V moskevském kině Pionýr odpovídal Jiří Menzel před zahájením retrospektivy svých filmů na otázky žurnalistů. Hodně vtipkoval: „Jaké vzpomínky vyvolává název Pionýr? No, ne příliš dobré, vždyť jsem byl skautem, ale přišel den, kdy řekli, že nyní jsme pionýři. A tak jsem se stal pionýrem…" „Zdali seberu odvahu na nový kinoprojekt? Mám jeden problém. Všechny filmy jsem dělal, když to ode mne někdo chtěl. Nyní mě postrkuje pouze manželka a doporučuje mi projekt, kterému nepříliš důvěřuji. Vztah k moderní české kinematografii?
Skoro ji nesleduji. Mám rád Hřebejka a Svěráka, ale ne všechny jejich filmy. Jsem líný, radši si doma počtu, než abych šel do kina. Zdali mne zajímá ruská kinematografie? Neptejte se mě na filmy, sleduji staré filmy, nové neznám. V mém věku na to už mám právo," zavtipkoval Menzel.
Program Jiřího Menzela v Moskvě a v Petrohradě je velmi nabytý. Účast na filmové retrospektivě, setkání s diváky, prezentace ruského překladu knihy esejí Tak nevím, přednášky v akademii kinematografie a divadelního umění Nikity Michalkova, zahájení výstavy Rozmarné léto Jiřího Menzela. O tom, co mistra přivedlo do Ruska, jaký má vztah k Rusům a k ruské politice vypověděl Jiří Menzel v rozhovoru pro Sputnik.
Jiří Menzel: Dostal jsem pozvání z Moskvy, nicméně jsem si před cestou nezadával žádný konkrétní cíl cesty. Jsem upřímně rád, že jsem se zde setkal s velkým zájmem o mé filmy, jsem rád, že jsem dostal možnost uvidět na vlastní oči, jak se Rusko změnilo. Vždyť naposled jsem ho navštívil ještě za dob Borise Jelcina. Je zajímavé dozvědět se, jak země žije za prezidenta Vladimira Putina. Já sleduji události u vás z daleka. Zažíváme těžké časy. Vidím negativní procesy, které mě velmi znepokojují. Hovořím o rostoucím vlivu komunistů, kteří i v Rusku a i v Česku zvedají hlavu. Lidé mají, bohužel, krátkou paměť. Mladá generace vůbec neví, co to bylo za život, když vládla jedna strana. A staří, bohužel, tyto časy zapomínají. A vůbec vliv Ruska v Čechách roste.
Máte v plánu setkat se s ruskými divadelními a filmovými kolegy?
Chtěl bych se jistě setkat s Olegem Tabakovem. Vy říkáte, že známá Tabakerka dostala v Moskvě novou budovu? No, tak to je velká radost, chtěl bych se tam podívat. V minulosti jsme byli s Olegem přátelé. Filmy a představení s jeho účastí se mi velmi líbí. Nikdy nezapomenu, jak v roce 1968 zahrál v Praze na pozvání Činoherního klubu Chlestakova v představení Revizor. Tabakov v ruštině, herci česky. To je slavná historie našich divadel.
Vy sám máte pracovní zkušenosti s ruskými herci ve filmu podle známého románu Vladimira Vojnoviče Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Nechtěl byste si to zopakovat?
Opakuji, jsem už líný. Velmi rád ale vzpomínám na ruské herce, kteří hráli ve filmu Gennadije Nazarova o Čonkinovi — Zoju Burjaka, Vladimira Ilina. Celkově preferuji pracovat s českými herci. Když jsem se ale setkal s ruskými, byl jsem ohromen: kromě vzácného mistrovství je v nich je něco dětského, čistého. Společná práce byla radostným momentem mého života.
Ruský překlad esejí, který v Moskvě představujete, nese název Tak nevím. Označuje to fakt, že pro vás jako pro umělce je vlastní pochybovat?
Přesně tak! Všude kolem jsou otázky a najít odpovědi je těžké. Nyní v Rusku proběhly parlamentní volby. Vyhrála vládní strana, která dělá politiku, jež u mnohých na Západě naráží na odpor.
Vy jste výborný znalec lidské duše, můžete tento negativní ruský fenomén vysvětlit? Nebo znovu řeknete: „Tak nevím?"
Mám nějaké nápady, ale pochybuji o tom, zdali je nutné je zveřejňovat. Jedním slovem, myslím si, že ruští lidé potřebují cara, ruský národ je paternalistický. Tak to bylo vždy — i za vlády carů, i za Lenina, Stalina a nyní za Putina. A pokud není takový „dobrý car", tak začíná občanská válka. Proč se to děje? Očividně ruský národ, stejně jako jakýkoli jiný, musí dozrát do demokracie. Tu není možné přivést silou. Je to podivuhodné, ale i u nás se lidé vždy podřizují rozkazům zvrchu.
Co si myslíte o sankčním režimu, který byl proti Rusku zaveden?
Budu k vám upřímný. Já se velmi bojím, že bez sankcí se Rusové budou chtít i nadále rozšiřovat. Rusko se vždy územně rozšiřovalo. Mocnost chce být ještě větší a mocnější. Já přemýšlím o tom, kolik desetiletí jsme v Evropě žili v míru. Ano, možná pro takovou zemi, jako Česko, to byl život takříkajíc „v okovech". Nikdo ale neválčil. A když tyto okovy zmizely a přišla svoboda, tak jsme se najednou začali neustále bát války. Přičemž hrozba přichází od různých zemí.
Zdroj: sputniknews.com