Saúdská Arábie se se svými regionálními spojenci pomocí sérií nehorázných opatření evidentně pokouší destabilizovat Libanon. Tento vývoj je součástí toho, jak se jak Saúdská Arábie, tak Turecko snaží podvrátit zastavení palby v Sýrii a tento konflikt eskalovat na celo-regionální úroveň. Zpráva z New York Times z tohoto týdne k tomu předkládá dost naivní hádanku: „Diplomaté a analytici strávili několik týdnů pokusy porozumět tomu, proč Saúdové tak najednou začali trestat Libanon – a snad i své vlastní libanonské spojence – kvůli mohutnému vlivu Hezbollahu, na kterém přeci není nic nového.“
No, je tu rychlá odpověď: Rusko velice účinně dusí tu skrytou válku za změnu režimu v Sýrii. To Saúdskou Arábii s Tureckem dohání k záchvatům zuřivosti.
Ruská vojenská intervence v Sýrii na obranu tohoto arabského státu před ze zahraničí podporovanou skrytou válkou za pomoci myriád zástupných teroristických skupin zasadila machinacím Washingtonu, jeho spojencům v NATO a regionálním klientským státům těžkou ránu.
Ač Washington se svými Západními partnery, vypadá že, rezignoval na prosazování změny režimu nějakým alternativním způsobem, tak Saúdská Arábie s Tureckem v zákopu té skryté války uvízly. Vsadily na to, že zástupné teroristické armády, ze kterých si udělaly své zbraně, se mohou nějak zotavit ze svých ničivých ztrát zasazených ruskou leteckou silou v kombinaci s pozemními silami Syrské arabské armády, íránských vojenských poradců a libanonské milice Hezbollah.
Proto tudíž ta okamžitá porušení příměří vyhlášeného před týdnem v Sýrii Washingtonem a Moskvou. Ostřelování tureckých vojsk přes hranici do severní Sýrie není jen pouhým porušením. Je totiž, jak už Moskva poukázala, nehoráznou provokací vůči syrské suverenitě.
Saúdové souběžně s tím i za účasti tureckých sil mobilizují na své severovýchodní hranici s Irákem, stejně jako je ohlášeno nasazení saúdských tryskových bitevníků na tureckém letišti Incirlik naproti severozápadní syrské provincii Latakia, na což lze pohlížet jako na vykalkulované kroky k podvrácení tohoto předběžného zastavení palby. Logickým závěrem z těchto bezohledných agresí Saúdské Arábie a Turecka je snaha dovést to k širšímu konfliktu takovému, ve kterém budou US s Ruskem zataženy do otevřeného válčení.
I ty série Saúdy vedených iniciativ vůči Libanonu by se měly interpretovat v tomto kontextu. Saúdská Arábie se svými úzce spjatými sunnitskými monarchiemi z Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC) v uplynulém týdnu prohlásila Hezbollah za teroristickou organizaci. Při zamyšlení nad jejich skutečnými postranními úmysly se vkládá na mysl slovo „anachronické“.
Saúdští vládci vedení králem Salmanem a jeho synem korunním princem Mohammadem bin Salmanem rovněž oznámili, že ruší plány udělit Libanonu 4 miliardy $ pomoci. Většina té pomoci byla ve formě vojenských grantů, co se měly utratit za modernizaci libanonské národní armády francouzskou výzbrojí a technikou.
Státy GCC – Kuvajt, Katar, Bahrajn, Spojené arabské emiráty a Omán ještě se Saúskou Arábií – aniž by poskytly jakýkoliv důkaz, vydaly pro své občany cestovní varování, pokud by tito chtěli navštívit Libanon. GCC rovněž tvrdily, že Hezbollah se vměšoval do jejich vnitřních záležitostí a pokouší se občany zemí Zálivu verbovat do bojů této organizace v Sýrii. GCC dokonce hrozila deportací zahraničních libanonských pracovníků, z nichž asi půl milionu pracuje v Zálivu.
Minulý týden rovněž regionální média referovala o velké zásilce zbraní, kterou zabraly řecké úřady, jež byla podloudně naložená na dopravní lodi plavící se z Turecka do Libanonu.
Ze všeho toho vyplývající záměr z toho zjevně prosvítá. Saúdové se svými regionálními spojenci – kteří v posledních pěti letech tlačili na změnu režimu proti Rusku, Íránu a s Hezbollahem spojenecké vládě presidenta Bashara al-Assada – zřejmě eskalují regionální nestabilitu jako nejlepší způsob záchrany jejich skryté války v Sýrii.
Washington, Londýn a Paříž nejspíš mají dost cynické inteligence na to, aby si uvědomily, že ta skrytá válka za účasti teroristických zástupců vzhledem k mohutnosti sil sešikovaných na podporu syrského státu už není průchodnou možností, přinejmenším ne kvůli síle ruského letectva.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Saúdové s tureckým režimem Recep Tayyip Erdogana vypadají, že k agendě této skryté války už nezvratně přilnuli. Pro tyto mocnosti cokoliv menšího, než otevřené odstranění Assada, bude znamenat smrtelnou ránu jejich despotickému egu a pro ně je nesnesitelné i posílení jejich regionálního rivala Íránu pod dominancí šiítů.
Kriminalizace šiítsky zaměřeného Hezbollahu ze strany GCC je zjevně připravena jako snaha o pomstu za to, jak tato milice v součinnosti s ruskými nálety účinně pomohla Syrské armádě znovu vybojovat hlavní oblasti od sunnitských extremistických povstalců za změnu režimu. Neustálé uzavírání hraničních přechodů v Latakii, Idlibu a v Aleppu hlavní teroristické brigády odřízlo od jejich výzbrojních zásobovacích tras přes Turecko. Zčásti proto Erdoganův režim reagoval přes-hraniční střelbou, aby tak snahám o obnovení zásobování poskytl trochu krytí dělostřelectvem.
Saúdy vedená kampaň sankcí na Hezbollah je rovněž zaměřená na destabilizaci sektářských zlomových linií uvnitř Libanonu. Hezbollah by mohl být jako teroristická organizace hanoben i Washingtonem a dalšími Západními státy a prezentován jako „stát ve státě“ kvůli svému vojenskému křídlu, které v Libanonu existuje vedle libanonské národní armády.
Hezbollah má však uvnitř Libanonu přímo v ústavě uznanou legitimitu. Zčásti je to kvůli primární roli této milice při vyhnání US podporované izraelské okupace této země v roce 2000 a pak zase v roce 2006. Hezbollah je v Libanonu pro mnohé lidí, včetně křesťanů a sunnitských muslimů důvodem k hrdosti jako na úctyhodnou sílu odporu vůči US vedenému imperialismu v tomto regionu.
Tato strana – kterou uznalo i Rusko jako legitimní hnutí národního odporu – představuje asi 10 procent libanonského parlamentu a má dvě křesla v koaliční vládě v Bejrútu.
A tak Saúdy vedený návrh na sankce na Hezbollah nevypadají na nic jiného než na bezdůvodný pokus otevřít sektářské rozkoly, které v nedávné minulosti během jeho občanské války v letech 1975-1990 zachvátily Libanon. Na provokaci s označením člena vlády cizího státu jako „teroristy“ – jen tak zčista jasna – se musí pohlížet jako na zlovolný pokus o destabilizaci. Vůdce Hezbollahu Hassan Nasrallah tento týden saúdský pokus rozdmýchat v Libanonu rozvrat odsoudil a s jeho hodnocením je těžké nesouhlasit.
V Libanonu jsou pořád ještě kapsy sunnitské podpory extremismu, které se Saúdové s Turky zjevně snaží rozdmýchat. Během Syrského konfliktu docházelo ke sporadickému propuknutí násilí salafistických živlů s úzkými vazbami na Saúdskou Arábii a Turecko ve městech Sidon a Tripoli. A oni teď ty samé živly podněcují, aby zase vyrazily do ulic.
Teď není jasné, zda to Libanon zvládne a vydrží pohromadě. Vládní ministr spojený s pro-saúdskou frakcí v minulých týdnech rezignoval kvůli tomu, o čem tvrdí, že je „dominance Hezbollahu“ nad libanonskou politikou.
Mnozí Libanonci jsou nespokojení ze sociálních a ekonomických problémů sužujících tuto zemi. Odmítnutí osvědčení k dokládání výběru z loňska skončilo strašlivým rozhazovačným odlivem kapitálu. Tato malá země o pouhých čtyřech milionech lidí rovněž pociťuje břemeno péče o asi jeden milion syrských uprchlíků.
Pomyšlení na otevření starých ran a nové rozdmýchání hrůzy občanské války je pro většinu libanonských občanů těžkou noční můrou, která by mohla stačit, aby před tím zlovolným nátlakem ucukli.
S jistotou však lze říci to, že role Turecka, Saúdské Arábie a dalších arabských monarchií je absolutně nehorázná a zločinná. Vypadá to, že jsou zcela připraveni uvrhnout zase další zemi v regionu do sektářské krvavé lázně, aby ukojili své zlovolné regionální ambice.
Zdroj: strategic-culture.org
