, cítil bych se pod morální i politickou ochranou k provádění smělých kroků v tom správném okamžiku,“ a to díky závěrům ze summitu 28. června, řekl pan Monti v interview brzy po summitu. V rozhovoru v pondělí pan Monti popsal komentáře pana Draghiho minulý týden jako „odvážný krok“, který začíná definovat „operační podmínky“ ze summitu z konce června.
Pan Monti nekomentoval podmínky pro pana Draghiho pro pomoc ECB – že Itálie a Španělsko nejdříve na trh dluhopisů nasadí podporu od evropských záchranných fondů a podepíší seznam slibů ekonomické politiky. Takovýto krok by mohl být pro Řím a Madrid politicky riskantní, jelikož by pravděpodobně byl vnímán jako ekvivalent ztráty národní suverenity.
Montiho hodnocení této situace je přesně takové, o jakém jsme mluvili už v květnu 2010 u prvního řeckého vykoupení z dluhů: brzy si každý uvědomí, že Německo sice mohou tlačit až k okamžiku zlomu, ne však ani o kousek dál.
„To, oč žádáme, je, aby evropské orgány stvrdily dobré chování Itálie tím, že se to promítne do intervencí za udržení šíření těchto problémů v rozumných mezích. Často jsem Merkelové říkal, že když k tomu nedojde, tak riskuje, že se ocitne před situací, kdy italský parlament zavrhne evropskou monetární stabilitu a euro a nebude k Německu přátelský,“ řekl.
A jak jsme celý týden ukazovali, ten bod zlomu se může blížit rychleji, než kdokoliv očekával:
Paní Merkelová odmítla prostřednictvím svého mluvčího tento článek komentovat. Ovšem vedoucí němečtí činitelé připouští, že pan Monti má pravdu. Investoři prchají od italského a španělského dluhu, ač Řím i Madrid svou ekonomikou cloumají. To znamená, že Evropa potřebuje udělat více, aby svým dvěma velkým Jižním členům pomohla. Ale ta opatrnická kancléřka má strach, že masivní intervence na trhu dluhopisů v Německu vyvolají vlnu odporu – a stejně nemusí zabrat, jak říkají lidé obeznámení s jejím myšlením.
To názorové vyhranění se zhoršilo i přesto, že se do toho vložil Obama:
I přes to, jak záchranné fondy vládci prezentovali, nechtěl pan Monti, aby Řím a Madrid utrpěly stigma tím, že formálně požádají o pomoc nebo podepíší seznam politických požadavků sepsaný Bruselem, ze strachu, že by to doma podvrátilo veřejnou pozici jak jeho samotného, tak jeho spojence španělského premiéra Rajoye.
Podle toho, co lidé říkají, US president Barack Obama při pozdních nočních diskusích s klíčovými evropskými vůdci v Mexiku podpořil plán pana Montiho. Ale paní Merkelová tenhle nápad zavrhla. Během posledních dvou let ospravedlňovala pomoc dalším národům v euru německým skeptickým voličům sliby, že za to přijdou tuhé reformy s mezinárodním dohledem. Teď ale Itálie chtěla od Německa peníze, aniž by u toho byly jakékoliv nitky, za které by šlo tahat.
Panu Obamovi se nepovedlo vůdce eurozóny přemluvit k souhlasu.
Pan Monti se nevzdal.
A v tom je, jak jsme celý víkend ukazovali, nejslabší článek plánu ECB: dal by Španělsku a Itálii mandát hodit dříve nebo později ručník do ringu a žádat vykoupení. Protože ale centrální plánovači zkouší budoucí události, které jim jejich plány znehodnotí, pominout jako nevýznamné a místo toho je pouze překřičet hlasitějšími proslovy a ještě hlasitějšími sliby, je jejich počínání odsouzeno k nezdaru.
Tudíž ty události z noci na 29. června jsou přesně tím, proč nejen ECB, ale celý ten Evropský experiment selže:
Večer před onou schůzkou pan Monti tedy rozběhl plán k únosu tohoto summitu. Pokud paní Merkelová nepřijme jeho návrhy na intervence do dluhopisových trhů Evropským záchranným fondem, bude pan Monti vetovat pak růstu – čímž paní Merkelové vyvolá problémy v jejím parlamentu.
Itálie před tím za pak růstu lobovala, takže hrozba vetem pana Montiho – oznámená těsně před tím, než měli evropští vůdci zasednou k večeři, bouchla jak bomba.
„My ale tyhle výsledky potřebujeme už teď večer,“ řekla o paktu růstu dánská ministerská předsedkyně Helle Thorning-Shmidt. „Tohle je tedy černá chvilka,“ řekl president Evropské komise José Manuel Barroso.
Summit byl ve slepé uličce. Francouzský president François Hollande to při schůzce za zavřenými dveřmi sdělil novinářům s dodatkem, že sympatizuje s postojem pana Montiho.
Blokáda pana Montiho trvala až do 4 h ráno, kdy se vůdci nakonec dohodli na textu, který jejich pomocníci narychlo spíchli. Ten sliboval, že evropské záchranné fondy budou použity „pružným a efektivním způsobem“ ke stabilizaci trhů s dluhopisy u zranitelných členů eura.
Nešlo to až tak daleko, jak pan Monti původně chtěl: Itálie a Španělskou pořád ještě musí o nějakou pomoc požádat a podepsat politické memorandum. Ale zapracováním potřeby stabilizace trhů dluhopisů do deklarace přesvědčila Itálie Německo, aby uznalo italské reformní úsilí a podstrčila svůj příkladný přístup boje s krizí do záře reflektorů.
Napsali jsme výše to klíčové slovo „únos“ tlustě. To slovo předvádí tu totální směšnost a vyloženou ironii toho, co je teď asi největším existujícím oxymóronem: Evropské unie. Protože unii nelze unést. Člověk nemůže nutit, blafovat či jinak zastrašovat s linií svolné partnery, kteří upřímně věří, že ze souhlasu jim poplynou výhody. Tohle teď prostě nefunguje: a to určitě nefungovalo ani prve…
Trhy nezůstaly obalamucené moc dlouho. Zápůjční náklady Itálie vzrostly koncem července až do výše 6,6%, což je novým projevem toho, že požadavky investorů do Italského dluhu naráží na mizerná očekávání. Skeptičtí investoři vědí, že záchranné fondy eurozóny nejdou dost velké, aby samy o sobě podržely ohromný trh s italskými dluhopisy.
… A nebude to tentokrát fungovat. Jenom to naplní Montiho odporně jasnozřivá slova, což Evropu nakonec vymaní ze sevření experimentem, který vyvolává nenávist všude, jak v jádru, tak na periferii:
„Vůbec nepochybuji, že tu noc před rozpadem eura ECB udělá cokoliv, co je nezbytné, aby jej zachránila,“ říká pan Monti. „Otázkou ale je: Je zapotřebí, abychom se do té noci před tím dostali?“
Odchovanci Goldmana Mario Draghi a Mario Monti to určitě cítí tak, že odpovědí je, že to zapotřebí není. Konec konců existují bonusy pro partnery Goldmana, které se proplácí, jen když je do budoucnosti vidět. Co se týče Německa, odpovědí bylo, je a bude odevšad znějící ano, jak už jsme vysvětlili. Jediný problém ale spočívá v tom, že jak už ukázal Hank Paulson, že až ten čas ke skutečnému nasazení a provádění akci ECB přijde, aby činila „cokoliv je nezbytné“, tak se to ukáže být naprosto nepodstatné a marné.
A to bude rovněž okamžikem záchrany Evropy povstáním z popela: protože po několika letech akutního utrpení bude celý kontinent plný „Islanďanů“ ochotných ke znovuzrození, i když Amerika bude nadále strkat hlavu ještě hlouběji do písku popírání.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
]]>
