Nejzvláštnějším aspektem skandálu ‚Panama Papers‘ z tohoto víkendu bylo objevení se islandského premiéra Sigmundura Davida Gunnlaugssona vedle Západem favorizovaných ‚zlých hochů‘, ruského presidenta Vladimira Putina a syrského presidenta Bášara Asada. Island jen zřídka dělá po světě titulky a pro většinu lidí to nejspíš bylo poprvé, kdy vůbec uviděli ministerského předsedu této země.
Korporátní média mají v posledních letech k posedlosti nezájmem o Island i dobrý důvod: tato země se zotavila z finanční krize uvězněním 29 zkorumpovaných bankéřů vysoké úrovně a odmítla poté, co jí v roce 2008 zdevastovala ekonomiku finanční krize, platit zahraničním držitelům bankovních dluhopisů.
Islandu se to podařilo, protože měl kontrolu nad svou vlastní měnou a vládu s dostatkem národní hrdosti, aby riskovala vzdorovitost vůči těm u globální finanční moci.
Marxisté mívali často ve zvyku rozlišovat mezi dvěma typy kapitalistů – „národní buržoazií“ (třída kapitalistů spojená s domácí výrobou) a „kompradorskou buržoazií“ (spojenou s mezinárodními financemi). Ač má takovýto schematismus daleko k přesnosti, tady lze argumentovat, že je tu ve hře antagonismus mezi těmito dvěma třídami. „Národní kapitalisté“ pod Gunnlaugsonem se dostali do konfliktu s „kompradorskou elitou“ globálního finančního kapitalismu.
Ve skutečnosti i sám Gunnlaugson je ztělesněním tohoto rozporu. Prohnaně se zapojil do offshorových finančních transakcí jako na špinavé prachy natěšený bankovní ředitel, ač na druhou stranu ušlechtile hájil islandskou národní suverenitu a ekonomickou budoucnost jeho asi 300 000 občanů, když cizím držitelům dluhopisů řekl, aby vypadli!
Gunnlaugson se ocitl na prekérním rozhraní; a i jeho reakce je příznačná pro tu hru, kterou je nucen neochotně hrát. On ve skutečnosti nerezignoval, nýbrž požádal svého kolegu Sigura Ingo Johansona, aby ‚na neurčito‘ za něj vzal jeho funkci. Přitom všem mezinárodní tisk chybně tvrdí, že islandský ministerský předseda ‚rezignoval‘ a ‚odstoupil‘.
Mezinárodní tisk přiznal, že Gunnlaugson neporušil žádný zákon, takže technicky neexistuje důvod, aby rezignoval. On i jeho žena argumentují, že jejich offshorová společnost (Witris) byla už letos v březnu přihlášená – což je fakt, který ani Sorosem a USAID financované ‚Mezinárodní konsorcium investigativních žurnalistů‘ (ICIJ) nevyvracelo. Gunnlaugson se zjevně jen rozhodl, že dočasně předá svůj post dalšímu ministrovi, aby mohla opadnout ta masová mobilizace proti němu v ulicích.
Islandská média nám řekla, že ty protesty byly ‚plánovány už před tím, než byly Panama Papers zveřejněny‘. Z toho plyne, že jestli existuje typ vlády, kterou mezinárodní kompradorští korporativisté nenávidí, tak to je Gunnlaugsonova islandská vláda. Kdyby svět následoval jejich příkladu po finanční krizi 2008, tak by si miliony lidí udržely své domovy, pracovní místa a skromná míra sociální naděje by nahradila to ochromení ze zbídačujících ‚úspor‘; jenže supí mrchožravý typ kapitálu usiluje o něco jiného.
Strategická důležitost Polárního kruhu
A jsou v tom i geopolitické snahy. Tato severská země se od uzavření US letecké základny na Islandu v roce 2006 posunula blíže k Rusku a zvláště k Číně. Island je jedinou evropskou zemí, která podepsala s Čínou dohodu o volném obchodu. Čína má v úmyslu využívat Arktickou plavební trasu k dodávkám svého exportu do Evropy. Čína tuto lodní cestu už úspěšně otestovala a tato nová obchodní trasa přetvoří Island v hlavní strategický uzel čínského obchodu.
‚Říše středu‘ má rovněž v úmyslu získat křeslo v Arktické radě. Polární kruh s více než 13 procenty světové ropy a 30 procenty plynu se dál čím více noří do geopolitické rivality mezi US a Ruskem. V roce 2013 řekl New York Times vedoucí činitel Obamovy administrativy:
„Na Arktidu pohlížíme jako na globální veřejný statek, ale nevypadá to, že by na to Rusko pohlíželo stejně jako my.“
Aby USA předvedly svůj respekt ke ‚globálnímu veřejnému statku‘, tak se jejich vojska v roce 2016 na Island vrátila!
Diplomatická válka s EU
Ač to evropský tisk s potížemi zakrývá, tak s Islandem probíhá tajná válka o přístup k rybolovu ve vodách Faerských ostrovů. Islandská vláda Brusel obvinila z vedení války proti národní suverenitě Islandu; nedávno vydali následující prohlášení:
‚Evropská unie (EU) v posledních měsících vedla dále probíhající kampaň hrozeb vynucujícími opatřeními proti Islanud a Faerským ostrovům s cílem dosáhnout výhodného mnohostranného vyjednávání o správě společných zásob ryb. Takového jednání je porušením různých závazků podle Konvence Spojených národů o mořském právu i mezinárodního práva obecně, zvláště závazku pobřežních států společně se dohodnout o opatřeních na ochranu a rozvoj společných zásob. Takováto opatření by také nebyla v souladu se závazkem EU podle WTO nebo, co se týče Islandu, s Dohodou EEA.
Nutit země, aby zaprodávali svoji suverenitu, bylo vždy politikou EU. Když v roce 1973 vstoupilo do EU Irsko, byla tato země nucena vydat svůj rybářský průmysl úřadům EU. Ač propagandisté EU rádi tvrdí, že Brusel financuje irské infrastruktury, realita je taková, že od roku 1975 do roku 2010 EU z irských vod vyrabovala ryby v hodnotě přes 184 miliard euro, zatímco čisté příspěvku EU Irsku byly za stejné období přibližně 41 miliard. (Více se o tomto hodnocení dočtete od Nigela Farage tady.)
Takže EU Irsku pořád dluží 120 miliard euro. Propaganda EU udělala hodně, aby Irský lid uvěřil, že EU financovala Irsko, ač to bylo Irsko, kdo financoval EU. Island teď bojuje o svou suverenitu tváří v tvář čím dál agresivnější EU pod kontrolou finančních oligarchů.
Gunnlaugson snad může být i vinen určitým uhýbačstvím a nepoctivostí, co se týče jeho osobních financí; v tom ale nespočívá jeho skutečný zločin. Islandská vláda projevila vůči globální oligarchii mírnou vzpurnost, když prosazovala svou národní suverenitu, oslavovala národní a náboženské tradice, odsuzovala genocidu Palestinského lidu a chránila své děti před zlovolnými predátory finančního korporativismu. To jsou její skutečné zločiny.
Gearóid Ó Colmáin
Zdroj: globalresearch.ca