„My lid,“ tou preferovanou skupinou nikdy nejsme “Zlikvidujte pracovní sílu, zlikvidujte akcie, zlikvidujte farmáře, zlikvidujte nemovitosti. To vytrhne náš systém z jeho kořenů.” – Ministr financí Herberta Hoovera Andrew Mellon Vlády nikdy neexistovaly, aby řešily problémy ať už domácí či mezinárodní. Vlády a jejich instituce existují pouze, aby dále prosazovaly a zabezpečovaly zájmy preferovaných skupin, ale MY lid nikdy tou preferovanou skupinou nejsme.
Paul Krugman nedávno napsal, že:
Je skutečností, že Fed, podobně jako Evropská centrální banka, jako US Kongres i jako německá vláda se rozhodly, že zamezit ekonomické katastrofě je práce pro někoho jiného.
Nic z tohoto by se nemělo dít. Stejně jako v roce 1931 měly národy Západu zdroje, jichž bylo zapotřebí, aby zamezily katastrofě, a opravdu znovu oživily prosperitu – a my máme navíc pokročilou znalost, kdy víme daleko více než naši pra-prarodiče o tom, jak k depresím dochází a jak je ukončit. Ale ani znalosti ani zdroje nejsou k ničemu, když ti, kdo je mají, je odmítají použít.
A právě k tomuhle zjevně dochází. Základní kondice světové ekonomiky sama o sobě není celkově až tak hrozná; ale je to téměř naprostá universální abdikace na odpovědnost, která mě a mnoho dalších ekonomů naplňuje neustále narůstajícím děsem.
Krugman a většina dalších Američanů s oblibou sociální problémy svalují na osobní selhání jedinců místo systémového selhání institucí. Jsou to lidé, kteří si půjčují více, než si mohou dovolit, spíše než banky, co půjčují příliš volně, nebo spotřebitelé, co příliš málo spoří, místo podniků, co platí příliš málo na to, aby to spotřebitelům umožnilo spořit, co způsobuje všechny ty problémy. Ale půjčky a úvěrování a spoření a příjem, to nejsou vzájemně nezávislé proměnné. Lidé jsou osoby s osobními chybami, ale banky jsou instituce se systémovými nedostatky a ty systémové nedostatky mohou lidi zatáhnout, aby se zapojili do aktivit, které mohou sice vypadat jako osobní pochybení, ale není tomu tak. Krugman a mnoho dalších předpokládá, že vlády a jejich instituce existují proto, aby řešily ty problémy, s nimiž se lidé potýkají. Když tyto problémy přetrvávají, lidé zase předpokládají, že je tomu tak, protože ti ve vládě nedělají svou práci. Existuje však jen velice málo historických dokladů k podpoře takového názoru.
Vláda Ludvíka XVI. činila jen chabé pokusy k řešení problémů francouzského lidu, což nakonec vedlo k Francouzské revoluci. Různé vlády ve Spojených státech na počátku 19. století činily jen málo pokusů řešit problémy vznikající v americké společnosti z otroctví a Nejvyšší soud nevznesl žádnou rezoluci, která by jej znemožnila, což vedlo k Občanské válce. Rakousko-uherský císař Franz Josef vynakládal jen malé úsilí k řešení etnických problémů, se kterými se jeho impérium potýkalo na Balkáně, což nakonec vedlo k První světové válce. Velká Británie a Francie nečinily žádné pokusy o zmírnění problémů, jimž čelilo Německo v důsledku podmínek na něj uvalených Versailleskou smlouvou, což pak vedlo ke Druhé světové válce. Žádná vláda nedělala moc pokusů k řešení problémů vytvořených v Levantě vytvořením Izraele a od té doby tam panuje nestabilita, vraždy a válka. No a teď je ve třetím světě na spadnutí jaderný požár.
Domácí a mezinárodní konflikty se zhoršují po celém světě kvůli podobným pochybením při řešení problémů. Západní národy a Izrael nečiní žádné vážné pokusy řešit své problémy s Iránem. Jedinou možností řešení problémů je podle západního myšlení pouhé podrobení se tomu, co Západní svět chce. Západoevropské státy se podobně staví i ke dluhové krizi. Existuje jediné řešení: jihoevropské státy musí pouze udělat to, co jim ty severské řeknou, bez ohledu na dopady na lidi Jižní Evropy. A americký Kongres je paralyzován tím, jak každá strana trvá na tom, že tohle je cesta a to jediná cesta.
Tak, co se opravdu děje? Co Krugmanovi a dalším ušlo? Odpověď je tak prostá jako slunce během bezmračného dne.
Vlády nikdy neexistovaly, aby řešily domácí či mezinárodní problémy. Vlády a jejich instituce existují pouze k prosazování a zabezpečování zájmů preferovaných skupin. Např. zahraniční politika každého národa tak či onak vždy sestává z „ochrany vlastních zájmů“. A čí jsou ty „naše zájmy“? Těch, co jsou preferovanými skupinami samozřejmě. A kdo jsou ty preferované skupiny? No, právě na tom všechno záleží.
Pro evropské vlády jsou preferovanou skupinou mezinárodní investoři, nikoliv běžní lidé z kteréhokoliv jednotlivého evropského národa. Řeky lze zatratit, pokud to investoři dostanou proplaceno, i když běžní lidé v Řecku si od mezinárodních investorů nepůjčili ani euro, tak Řecká vláda, která nemá jiný příjem, než ten, co vezme obyčejným Řekům, si půjčila, a investoři nejenže byli ochotni půjčovat, nýbrž přímo lační. Preferovanou skupinou Mubarakovy vlády v Egyptě byly egyptské ozbrojené síly, které i po svržení Mubaraka pořád zkouší si své zájmy zabezpečit. Preferovanými skupinami v Jordánsku, Saúdské Arábii, Bahrainu, Sýrii a Jemenu jsou vládnoucí rodiny. V Iráku a Iránu jsou preferovány náboženské sekty. Všechny tyto vláda kromě snad Islandu předvedly ochotu ty obyčejné lidi, co nikdy nejsou tou preferovanou skupinou, klidně zabíjet.
Spojené státy americké jsou extrémním případem. Demokraté v Kongresu mají své favorizované skupiny; takové ale mají i Republikáni. Ale běžní lidé nejsou pro žádnou z těch stran preferovanou skupinou, ačkoliv jim politici vzdávají hold. Amerika sestává ze spousty skupin, některé jsou preferované, jiné ne. I když zakladatelé národa Kolonisty varovali před nebezpečím frakcionalizace, každá záležitost v Americe přitahuje nějakou frakci, a občas tak či onak vláda straní jedné nebo několika z nich. Američané mají pro-imigrační i anti-imigrační frakce. Uvnitř nich jsou pro a anti-Asijské frakce, pro a anti-Latinské frakce a uvnitř nich jsou středoamerické a jihoamerické i kubánské frakce. Jsou tam frakci pro a proti kontrole zbraní, potratové frakce, antikoncepční frakce, odborové frakce, podnikatelské frakce, frakce za zdravotní péči, frakce za volný a regulovaný trh, frakce za volné obchodování a za protekcionismus, frakce globálních oteplovačů a frakce odpůrců globálního oteplování, frakce za vyšší či nižší zdanění, frakce pro velkou a malou vládu, frakce za práva federace a za práva států, imperialistické a antiimperialistické frakce, náboženské a anti-náboženské frakce. Frakce tady a tuhle; všude vzájemný nesouhlas! Zatímco Američané kdysi věřili, že ve svornosti vstáváme a rozděleni padáme, dnes věří, že rozdělení zabezpečí speciální zájmy naší skupiny. A ty prachaté skupiny tuto práci odvádí pomocí hrubé síly a úplatků.
Ale co národ? Jo, no, ten vypadá, že se rozpadá na kousky. Pro frakce na národu nezáleží; záleží jen na zájmech preferované skupiny. A proto americká společnost nefunguje. Je to národ, jehož lid nežije spolu; žijí pouze jeden vedle druhého, kde mezi sousedy, kteří žili roky vedle sebe, propukají násilné konflikty kvůli těm nejpodružnějším věcem: štěkající pes, kokrhající kohout, hlučný večírek, drobné nepohodlí jako např. kvůli zaparkování auta, dětem hrajícím si na něčím dvorku, větvi stromu, co roste přes hranici pozemku, značce na žerdi či i americké vlajce, barvě domu, výšce trávníku a druhu rostlin na něm – to je jen trocha z nedávných sousedských konfliktů, kterých jsem si všiml.
Amerika je národem sestávajícím z lidí, kteří se vyžívají v konfliktech. I právní systém podporuje spory. Naše města, nebo přinejmenším jejich části, jsou válečnými zónami. Denně je v Americe zabito více lidí než v Afghánistánu. Jelikož Američané nejsou schopni vycházet jeden s druhým, tak proč bychom od nich měli očekávat, že budou vycházet se zbytkem světa? Co může někoho přimět, aby uvěřil, že Američanům záleží na tom, aby spolu dobře vycházeli sunniti se šiíty?
Podmínky pro lidi se nikdy nezlepší, dokud vlády všude po světě nezačnou vládnout pro lidi, celý ten lid, a pro nikoho jiného než veškerý lid. Potud, pokud vlády vládnou ve prospěch speciálních skupin, bude převažovat antagonismus, nevraživost a nenávist; Země bude kypět konflikty.
Někteří řeknou, že to je prostě lidská přirozenost, že lidské bytosti mají temnou stranu zakořeněnou v hrabivosti, kterou nelze vykořenit. Pokud ano, tak jsme zrovna takoví jako mravenci, kde dělníci a vojáci žijí pouze, aby se postarali o královny a suitu jejich trubců, kteří existují pouze, aby produkovali více mravenců, kde běžní lidé nejsou nic jiného než tažná zvířata, kteří existují jen kvůli hrabivosti. Možná je tohle hledisko správné, ale ti nejlepší humanisté si to nikdy nemysleli. Jen Machiavelliho Vladař mezi tisíci různými pracemi je tímto hlediskem známý (i když Ayn Rand ho možná dohání). Práce náboženských a humanistických myslitelů, kteří tomu odporují, převažují.
Problém ale je, že máme příliš mnoho lidí jako Paul Krugman. Obecně má srdce zjevně na správném místě; zjevně má upřímnou starost o to, co se děje s lidmi, ale nikdy nejde dost daleko. On a jemu podobní zjevně nikdy nebudou schopni tu argumentaci dostatečně hluboce prozkoumat, aby našli zdroj, z něhož to vyvěrá. Přestanou s hloubáním, jakmile narazí na něco, co odpovídá jejich výchozím předpokladům, jako např. o lidských osobních chybách.
Během interview na internetovém rádiu se mě, jelikož jsem veterán, jednou ptali, proč vojáci bojují. Vyptávající, jak jsem si jist, očekával nějakou hluboce smyslnou odpověď jako za Boha a za zemi, za lidskou důstojnost, za práva a svobody, kterých náš lid požívá. Já ale pouze odpověděl, protože jsou tam!
Když sebereme zcela normální mladé Američany z ulice a pošleme je do bitvy, nepředpokládáme, že jsou to rození zabijáci. Konec konců zabijáci jsou zlí lidé. Avšak posíláme tam tyto mladé muže i ženy, aby zabíjeli, a oni to činí. Když se vrátí, zase nepředpokládáme, že jsou to zabijáci. Očekáváme, že se vrátí, aby byli zase zcela normálními muži a ženami. A je to tak i s bankéři, dělají to, co dělají, nikoliv proto, že jsou to zlí lidé, nýbrž proto, že jsou to bankéři a bankovnictví to vyžaduje? Jsou politici zkorumpovaní, protože jsou to zlí lidé, nebo jsou zkorumpovaní, protože to politika vyžaduje?
Lidé, položme si tu otázku. Činí nás naše instituce tím, čím jsme? Pokud naše instituce budou podporovat hrabivost, budeme hrabiví, když naše instituce budou podporovat zabíjení, budeme zabijáci, když naše instituce budou podporovat úplatkářství, budeme uplacení, když naše instituce budou podporovat korupci, budeme zkorumpovaní? Jací budeme, když naše instituce budou podporovat dobrotu a jak lze takové instituce budovat?
Římané měli pořekadlo – cui prodest? – což znamená „komu plyne prospěch?“ Není důležité, kdo prosazuje určitý názor; co je důležité, kdo z toho má prospěch. Jen potom můžeme vědět, kdo je tímto hlediskem preferován. Ale v dnešním světě je, cui prodest? příliš obecnou otázkou. Je příliš snadné vykonstruovat argumenty za účelem důkazu, že mnohým nebo i všem. To, že daňovými úlevami pro bohaté všichni získají, lze zdůvodňovat až do nekonečna.
Ale ten, kdo z toho má prospěch převážně finanční, to už ne. To má vždy specifickou odpověď a pokud rovnou chcete vědět, kdo je pokaždé vládou preferovaná skupina, tak to pokládáte tu správnou otázku, která musí být zodpovězena. Pokud je odpovědí, že nějaká skupina jiná než běžní lidé, tak musí být tento názor zamítnut; jinak se budou životní podmínky lidí propadat do bahna nenávisti a to se nikdy nezlepší, konflikty přetrvají a lidská rasa s největší pravděpodobností vyhubí sama sebe a možná i samotný život.
Jefferson věděl, že žoldnéři nemají žádnou vlast. A tak je to i s businessem v Americe, a je to business, za který často elita amerického establišmentu promlouvá a který Republikánská strana podporuje. Kongres vázne, protože Republikány nezajímá, co se děje s Amerikou nebo s americkým lidem, potud, pokud jsou zachovány zájmy jejich preferovaných obvodů. To je to, co Paul Krugman a další jemu podobní nedovedou pochopit. Proto modely ekonomů, ač některé se ukazují jako funkční, stejně nakonec nemají žádný význam. Lze řešit problém nezaměstnanosti? To nikoho u moci opravdu nezajímá! Lze řešit problém celosvětové chudoby? To je ve skutečnosti všem u moci fuk! Mohl by někdy mezi lidskými bytostmi převažovat mír? To nikoho u moci ve skutečnosti opravdu nezajímá! Ti mrtví nevyžadují žádné požitky a bude stačit jen velice malá vláda.
Postskriptum:
Zatímco jsem koncipoval tento článek, objevil jsem, že tři politologové Nolan McCarty, Keith Poole a Howard Rosenthal poskytli empirické důkazy mého tvrzení v práci Polarizovaná Amerika: Ideologický tanec a nerovné bohatství. Jejich názory jsou shrnuty v článku od Daniel Little:
„To, co je na této analýze skutečně zajímavé, je to, že naznačuje, že ta zuřivá rétorika, co přichází zprava – osobní útoky na presidenta, pokřiky proti homosexuálům, obnovené napětí kolem potratů a antikoncepce – že to je jen fasáda. Na základě důkazů z evidence toho, jak hlasují, pravice se ve skutečnosti zajímá jen o ekonomické otázky zvýhodňující ty vlivné – krácení daní, snížení sociálních výdajů, omezení regulací podnikatelských aktivit a daní z nemovitostí. To neříká nic o tom, jestli ti rozběsnění političtí komentátoři jsou ve své osobní víře upřímní – kdo ví? Ale politika jejich strany je podle zde předložené analýzy velice sourodá. Možná je nejlepším způsobem, jak pochopit ty extrémistické znalce problematik, je brát je jako třídu dobře placených bavičů, vkládající do dění refrén s tématy nenávisti a kulturního fundamentalismu, která nemají nic společného se skutečnými cíly jejich strany.“
A tak to máte. Establišment na lidi pohlíží jako na slípky na dvorku, co si upeče k obědu.
Poznámka překladatele: V článku zmiňovaná skutečnost, že dlouhodobé setrvávání v krizi neplyne z toho, že ekonomové neví, jak z krize ven a svět nemá na cestu z krize prostředky, nýbrž z toho, že současná politika je aktivně pro-krizová kvůli podpoře speciálních zájmů privilegovaných kapitálových skupin se tu psalo v mnoha článcích např. Smysl „úsporných“ opatření v Eurozóně.
Nebo SMITH: Naše rekordně vysoké ziskové marže jsou projevem toho, že USA „směřují ke krachu“
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>