Evropský kontinent se otřásl jedním z největších politických zemětřesení posledních let poté, co Britský lid učinil historické rozhodnutí opustit Evropskou unii. Ten arogantní zkorumpovaný establishment byl přesvědčen, že jeho sladěná propagandistická kampaň za udržení Británie v EU překoná odvraceče od EU, takže byl odhlasováním Brexitu jasně šokován. Obzvlášť jsem si během několika posledních týdnů vychutnával sledování té spousty eurohujerů a loutek globalistických kabal, jak v reakci na demokratické přání lidu fňukají, trucují a obecně skopávají své blbce ze svých palub.
Pamatujte, že Západní establishment je roztleskávačem demokracie jen, když ta zrovna slouží jejich zájmům, ne, když je zpochybňuje.
V čem je ale význam odhlasování Brexitu pro budoucnost EU? Předivo, co drží pohromadě vlekle už problémy a věčnými krizemi zamořenou nedemokratickou a technokratickou EU, je už blízko bodu vzplanutí. Bude hlasování pro Brexit poslední jiskrou, která spustí celkový kolaps EU nebo je třeba ještě nějaký, aby konečně už vzplanul ten Evropský projekt, který si globalisté tak hýčkají? Mám sklony věřit, té druhé možnosti spíše než té první, jelikož reakce elit EU spočívala v tlaku na ještě další integraci a na vytvoření superstátu EU.
Ať to lidé odhlasují!
Jeden z nejtektoničtějších důsledků tohoto hlasování spočívá v tom, jak to nabilo energií volání po uspořádání referend za vystoupení v četných dalších zemích EU. Od Holandska až po Itálii politické organizace odporující EU začali k takovému hlasování také povzbuzovat. Ale země, která má největší potenciál zarazit poslední hřebík do rakve EU je Francie.
Vůdkyně Národní fronty Marine Le Pen agituje za referendum o odchodu z členství v EU už roky a řekla, že když v presidentských volbách v dubnu příštího roku zvítězí, tak to referendum o výstupu svolá. Le Pen po hlasování o Brexitu své volání po hlasování vystupňovala, avšak francouzský president Francois Hollande nedávno takovéto apely zavrhl. Podle průzkumu vedeného letos v březnu Universitou v Edinburghu by pro svolání referenda o členství v EU bylo ve Francii 53 procent lidí.
Ač bylo hlasování o Brexitu důležité, je třeba na něj pohlížet v historickém kontextu a nepřeceňovat ho. Británie měla s Evropou složité vztahy už staletí a před První světovou válkou s hrozbou rovnováhy sil v Evropě, která vznikla na počátku 20. století, byli britští stratégové povětšinou více zaměřeni na rozšiřování vlivu Britského impéria mezinárodně, než v evropských záležitostech. Británie jako zeměpisně ostrov oddělený od Evropské pevniny kanálem na sebe často pohlíží, jako by měla jednu nohu v Evropě a druhou mimo ni.
K těmto skutečnostem přispívá i to, že Británii k unii přistoupila až dost pozdě, když do roku 1973 ještě členem nebyla. Ale daleko větší obrat by přineslo hlasování u jednoho ze zakládajících členů EU, co by si odhlasoval odchod, u Belgie, Francie, Západního Německa, Itálie, Lucemburska a Holandska, které představovaly šest zakládajících zemí Evropského společenství uhlí a ocele v roce 1952.
Vypadá to, že duch Brexitu je nejsilnější v Holandsku a ve Francii; kdy při velikosti a síle Francie a při jejím rozhodujícím postavení při tvorbě EU by její hlasování znamenalo, že to by mělo největší dopad. Jestli bude francouzský lid v potenciálním budoucím referendu hlasovat za odchod z EU, tak už není cesty, kterou by Západní elita mohla svůj hýčkaný Evropský projekt ještě udržet.
Zdroj: globalresearch.ca
