Evropští vůdčí představitelé koncipovali radikální plán na přetvoření 17 zemí eurozóny na plnocennou politickou federaci během jediného desetiletí, a to ve snaze uklidnit finanční trhy demonstrací politické vůle a ve střednědobém výhledu zachránit jednotnou měnu. Právě tyto vznětlivé návrhy na bankovní, fiskální a ekonomickou unii vedoucí k „politické unii“ se prodebatují na summitu EU ve čtvrtek a v pátek. Následně po dvou v mizerné náladě proběhnutých schůzkách evropských vůdců v Mexiku a v Římě z minulého týdne to vypadá, že na bruselském summitu uvidíme větší konflikty o budoucnost Evropy stejně jako o bezprostřední krizové záležitosti kolem vládních dluhů, mizerných bank a přežití eura.

Tato krize se už přesunula z periferie EU do samotného srdce s tím, jak se Berlín s Paříží poprvé od vypuknutí řeckého dramatu před 30 měsíci rozkmotřili. Logika konceptu těchto návrhů bude rovněž znamenat vážná dilemata pro Davida Camerona, která možná Británii zavedou na rozcestí jejích vztahů s kontinentem.

Sedmistránkový dokument, jejž dostal i Guardian, koncipoval „gang čtyř“ – kvarteto evropských prezidentů: Hermana Van Rompuye z Evropské rady, Maria Draghiho z Evropské centrální banky, José Manuela Barrosa z Evropské komise a Jean-Claude Junkera z „eurogrupy“ 17 zemí.

Volá po rychlém zahájení kroků ke zřízení nové evropské bankovní unie, navrhuje, že by ECB mohla už rychle dostat pravomoc dohledu nad bankami EU, a předjímá společné záchranné fondy (k rušení mizerných bank financovaných z bankovních mýt z kapsy daňových poplatníků EU) zrovna tak jako společný systém ručení za vklady evropských střadatelů.

Berlín už vrčí své poznámky o neochotě v dohledné době „kolektivizovat“ závazky za střadatele či banky v jiných zemích. Dokument rovněž říká, že nový trvalý fond výkupů z dluhů eurozóny, Evropský stabilizační mechanismus (ESM), by se měl použít jako „fiskální opora“ bankovní unie, jež by otevřela cestu k přímé rekapitalizaci bank v potížích, čemuž rovněž klíčová mocnost – Německo – odporuje.

Británie se neochvějně odmítá k bankovní unii připojit a největší evropské finanční centrum – londýnskou City – podrobit pravomoci ECB. Cameron namítající, že tahle unie by měla být čistě reakcí eurozóny na krizi eura, bude požadovat, aby ty „pojistky“ chránily i britský finanční sektor, přičemž by se zabezpečilo, že žádný nový finanční režim se nedotkne britských zájmů na jednotném trhu EU.

Německo vypadá, jako by se zdráhalo nabídnout nějaký ústupek, ovšem koncept říká, že bankovní unie by se měla rozšířit i mimo eurozónu.

„Ten integrovaný finanční aparát by se vztahoval na všechny členské státy EU, přičemž by dovolil existenci specifických rozdílů mezi členskými státy eurooblasti a mimo ni v určitých částech nového finančního rámce, který by měl být převážně spojen s funkcemi monetární unie a stability eurooblasti, a jen méně se společným trhem.

Analytici říkají, že bankovní unie nemůže fungovat bez fiskální unie eurozóny a tento dokument navrhuje eurozóně rozsáhlé pravomoci včetně opatření, jimž zuřivě odporuje Berlín, směřující ke sdílení závazků za dluhy zemí eurozóny – k eurobondům. Tento dokument zkouší mírnit německé námitky tím, že se sklání před novou mantrou kancléřky Angely Merkelové – „žádné závazky bez kontroly“.

„Ze střednědobé perspektivy by vydávání společných dluhopisů mohlo být shledáno jako prvek takové fiskální unie a vést k pokroku ve fiskální integraci. Kroky k zavedení sdílení určitých vládních závazků by mohly být považovány za dlouhodobý a robustní rámec pro nastolení rozpočtové disciplíny a konkurenceschopnosti, abychom se vyhnuli morálnímu hazardu,“ říká se v dokumentu.

„Pokrok ve sdílení rozhodnutí o rozpočtech bude spojen s přiměřenými kroky ke sdílení rizik. Bylo navrženo několik možností pro částečné vydávání společných dluhopisů, které by kolektivizovaly určité krátkodobé finanční instrumenty pouze s omezenou a podmíněnou platností nebo s postupným přelíváním do záchranného fondu. Předjímají se i různé formy fiskální solidarity.“

Plná fiskální unie, jak tvrdí tento dokument, bude nakonec vyžadovat to, co vlastně odpovídá ministerstvu financí eurozóny – „vyvinutí fiskálního orgánu eurooblasti, něco jako ministerstvo financí.“

Ohledně tvorby rozpočtové a ekonomické politiky návrhy posilují pravomoci EU případně orgánů eurozóny, aby diktovaly a vynucovaly národní rozhodnutí, např. o trzích práce nebo o „koordinaci daní“.

Rovněž navrhuje, že by evropské orgány mohly intervenovat, aby zajistily národní občanské služby a další reformy, o které se v současnosti pokouší jako o součást vykoupení Řecka.

„Opatření k posílení politické a administrativní schopnosti národních institucí a podpora národního vlastnictví reforem by mohla také nastoupit, kdyby to bylo nezbytné, a to je životně důležitou podmínkou pro účinnou realizaci růst podporujících reforem.“

Ten papír od „gangu čtyř“ volá i po daleko vlezlejších pravomocech eurozóny nad národními rozpočty a při tvorbě národní fiskální a ekonomické politiky.

„Horní hranice rozpočtových schodků a míry vládní zadluženosti jednotlivých členských států by se odsouhlasily kolektivně. Podle těchto pravidel by se muselo vydání vládních dluhopisů za tuto kolektivně odsouhlasenou hranici ospravedlnit a získat k němu před tím schválení.

Úroveň eurooblasti by následně získala pozici, kdy by moha vyžadovat změny v rozpočtových mantinelech, pokud by porušovaly fiskální pravidla.

Ti čtyři prezidenti si od summitu z tohoto týdne říkají o mandát, aby koncipovali „konkrétní a časově závazný itinerář k dosažení té pravé ekonomické a monetární unie“ s tvrzením, že by mohli v říjnu předložit předběžnou zprávu a mnohem podrobnější plány na konci tohoto roku.

Je jisté, že než k tomu dojde, vzniknou vážnější konflikty. Je tu nějaká pravděpodobnost, že by šlo zřídit bankovní unii, aniž by se muselo přistoupit k rizikovému kroku nového otevření Lisabonské smlouvy EU. Ale ty ostatní ambice by vyžadovaly, aby se znovu otevřely ty už desetiletí ležící svízele týkající se evropské ústavy.

Francie se bude hluboce zdráhat vzdát se tolika suverénní moci ve prospěch nových evropských orgánů, přitom Německo přijme závazky za ostatní pouze tehdy, budou-li  pravomoci federalizovány.

Uprostřed hluboce se zakořeňujícího franko-německého rozkolu letí Merkelová v předvečer čtvrtečního summitu do Paříže, aby tam zkusila s Hollandem utrhnout nějakou dohodu.

Středeční večeři budou předcházet dnešní rozhovory v Paříži, které proběhnou mezi ministry financí Německa, Francie, Španělska a Itálie.

Aby tento směrný plán fungoval, bude Německo potřebovat i svůj nový základní zákon čili ústavu, jak o víkendu poukázal ministr financí Wolfgang Schäuble.

Francouzský prezident Francois Hollande bude zažívat těžké chvilky, když tohle bude předkládat socialistické straně, jež je pořád ohledně Evropy rozdělená od té doby, kdy v roce 2005 Francie hlasovala proti evropské ústavě. Hollandův ministr zahraničí Laurent Fabius tehdy vedl kampaň za NE.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: rawstory.com

]]>