Tento týden se vyznačoval dvěma významnými událostmi. USA a Rusko se dohodly na společném plánu vojenské koordinace v Sýrii a proběhl nezdařilý puč v Turecku následovaný masivní čistkou tureckých elit. …
Sýrie:
Rusko opravdu nemá jinou volbu, než v Sýrii přijmout spolupráci s USA. Avšak způsob, kterým to provedli, je velice elegantní, Lavrov se s Kerrym dohodl na společném dlouhodobém zastavení palby, jehož přesné podmínky zůstávají tajné, což mi připadá, že Rusové USA přinutili k ústupkům, které se Američané stydí zveřejnit. A jak víme, že to byli Rusové, kdo si vynutil ústupky od USA, a nebylo to naopak? Jednoduše – nedošlo k žádnému „úniku“ do médií v USA a ruské bombardéry obnovily operace s novou intenzitou. Kromě toho je dost zřejmé, že přinejmenším v Sýrii teď všechny trumfy drží Rusko a Kerry tudíž neměl žádné prostředky, jimiž by na Rusko vyvíjel tlak, i kdyby chtěl.
Ale pro Sýrii je hlavním vývojem pořád ještě puč v Turecku.
Turecko
To, co se v Turecku stalo, je ohromné. Ve skutečnosti tak ohromné, že mám dokonce podezření, že ty četné fámy o Erdoganem zosnovaném útoku pod falešnou vlajkou, které spustila americká propagandistická mašinérie, by mohly být pravdivé. (Nevíte náhodou, jestli se už někdy předtím stalo, že by mediální kanály mainstreamu diskutovaly o falešné vlajce?) Ale ne všichni tu teorii o falešné vlajce vzali, nebyla to Sibel Edmonds, ani M. K. Bhadrakumar. Tito dva nejenže teorii o falešné vlajce zavrhli, ti rovněž podrobně vysvětlili i roli USA v tomto puči. K jejich výpovědím mohu jen dodat, že i mě kontaktovalo několik dobře informovaných čtenářů ze zemí sousedících s Tureckem, kteří mi také řekli, že přinejmenším určitá „frakce“ uvnitř USA o tomto puči věděla dopředu.
Teď dokonce přichází zprávy, že Rusko dostalo dopředu varování a že Putin osobně Erdogana varoval. Nevystavím tu o tom celý článek z FARS, ale silně doporučuji, abyste si ho přečetli.
Je-li vše výše uvedené pravda, pak by to rovněž mohlo vysvětlit, proč to někteří opravdu cítili tak, že by to mohla být falešná vlajka. Jestli Rusové opravdu Erdogana varovali, pak bylo jeho nejlepším tahem nechat puč začít, aby se konspirátoři a jejich sympatizanti odmaskovali, a teprve pak proti nim udeřit.
Rozsah čistky v Turecku je vpravdě ohromující: Erdogan jasně zahájil masivní a brutální kampaň bezohledné čistky celých sociálních tříd, které nejspíš správně vnímá jako nepřátelské k jeho vládě. Takže ač může jásat, že USA podporovaný puč nevyšel, tak my si nemůžeme dělat žádné iluze o tom, kdo teď v Turecku vládne: bezohledný a nepředvídatelný megalomaniak, kterému nelze nikdy důvěřovat.
Existují však objektivní důvody takovýto vývoj přivítat.
Zaprvé a především mají teď turecké ozbrojené síly uřezané hlavy a teď vůbec nejsou podmínky pro to, aby šlo rozdrtit kurdský odpor, a o to méně, vpadnout do severní Sýrie.
Zadruhé, Erdogan se zjevně dostal do kolizního kurzu s Daesh (oficiální turecká verze je, že provedli i letecké bombardování) a to znamená, že Daesh přišla o klíčového sponzora.
Zatřetí byla teď pro dohlednou budoucnost (nejméně 5 let) neutralizována turecká hrozba, takže Rusko je v daleko lepším postavení pro vyjednávání s takfiristickými šílenci v Sýrii a s jejich wahábitskými sponzory v Saúdské Arábii a ve státech Zálivu.
Začtvrté existuje nepominutelná možnost, že by Turecko teď mohlo otevřeně USA/NATO/EU vyhlásit za nepřátelský režim. USA nejenže hostí CIA kontrolovaného Gulena, ale ukázalo se, že některá letadla zapojená do puče vzlétla z Incirliku. Uvážíme-li, že Incirlik v podstatě řídí USA, tak to znamená, že celým pučem se táhne americká stopa. V tomto okamžiku je Erdogan ještě příliš slabý, aby se pustil do USA a NATO, ale jestli se mu povede čistka s úplným vymetením jeho nepřátel z tureckých mocenských center, tak bych vůbec nevylučoval, že by mohl NATO úplně opustit. To není nejspíš jediná možnost, ale pokud by k tomu došlo, byla by to pro Impérium hrozivá ztráta.
Zapáté v Rusku probíhá zajímavá veřejná debata. Žirinovskij, kterého Kreml často používá, aby pro různé nápady, které by se Kremlu líbily, „vyzkoušel vodu“, teď naznačuje, že Rusko by mohlo vytvořit třístrannou vojenskou alianci s Íránem a Tureckem. A zase by v tom byla spousta hrozných překážek, které by se musely překonat, než by se mohlo vůbec něco dít, ale přinejmenším možné by to bylo (možná ne opravdu aliance, ale určitý druh spolupráce pravděpodobný je).
Zašesté pro syrskou vládu je ten nezdařilý puč doslova darem z nebes. Ne snad, že by Assad a Erdogan měli zase líbánky, ale Assad si teď uvědomuje, že jeho nejzlověstnější protivník byl už neutralizován a že to úplně mění strategickou dynamiku války za osvobození Sýrie od Takfiristů. A to navíc k té dohodě mezi Ruskem a USA, která přes všechnu nepoctivost a dočasnost přinejmenším prozatím zabraňuje přímému americkém útoku proti Sýrii (který požadovalo těch 51 neoconských šílenců z Foggy Bottom). Navíc k tomu všemu je tu reálná možnost, že příští rok bude v Bílém domě Trump, a to by znamenalo, že kolem a kolem, dnes pro Sýrii situace vypadá určitě daleko lépe, než vypadala jen před pár týdny.
Zasedmé bez ohledu na to, co se stane dále, Turecko bylo jako celek tím pučem a následnou čistkou nesmírně oslabeno. Nejen to, tím to zdaleka ještě neskončilo. Edmonds dokonce mluvila o možnosti „2. vlny puče“. Ale i kdyby k tomu nedošlo a i kdyby Erdogan zůstal u moci, tak teď Kurdové stojí proti daleko slabšímu nepříteli a mohli by se rozhodnout, že to pro ně je k osvobození od tureckého jha situace „teď nebo nikdy“. Takže existuje velice reálná možnost, že Turecko se prostě rozpadne (a zase „dost možná“, což ale není to samé jako „nejspíš“). Ale jelikož jsme ještě daleko od toho, aby se tato možnost opravdu realizovala, tak by bylo předčasné, se toho chytat. Nicméně, i když se Turecko nerozpadne, tak nejspíš daleko oslabenější Turecko odsouhlasí nějaký druh ústupků, které by silné Turecko nikdy nepřijalo: a to neplatí jen pro Kurdy, ale i pro Rusy a Íránce. Jinými slovy je teď ideální doba k zahajování velice intenzivních a vyjednávání s dalekosáhlými důsledky ve snaze Turecko donutit, aby se v tomto regionu stalo odpovědným a předvídatelným hráčem.
S tím vším je samozřejmě ten největší problém ve vzestupu nějakého druhu neo-otomanského islamismu, jaký prosazuje Erdogan a jaký teď zamořuje ohromné segmenty turecké společnosti, že ten by se mohl dostat k moci. Pro Turecko tedy existuje reálné riziko, že se bude muset uchýlit k tomu strašlivému způsobu řešení jako svého času Alžírsko, když si tehdy poradilo s FIS a později s GIA (je tu ale ta ohromná odlišnost, že na rozdíl od Turecka se se v Alžírsku FIS nikdy opravdu k moci nedostalo). Proto teď neo-otomanští islamisté provádí bezohledné čistky, aby se zbavili jak sekulárních Kemalistů, tak Gulenistických islamistů (kteří spolu určitě představují příšernou de-facto alianci).
Rusko s Íránem musí být nesmírně proaktivní, aby Erdogana „usměrnily“ k jakémlusi druhu polo-rozumného státního islamismu, který by neposloužil jen jako Petriho miska k vypěstování nějakého takového hororu jako v Alžírsku, kde to stálo tolika lidských životů. Dobrá zpráva ale je, že Turecko má potenciál, aby případně vynalezlo nějakou unikátní formu konzervativního sunnitského islámu, který nebude hledat inspiraci ve wahábitském šílenství Daesh nebo Muslimského bratrstva z Egypta. Kdo ví, možná, že Čečensko za Kadyrova by mohlo přinejmenším v některých aspektech inspirovat k moderní formě islamistického tradicionalismu?
A opět, hlavní problém je Erdogan sám. Ale jelikož není moc pravděpodobné, že se to v dohledné budoucnosti změní, tak tuto realitu budou muset země sousedící s Tureckem akceptovat, ať je jak chce nepohodlná, a pokoušet se z radikálně nové situace vytěžit to nejlepší.
Prozatím lze rozumně předpokládat, že Erdogan bude mít navrch. A pokud k tomu opravdu dojde, tak bude hodně spěchat, aby urovnal nejdůležitější mezinárodní záležitosti. Jisté je to, že Ergogan uvalil tříměsíční výjimečný stav a že se počátkem srpna sejde s Putinem. Jestli, jak někteří tvrdí, Putin „zachránil Erdogana“ nebo jestli mu Rusko jen poskytlo varování před pučem dopředu, je zatraceně jasné, že pro Erdogana je teď Putinova podpora životně důležitá a že Putin to ví. Brzy svět zjistí, co měl Putin za lubem, když po sestřelení SU-24 oznámil sankce proti Turecku a pak dodal “Одними помидорами вы не отделаетесь” (nevyváznete z toho jen s rajčaty). Erdogan za to bude muset zaplatit, a on to ví. Ale Putin také ví, že teď je čas, aby s Erdoganem vyjednával, takže ta cena bude sice značná, ale rozumná. Konec konců Rusko s Tureckem se vzájemně potřebují přinejmenším proto, aby zabránily možné 13. Rusko-turecké válce.
Zdroj: southfront.org
