Objevení nových aliancí uvnitř EU je faktor, který v ní mění hru, přesto však uniká zrakům veřejnosti. Tento proces však spíše nabývá na hybnosti, aby změnil politické prostředí Evropy. Řecký ministerský předseda Alexis Tsipras ve snaze upéct nějakou alianci proti zbídačujícím úsporám pozval na 9. srpna vůdce šesti jižních zemí Evropské unie na konferenci do Atén. Této události se zúčastní Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Kypr a Malta.
Fórum se zaměří na „společné“ výzvy, jimž EU čelí v ekonomice, politice a na institucionální úrovni a zvláště pak na zbídačující úspory, fiskální disciplínu a migraci. Je třeba poznamenat, že schůzka je naplánována před summitem vůdců Evropské unie nachystaným na 16. září.
S myšlenkou jednotné fronty Jihoevropských zemí přišla nejdříve levicová SYRIZA ještě před tím, než ji všeobecné volby v lednu 2015 přivedly k moci. Současná situace je pro Atény potenciálně slibnější, jelikož vleklé uvalení zdíbačujících opatření na Řecko a jiné země Jižní Evropy v nich zvedá napětí.
Tsipras se svým Italským protějškem Matteo Renzim už v zadních komůrkách vedle summitu EU (28-29. června) diskutoval o možnosti zřídit nějakou „Alianci Evropského jihu“, co bude protlačovat prorůstovou agendu kontrastující se zbídačujícími úsporami předepsaným Severoevropskými zeměmi.
Francie, Itálie, Řecko, Španělsko a Portugalsko se potýkají s podobnými problémy: migrací, bezpečností, blízkostí nestabilního sousedství – tedy se záležitostmi ospravedlňujícími vyšší vzájemnou kooperaci.
Vypadá to, že francouzský president Francois Hollande a portugalský ministerský předseda Antonio Costa tuto myšlenku podporují, zvláště teď po Brexitu. Účast Francie je zvláště matoucí, jelikož tato země se tradičně potýká s problémem nalezení rovnováhy mezi touhou budovat si sféry vlivu podél Středomoří a svými strategickými zájmy na severu. Kdyby se celá Evropská unie dohodla, že se musí zrušit Schengenský prostor, tak by se Francie s ostatními mohla rozhodnout, že nejlepší bude obnovit kontrolu nad svými hranicemi, zatímco Německo by se mohlo rozhodnout podepsat se severnějšími zeměmi nové pohraniční dohody.
Hlavy států Řecka a Portugalska v dubnu podepsaly deklaraci prohlašující politiky EU tažené snahami o zbídačující úspory za „špatné“.
Řecko s Itálií jsou rovněž zklamané z postojů svých partnerů na Evropském severu k migrační krizi, zatímco francouzská socialistická vláda hledá způsoby, jimiž by odporovala vzestupu krajně pravicové Marine Le Pen, která v tom nalézá úrodnou půdu k zasazení semínek proti-evropské rétoriky. Italská vláda se cítí být pod tlakem krajně pravicového hnutí Pěti hvězd zvláště po jeho ohromném vítězství v místních volbách.
Tyto země nejsou jediné, co se vydaly cestou k formování aliancí uvnitř Evropské unie. Někteří členové EU už začínají přemýšlet o post-Schengenské Evropě, pokud ne rovnou o Evropě po EU. Německý kabinet už nadhodil myšlenku „mini-Schengenu“ s partnery v EU, k nimž by patřilo Holandsko, Belgie, Lucembursko, Německo a Rakousko.
Ve snaze o kontrolu nad přílivem migrantů a uprchlíků diskutoval i o plánu na zavedení pasových kontrol na hranicích s několika Západoevropskými zeměmi. Myšlenka na upečení nějakého „mini-Schengenu“ uvnitř Schengenského prostoru je zjevným porušením dohody zaručující volné cestování napříč 26 evropskými zeměmi. „Oblast mini-Schengenu“ by zahrnovala i zřízení tranzitních táborů pro migranty tak, aby byly mimo jejich hranice.
Aliance těchto zemí vypadá průchodně a není to jen kvůli problému migrantů. Tyto národy mají sklon zaujímat podobná stanoviska, i když přijde na finanční a ekonomické záležitosti. Nejde jen o nějakou náhodnou sbírku zemí, nýbrž jde o soubor států, které sdílí hluboké kulturní a historické vazby. Rovněž to odporuje myšlence, že EU je přerozdělovací unií, v níž bohaté země severu dotují ty na jihu. Pokud eurozóna zkolabuje, tak by vytvoření jejich vlastní měnové unie pro tyto ekonomiky dávalo smysl.
Brexit a problémy s imigrací vdechly i nový život do Visegrádské skupiny sestávající z Polska, Maďarska, České republiky a Slovenska (V4). Ty spolupracují v mnoha oblastech společného zájmu uvnitř rámce celoevropské integrace s tím, že jejich vnímání priorit na národní a EU úrovni se dost překrývá. Uprchlická krize v roce 2015 vztahy Visegrádské skupiny s EU uvedla do nové éry. S tím, jak je etnické složení těchto čtyř členských zemí daleko více homogenní než v Západoevropských zemích, tak V4 otevřeně odporuje úsilí o formulace celoevropské rezoluce o migrační krizi. Vliv této skupiny na pozadí ekonomického a politického chaosu, který Evropu pohlcuje, roste. Ta představuje dost významného hráče, co se týče růstu a vlivu přesahujícího dosah i mimo Kontinent. Zvláště když HDP V4 dohromady z ní činí 15. nejsilnější ekonomiku světa a počet jejich poslanců v Europarlamentu je dvojnásobný proti počtu zástupců Francie, Itálie nebo Británie. Země V4 pokračují ve využívání tzv. Visegrádského fondu k prosazování tzv. politik „měkké síly“ vůči svým sousedům.
Koncem července se vůdci této skupiny shodli na společných návrzích na reformy. Seznam možných úprav bude prezentován na neformálním summitu Evropské unie v září.
Vznik alianci uvnitř EU už běží. Rozkoly ohledně finanční a migrační politiky se prohlubují, a to vše na pozadí narůstajících neshod ohledně proti-ruských sankcí.
Když neexistuje žádná vnitřně konzistentní politika, co by je sjednocovala, tak členské státy přemýšlí nad alternativami, jimiž by současný politický a ekonomický řád Evropy změnily. V širším kontextu by to mohly být první kroky na cestě k jejímu rozpadu.
Alex Gorka
Zdroj: strategic.org