Nejzvláštnějším aspektem skandálu ‚Panama Papers‘ z tohoto víkendu bylo objevení se islandského premiéra Sigmundura Davida Gunnlaugssona vedle Západem favorizovaných ‚zlých hochů‘, ruského presidenta Vladimira Putina a syrského presidenta Bášara Asada. Island jen zřídka dělá po světě titulky a pro většinu lidí to nejspíš bylo poprvé, kdy vůbec uviděli ministerského předsedu této země.


Korporátní média mají v posledních letech k posedlosti nezájmem o Island i dobrý důvod: tato země se zotavila z finanční krize uvězněním 29 zkorumpovaných bankéřů vysoké úrovně a odmítla poté, co jí v roce 2008 zdevastovala ekonomiku finanční krize, platit zahraničním držitelům bankovních dluhopisů.

Islandu se to podařilo, protože měl kontrolu nad svou vlastní měnou a vládu s dostatkem národní hrdosti, aby riskovala vzdorovitost vůči těm u globální finanční moci.

Marxisté mívali často ve zvyku rozlišovat mezi dvěma typy kapitalistů – „národní buržoazií“ (třída kapitalistů spojená s domácí výrobou) a „kompradorskou buržoazií“ (spojenou s mezinárodními financemi). Ač má takovýto schematismus daleko k přesnosti, tady lze argumentovat, že je tu ve hře antagonismus mezi těmito dvěma třídami. „Národní kapitalisté“ pod Gunnlaugsonem se dostali do konfliktu s „kompradorskou elitou“ globálního finančního kapitalismu.

Ve skutečnosti i sám Gunnlaugson je ztělesněním tohoto rozporu. Prohnaně se zapojil do offshorových finančních transakcí jako na špinavé prachy natěšený bankovní ředitel, ač na druhou stranu ušlechtile hájil islandskou národní suverenitu a ekonomickou budoucnost jeho asi 300 000 občanů, když cizím držitelům dluhopisů řekl, aby vypadli!

Gunnlaugson se ocitl na prekérním rozhraní; a i jeho reakce je příznačná pro tu hru, kterou je nucen neochotně hrát. On ve skutečnosti nerezignoval, nýbrž požádal svého kolegu Sigura Ingo Johansona, aby ‚na neurčito‘ za něj vzal jeho funkci. Přitom všem mezinárodní tisk chybně tvrdí, že islandský ministerský předseda ‚rezignoval‘ a ‚odstoupil‘.

Mezinárodní tisk přiznal, že Gunnlaugson neporušil žádný zákon, takže technicky neexistuje důvod, aby rezignoval. On i jeho žena argumentují, že jejich offshorová společnost (Witris) byla už letos v březnu přihlášená – což je fakt, který ani Sorosem a USAID financované ‚Mezinárodní konsorcium investigativních žurnalistů‘ (ICIJ) nevyvracelo. Gunnlaugson se zjevně jen rozhodl, že dočasně předá svůj post dalšímu ministrovi, aby mohla opadnout ta masová mobilizace proti němu v ulicích.

Islandská média nám řekla, že ty protesty byly ‚plánovány už před tím, než byly Panama Papers zveřejněny‘. Z toho plyne, že jestli existuje typ vlády, kterou mezinárodní kompradorští korporativisté nenávidí, tak to je Gunnlaugsonova islandská vláda. Kdyby svět následoval jejich příkladu po finanční krizi 2008, tak by si miliony lidí udržely své domovy, pracovní místa a skromná míra sociální naděje by nahradila to ochromení ze zbídačujících ‚úspor‘; jenže supí mrchožravý typ kapitálu usiluje o něco jiného.