Pšššt! Investoři – chcete vědět tajemství? Chcete vědět, co mají Angela Merkel, François Hollande, Christine Lagarde a Mario Draghi společného? Chtěli to už roky, teď se ale bráníte tím, že tomu uhýbáte investicemi se zápornou úrokovou mírou ve Švýcarsku, Německu a v rostoucím počtu dalších zemí, které jsou považovány pro Evropskou unii za úniková útočiště. Chtějí, abyste byli méně opatrničtí a šli víc do rizika. Chtějí vaše prachy jako náhražku za ty ve Španělsku, Itálii a samozřejmě v Řecku, ale už se o tom nezmiňují. To by vás moc odradili, kdyby na to šli: „Investoři,“ a vybídli vás, „vytaste svoje prachy!“
Konečným cílem monetární a fiskální politiky EU je znovu za sebe zapřáhnout soukromý sektor. EU soukromý sektor potřebuje jako svolného (nikoliv nezbytně však rovného) partnera k financování své ekonomiky. Tohle se často ztrácí v těch hlučných podrobnostech těch až příliš častých slibů, jako jsou ty na obranu eura, co pronáší pan Draghi, prezident Evropské centrální banky.
Investory znervóznily ty stovky miliard euro z šeků k proplácení státních politik, ze slibů a z IOU, které se pronáší pro titulky v médiích, zapomínají ale své biliony, o které opravdu jde. I pan Hollande v levicové Francii uznává, že soukromý sektor je pro růst EU kritický. Ví, že bez partnerství s ním jednostranné financování přes státem kontrolované banky a centrální banky nevyhnutelně povede k ohromným mírám zadluženosti v poměru k HDP, k ponížení ratingových hodnocení a k sešupu do začarovaného kruhu recesního cyklu.
Ale soukromí investoři se zdráhají – a vypadá to, že k tomu mají dobré důvody – protože tvůrci politik byli až dosud „o den pozadu a jedno euro jim k tomu vždy chybělo“, nebo přesněji, o rok pozadu a bilion euro jim chyběl. Podívejme se na nějaké příklady takového počínání.
Nejdříve dluhové vykoupení Řecka, do kterého patřilo zapojení soukromého sektoru, nikoliv však zapojení oficiálního sektoru, což u investorů nevyhnutelně vedlo k závěru, že budoucí programy pro Španělsko a Itálii by tohle mohly úplně připomínat.
Zadruhé počáteční utažení a pak zdráhavé uvolnění úrokové politiky ECB.
Zatřetí ECB program výkupu dluhopisů (program pro trhy s dluhy na doručitele čili SMP), který byl příliš maličký a předčasně ukončený.
Začtvrté balíčky fiskálních zbídačujících „úspor“ pro jednotlivé země, které urychlily úpadek a cestu do recese až deprese.
Zapáté veřejný boj mezi severskými a jižanskými zeměmi EU, který zdůraznil zjevně věčnou nefunkčnost té 17-tky v eurozóně i té 27-tky v EU.
Nakonec pan Draghi minulý čtvrtek začal couvat. Někdo mezi Londýnem a Frankfurtem si na něj došlápl.
Tvůrci politik se nyní potýkají s bezprecedentní expanzí rozrůstání rizikovosti všech podniků a kreditní agentury sráží všemu hodnocení, což skoro určitě zaručuje, že země v ozdravné kúře, už nikdy nepůjde odpojit od kapaček jednotky intenzivní péče.
Investoři jsou zmatení zaměřením se na 7 procentní trhy požadované výnosy u španělských a italských dluhopisů jako by šlo o něco na způsob překročení rysky pro povodňovou hladinu – pod kterou ještě plavci bezpečně dosáhnou na dno. Ale ani při 7 procentech, se někdy nejde postavit na špičky. Možná ani 4 procenta nejsou bezpečně mělká.
Úrokové sazby přesahující tempo růstu HDP u kterékoliv země a jdoucí výš nevyhnutelně zvyšují procento zadlužení k HDP, i kdyby rozpočty byly původně vyvážené.
Při současné požadované výnosnosti, tempu růstu a velikosti deficitu u Španělska a Itálie musí těžko udržitelná míra zadlužení k HDP mírně o 2-3 procenta ročně narůstat. Ač je pravda, že obě země mohou nabídnout zkrácení doby splatnosti dluhopisů a dokonce přistoupit na prémiování kratším termínem splatnosti dluhových závazků, tak se stejně nakonec utopí i při 4 procentech nebo vyšších u požadovaných výnosů z 10-letých dluhopisů, pokud růst nominálního HDP bude někde blízko stagnace.
Tvůrci politik budou lákat, aby se soukromé trhy zúčastnily tohoto snažení, se z toho dostat pokusy vedenými prostřednictvím koordinovaného monetárně-fiskálního úsilí, do nějž bude patřit SMP od ECB a stovky miliard euro ze záchranných fondů – Orgán evropské finanční stability a nakonec i Mechanismus evropské stability. Ale bez spolupráce soukromého sektoru bude tohle úsilí nejspíš marné.
To malé špinavé tajemství je v tom, že státní dluhopisy vydávající národy by především měly pamatovat na to, že protahování splatnosti úvěrů spočívá na důvěře. Konec konců to slovo pro úvěr – kredit – je odvozeno od latinského slova „credere“, které právě důvěru znamená. Až bude ztracena důvěra kvůli nedopečným politickým opatřením; poté, co kreditní agentury už konečně opožděně uznají náklady vtělené do dluhů, které už nemohou zabezpečit solventnost; poté, co podružní investoři ze systému utečou tam, kde to bude vypadat na bezpečnější návratnost v hlavních únikových útočištích; a poté, kdy tvůrci politik konečně vyhodnotí tu křehkost jejich nepružných fiskálních a monetárních systémů; po tom všem – už nebude kudy se vrátit domů, a v proudu té hluboké vody už nebude cesty zpět.
Pššt investoři: Zůstaňte v suchu, moji přátelé!
Bill Gross je zakladatelem a spoluředitelem investic u Pimco
Zdroj: ft.com
]]>
