Sloupkařka německých novin Die Welt Birgit Schmeitznerová pobývala v nejchladnějším městě na světě – v sibiřském Jakutsku. Když je v Jakutsku zima, motory automobilů stále pracují, nezastavují se, ve dne v noci. Celé měsíce — až do jara. Jestliže motor vypneme, tak v sibiřském mrazu okamžitě zamrzne a až do jara se nám ho nepodaří nastartovat.
Teploměr ukazuje —31 º C. „Dnes je téměř teplo", žertuje German Abugajev. „Ještě před několika dny bylo —45 º C! Takže jste přivezli s sebou teplo!" Sibiřský mráz nelze považovat za skutečnou výzvu pro opravdového Jakuta — na rozdíl od hostů ze západu.
Jakutsk je považován za nejchladnější velké město na světě. Stojí na věčně zmrzlé půdě, která nikdy netaje. Zima tady trvá od října do května. Zvlášť chladno bývá v prosinci a v lednu, kdy teplota běžně dosahuje —45 º C. Žije tady asi 300 tisíc lidí a v celém Jakutsku, které se oficiálně nazývá Sacha, je přibližně jeden milion obyvatel.
Dříve byly právě v Jakutsku zahajovány vědecké expedice na Daleký Sever. V sovětské době se tu nacházelo mnoho táborů typu GULAG. Cesta do Magadanu, přezdívaná „cesta na kostech", kterou postavili vězni, dosud vypráví o jejich utrpení.
Na dovolenou sem jezdí převážně Rusové. Cizince, kteří sem přijíždějí, považují místní lidé za „blázny", tím spíše, že jsou často ochotni absolvovat i dvoudenní zájezd na Ojmjakon — nejchladnější místo na Zemi, kde teplota klesá až na minus 60 º C.
Jakutsk také nabízí svým hostům možnost seznámit se s tradicemi, které na Západě neznají: každý rok 21. června se u městské brány koná jakutský novoroční svátek Ysyach, kdy místní kočovníci měli vzácnou možnost vzájemného setkání. Začátkem října, kdy začíná zima, se také setkávají při chytání ryb pod ledem. Ačkoliv sem počátkem 17. století přišli s ruskými kozáky i misionáři, kteří mezi místními obyvateli rozšířili pravoslavné náboženství, stále se zde provozuje šamanství.
Fotograf Ajar Varlamov, který měl možnost často cestovat, vyprávěl: „Má teta mi dříve po večerech při svíčkách vyprávěla staré pověsti. A já dosud před každou důležitou událostí v životě rozdělávám oheň a prosím předky a strážné anděle našeho rodu o požehnání a o pomoc".
Někde v dálce je slyšet psí štěkot. Psi štěkají a vyjí, těší se na den, kdy je konečně zapřáhnou do saní a oni budou někam uhánět se svými pasažéry. „Jsou to jakutské lajky — staré severní plemeno", vysvětluje místní obyvatelka, chovatelka Lena Sidorovová. „Díky své velmi tlusté kůži mohou celou zimu zůstávat venku. Nejsou tak divocí jako husky a přitom mají velkou výdrž a mají rádi lidi. A také není třeba je tolik krmit". Je fakt, že běhají trochu pomaleji a příjemně se pohupují. Do každého kopce je třeba jim trochu pomoci — slézt ze saní, trochu je popostrčit a běžet vedle nich.
Po noci, strávené ve sparťanských podmínkách v „domě pro hosty" s „příslušenstvím" venku a pitnou vodou, vyráběnou z ledu, se vydáváme zpět do města — nejdříve se psím spřežením, a potom vše překládáme do přívěsu.
Land Rover hlučně jede po cestě dolů k velké sibiřské řece Leně. Od konce prosince do začátku dubna je pokryta dvoumetrovou vrstvou ledu. V té době se od Jakutska objevuje nová ledová cesta, která se vine tisíc kilometrů na sever a jihozápad. Je to důležitá a aktivně využívaná trasa, po které jezdí především obrovské náklaďáky. Některé z nich vezou uhlí, některé například ryby na jakutský zemědělský trh.
Na trhu jedna z prodavaček nabízí k výběru zeleninu — samozřejmě hlubokomraženou, ale už omytou a naporcovanou. Kromě toho se zde prodávají ryby a maso — sobí, koňské, zaječí, krvavý salám z hovězího a koňského masa. V jedné z beden leží mléko, porcované do tvaru cihel.
„Jíme živočišné produkty — tučné a kalorické, jinak bychom mohli zmrznout", říkají Jakuti. Vegetariánům nebo dokonce veganům by tady bylo velmi těžko. A ještě je třeba být velmi opatrný, když vám někdo nabídne „jakutskou čokoládu" — ve skutečnosti jsou to mražená koňská játra.
Nelze říci, že je v Jakutsku mnoho památek. Je tady velmi zajímavé Muzeum mamutů, kde si můžete vyzkoušet zvednout třicetikilogramový kel. Další památkou můžeme nazvat starou obchodní čtvrť, tvořenou dřevěnými domky, postavenými v 17. století.
Za několik let tady mají být postaveny nové vysoké domy. Asi nebudou krásné, uznává hlavní městská architektka Irina Alexejevová. „Hledáme svůj styl. Ale Jakutsk potřebuje moderní domy, které nepoškodí věčně zmrzlou půdu. Musíme se snažit přežít v takovém chladu".