Jedním z nejvíce povzbuzujících vývojů posledních asi pěti let je to, že v Akceptovaném americkém diskurzu postupné dochází k přijímání toho, že američtí voliči už nemají žádnou reálnou kontrolu nad vlastní vládou a šířeji svým kolektivním údělem, což už přijímají i seriózní mediální kanály. V dubnu 2014 vydala Princeton University studii, v níž zjistila, že „ekonomické elity a organizované skupiny reprezentující zájmy businessu mají na US vládu značný nezávislý vliv, zatímco běžní občané a zájmové skupiny s masovou základnou mají vliv jen nepatrný až žádný.

Pak v říjnu toho samého roku vydal profesor Tufts University zničující kritiku současného stavu americké demokracie „Národní bezpečnost a dvojí vláda“, která katalogizuje způsoby, kterými si obranné a bezpečnostní aparáty v podstatě vládnou samy téměř bez jakékoliv odpovědnosti, transparentnosti nebo vzájemné kontroly vyvažování různých složek moci. Používá termínu „dvojí vláda“:

Existuje jedna, kterou volíme, a pak ještě jedna za ní, která politiku řídí v ohromném rozsahu téměř nekontrolovaně. Zvolení činitelé nakonec slouží jako pouhé krytí skutečných rozhodnutí činěných byrokracií.

Boston Globe o této knize psal s brutálním nadpisem, „Volte si, koho chcete. Tajná vláda se ale nezmění.“ Představte si nadpis jako tento během šílenství Naděje a změny roku 2008 s heslem „Yes, we can,“ (ano, můžeme). Jenže „Ano, nemůžete nic.“ Protože nikdo nemá takovou představivost.

Ano, lidé už začínají tu hnilobu cítit – dokonce lidé, co se koukají na televizi a doufají, že jakmile vypnou svou 36 palcovou plochou obrazovku, tak už se nebudou muset střetávat s tou mizérií reality, která je čeká. V září varoval Jimmy Carter Oprah Winfrey:

„Teď už se stáváme spíše oligarchií než demokracií. A myslím, že to bylo nejhorší poškození základních morálních a etických norem amerického politického systému, jaké jsem za svůj život viděl,“ řekl Winfrey tento 90 letý bývalý president.

Diváci naživo nejspíš doufali v auta zadarmo od Oprah. Místo toho jim ale ex-president řekl, že jejich demokracie dodělává. To je ale facka.

Posledním kanárkem indikujícím jedovatý plyn v dole není nikdo jiný než bývalý dlouhodobý republikánský zaměstnanec Mike Lofgren, který v nové knize, „Hluboký stát: Pád Ústavy a vzestup Stínové vlády,“ potvrdil to, co už stejně bylo bolestně zjevné:

Hluboký stát v této zemi vytvořil tolika rozporů. Máme tu onu ohromnou propast mezi bohatými a chudými; a máte tu nikdy nekončící válku, i když přitom vřískáme něco o svobodě. Máme stát dohledu, přičemž kecáme o svobodě. Máme to ve vnitřních rozporech. Víme, k čemu to směřuje? Mohlo by to zkolabovat jako Sovětský svaz; nebo by to mohlo dojít k fašismu s populistickou kamufláží.

Pár výňatků z nedávného interview Salonu s Lofgrenem:

V čem spočívá to fungování hlubokého státu:

No, v první řadě, to není žádná konspirace. Je to cosi, co funguje za bílého dne. Není to konspirační kabala. Jsou to prostě lidé, kteří se dopracovali k určitým pozicím. Je v jejich nejlepším zájmu tímto způsobem jednat.

A vzhledem ke skutečnosti, že lidé by radši věděli, něco o Kim Kardashian než o tom, jak se dělá rozpočet, nebo, co vláda dělá v Mali či v Súdánu nebo na jiných neznámých místech, tak dostali to, co z toho vzchází: od nich odtrženou vypočítavou byrokracii, která prostým vývojem pomaličku dospěla až k tomu, co dělá teď. To znamená, že si udržuje a zvyšuje svou vlastní moc.

Kdo a co je součástí tohoto hlubokého státu:

Klíčovou institucí je přesně to, co by si o tom lidé mohli myslet. Vojenskoprůmyslový komplex; Pentagon a všichni jejich dodavatelé (teď ale také celý aparát domácí bezpečnosti); ministerstvo financí; ministerstvo spravedlnosti; určité soudy jako jižní okres Manhattanu a východní okres Virginie; soudy FISA. A ve zbytcích tohoto porcování tu máme i Kongres, který sestává z určitých lidí ve vedení, v obranných a zpravodajských komisích, kteří do jisté míry vědí, o co jde. Zbytek Kongresu to ale neví, ani se o to nestará; ti jsou příliš zaneprázdnění výhledem na příští volby.

Lofgren se uchyluje i k vysvětlování, že soukromý sektor pracuje ruku v ruce s hlubokým státem bez ohledu na to, která „strana“ je zrovna u moci. Podle Lofgrena: „Mezi Bushem a Obamou jsou sice jasné rozdíly. Avšak ty rozdíly jsou dost omezené. Nejsou mezi 40 yardovými liniemi; jsou mezi 48 yardovými liniemi.“

Samozřejmě, že miliony Američanů budou pořád ještě podporovat toho kandidáta, se kterým by nejradši popíjeli pivní limonádu Bud Lite Lime, ale stejně už všichni hluboko v srdci vědí, že propadají zkáze.

Zdroj:  globalresearch.ca